POD čAROU • Souvislosti 1/2012


Martin Nodl / Glosy historické XLIII (Rozdělení minulosti, Tři dopisy Tomáše Akvinského)


Martin Nodl

Glosy historické XLIII

Rozdělení minulosti

Pohled na minulost rozděluje českou společnost. Nikoli však na minulost jako takovou, nýbrž na dějiny, jež snad ještě ani dějinami nejsou. Když se dnes bavíte s vysokoškolskými studenty, kteří představují při kvantitativním, téměř exponenciálním nárůstu počtu zdánlivě vysokoškolsky vzdělaných lidí největší masu potenciálních voličů, pak individuální minulost pro ně nejčastěji začíná vzpomínkou na vítězství českých hokejistů v Naganu. Naopak Listopad 89 pro ně nepředstavuje žádný rozhodující mezník. Ten se uchovává pouze v rodinné paměti, jejíž obrazy však čerstvě dvacetiletí vysokoškoláci vnímají v šedém oparu, odsouvaném do pozadí upínáním se k přítomnosti a k nepříliš vzdálené budoucnosti, jež stále více ztrácí barevnou perspektivu.

Pokud však prvovoliči, kteří mnohdy rozhodují volby, nemají vztah k dějinám a pokud pro ně minulost začíná v okamžiku, kam sahá jejich paměť, pak se zdá být téměř jisté, že pro politické strany brzy přestane být instrumentalizace dějin jedním z prostředků, jak se zmocňovat přítomnosti. Každopádně za dvacet let po sametové revoluci, jež je pro jedny revolucí vítěznou, pro jiné pak revolucí promarněnou, či dokonce ztracenou, patrně došlo k zásadní proměně politiky dějin. Je tomu ale opravdu tak?

Autoři v mnohém polemické knihy, sugestivně a zároveň trochu předpojatě nazvané Rozdělení minulosti, se to alespoň pokoušejí prokázat prostřednictvím analýzy uchopování dějin ve prospěch přítomnosti na příkladu všech zásadních politických stran a hnutí, které vstoupily na dějinnou scénu na přelomu let 1989/1990. Ve svých předpokladech jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že politika dějin a politika paměti, v mnoha ohledech totožná (především v každodenním užívání) s vyrovnáváním se s minulostí, "byla a stále je jedním ze základních nástrojů politického soupeření i voličské mobilizace v Česku". Jestliže s oním "stále je" nemohu souhlasit - ostatně sami autoři současnost nezkoumají a jejich zevrubný zájem o instrumentalizaci dějin českými politickými stranami de facto končí opoziční smlouvu -, pak ono "byla" v jejich podání vybízí k historicky nazírané diskusi. Ostatně právě důraz na historické a nikoli schematicky politologické vidění, jež ve své obnaženosti vyplouvá na povrch v povolebních televizních studiích, je nepochybně největší předností Rozdělení minulosti. Autoři, vědomi si skutečnosti, že každý historik stojí přinejmenším po kolena v přítomnosti, jež vědomě i nevědomě působí na jeho soudy, se pokoušejí, a myslím, že velmi zdařile, oprostit od ideologického vidění, jež většině literatury o dění v České (Československé) republice po roce 1989 vévodí. Citlivě tak kráčejí ve stopách Jiřího Suka, ostatně jednoho ze spoluautorů Rozdělení minulosti, jenž svými pracemi o Občanském fóru a sametové revoluci udal správný směr, a dalece v teoretických východiscích i ve vlastní analýze a interpretaci přesahují loni mediálně úspěšný, avšak ideologicky ŕ la thčse vystavěný Konec experimentu Michala Pullmanna.

Autoři Rozdělení minulosti odmítají jakékoli spiklenecké teorie, jež se mimochodem staly a patrně navždy zůstanou jednou z nejsilnějších historických pamětí Listopadu 89, a na jejich místo staví premisu, podle níž přicházejí všechna politická uskupení v roce 1989, respektive v prvních měsících roku následujícího, s vlastními sociálními horizonty, mentálními představami a přátelskými sítěmi, jež mají výrazný vliv na vnímání minulosti a na její odlesk ve formování obrazů demokratické společnosti. Základní dělicí kritérium podle nich představuje přihlášení se k prvorepublikové tradici (lidovci, sociální demokraté, ale paradoxně i republikáni), či budování si nové identity na základě disidentské, resp. perestrojkové minulosti. V jednotlivých kapitolách, věnovaných konkrétním politickým stranám, samozřejmě autoři občas od analýzy politiky dějin a instrumentalizování dějin ve formě vyrovnávání se s minulostí prostřednictvím restitucí, transformačního zákona, akceptování či přehlížení třetího odboje, návrhů zákazu komunistické strany či odsouzení komunistické ideologie jako ideologie totalitní, občas sklouzávají k poněkud faktografickému popisu dějin té které strany. Jinak to ale asi nešlo, neboť čtenář by se patrně ve výkladu poněkud ztrácel. I pro pamětníky, jak jsem si před lety nechtěně ověřil v desítkách moderovaných rozhovorů s "revolucionáři", se i ta velmi blízká minulost mění v individuálně konstruované a sobě samému přizpůsobené obrazy (neobjektivní) minulosti. Rozdíly mezi jednotlivými kapitolami knihy jsou velké. Někdy čteme jen "banální" pravdy, které jsme znali již před přečtením, jindy jsme naopak strženi jejich objevností. Nutno však dodat, že ono balancování mezi banálností a jiskřením je do značné míry ovlivněno postoji těch kterých stran a hnutí k minulosti. Pro mnohé z nich totiž nehrál vztah k minulosti jinou než rétorickou roli, kdežto pro jiné byl kardinální povahy. Mnohé strany, především ODS, byly k jasné či spíše jasnější politice dějin dotlačeny, jiné, například republikáni, ji populisticky měnili téměř ze dne na den.

Celou knihou prostupuje víceméně před závorku vytknutá myšlenka o odpovědnosti k minulosti a k dějinám, jež trápila především příslušníky disentu, rozptýleného do nejrůznějších stran a hnutí, a o hodnotově neutrálním, ryze pragmatickém reagování na společenské nálady, jež ve skutečnosti podprahově vyvěraly z individuálních a rodinných prožitků a jež nebyly primárně v roce 89, resp. v prvních letech po něm, formovány politikou dějin. Na druhou stranu je ale třeba říci, že v onom jednoznačném kladení důrazu na vnímání politiky dějin jako jednoho ze "základních nástrojů politického soupeření" v Česku tkví po mém soudu jistý limit Rozdělení minulosti. Zjednodušeně řečeno, ve viděních jednotlivých autorů postrádám větší důraz na obrazy kolektivní paměti, jež v českém prostředí v 90. letech existovaly ne sice izolovaně od politiky paměti, mnohdy však paralelně, až téměř nezávislé, jak to před lety výstižně ukázala Françoise Mayerová knihou Češi a jejich komunismus. Stejně tak - musím říci, že ovlivněn právě touto knihou - mi v Rozdělení minulosti chybí důraz na možné propojení instrumentalizace dějin politickými stranami a instrumentalizace dějin některými českými historiky, kteří především od poloviny 90. let 20. století začali stále více slyšet na volání politických reprezentací po konstruování "národních" či "pronárodních" obrazů české minulosti a kteří (neblaze) přispěli k rozehrání německé, resp. sudetoněmecké karty, jež dosáhla svého vrcholu ve volbách před uzavřením opoziční smlouvy. V tomto ohledu je po mém soudu škoda, že autoři Rozdělení minulosti položili základní důraz na léta 1989-1992 a oné hodnotově prázdné instrumentalizaci dějin, za níž již nestála jakákoli historická paměť, nýbrž jen volební populismus a touha rozdělit si nikoli minulost, nýbrž moc ve státě věnovali pozornost jen okrajovou. Zároveň je však možné, že si tím - vědomě či nevědomě - otevřeli vrátka k volnému pokračování Rozdělení minulosti, jež rozhodně v nazírání na "sametové" a "posametové" dějiny nabízí mnoho podnětů k úvahám o nás samých, a bohužel i tom, jak se naše tehdejší sny rozcházejí jen a jen kvůli našim vlastním chybám a omylům s žitou, v konci dějin usazenou realitou.

Adéla Gjuričová, Michal Kopeček, Petr Roubal, Jiří Suk, Tomáš Zahradníček, Rozdělení minulosti. Vytváření politických identit v České republice po roce 1989. Praha, Knihovna Václava Havla 2011.

Tři dopisy Tomáše Akvinského

Peníze nemají paměť. Nikdo neví, kde se vzaly. Někdo je našel, někdo vzal. Hlavně když platí. Dvacet let se kolem nás točí miliony peněz, dvacet let se nikdo neptá, zda náhodou nesmrdí a zda na nich neulpívá špína. Postupně se tu a tam sice objevují mecenáši, avšak ti, kdo si od nich berou příspěvky na jistě potřebnou činnost, se jen zřídkakdy zamýšlejí nad tím, zda náhodou peníze, jež mají "konat dobro", nemají svůj původ v dnes již zcela neprůhledné divoké privatizaci bez zpětných zrcátek. Jen hlupák by se ptal, když někdo dává, slýchal jsem mnohokrát. A přece otázky po "čistotě" trápily už středověkého člověka, včetně králů a nejučenějších teologů. Tomáš Akvinský, pro někoho největší křesťanský teolog, pro jiné téměř kacíř, jenž svedl křesťanství na scestí, po sobě zanechal dílo, jež ovlivňovalo nejen soudobé tázání se po podstatě víry, ale zároveň v duchu morální a praktické politické filozofie zasahovalo do téměř všech zákoutí života druhé poloviny 13. století. A právě 13. století bylo časem, kdy se společně s rozvojem obchodu a obchodníků jako mocné, sebevědomé a s časem hospodařící vrstvy podnikatelů rodily i nové otázky týkající se spravedlivého zisku, balancujícího na hraně hříchu. Nová doba však nezviklávala jen obchodníky. Nejisti sami sebou bývali i králové, vladaři, kteří v řádu spravedlnosti a v rámci učení o třech stavech měli zodpovědnost za spásu duší těch, co pracují. A ona zodpovědnost, pokud by vládli nespravedlivě, proti božským zákonům, se mohla proměnit v kruté tresty, jež byly na ty, kdo zneužívali své moci, připraveny v očistci. Větší moc na zemi může způsobovat větší utrpení. Být blízko moci tak mohlo znamenat být i blízko věčného zatracení. A právě z takovýchto nejistot pramenily otázky, jež mocní světa 13. věku adresovali Tomáši Akvinskému jako soudobé teologické autoritě.

Pavel Blažek, jenž u nás přispěl k tolik potřebné renesanci bádání o středověké filozofii, vybral, přeložil a podrobně okomentoval tři "dopisy" Tomáše Akvinského věnované právě otázkám lichvy, braní úroků od židů, nakládání s penězi ze zabaveného židovského majetku či právu zatěžovat křesťanské poddané úroky a berněmi. Nejvýznamnější z těchto Tomášových textů představuje dopis brabantské vévodkyni, která se na něho obrátila s otázkami, jež v mnoha ohledech znějí stále aktuálně: Jak je třeba naložit s penězi, které moji úředníci vyberou neprávem? Je dovoleno prodávat správcům a úředníkům úřady? Je dovoleno ukládat daně či berně křesťanským poddaným? Jak ukazují nejen tyto otázky a nejen Tomášovy odpovědi, s rozvojem peněžního hospodářství a s rozvojem přirozenoprávních představ o lidské svobodě se lidé začali ptát, kde se nachází míra moci státu, jak moc může stát chtít po svých poddaných, jak má nakládat s penězi, které nepotřebuje pro přímou správu. Tomáš Akvinský stejně jako političtí teologové 13. století velmi dobře věděl, že správa lidského společenství je založena na uplatňování moci a s ním spojeném vybírání peněz. Stejně tak ale vůbec nepochyboval o tom, že společnost již dávno opustila cestu vysněné biblické rovnosti a že člověk je člověku vlkem a že onu zvlčilou lidskou povahu je třeba panovnickou mocí spoutat. Na druhé straně však i doctor evangelicus tušil, že uplatňování moci je často svévolné a sklouzává k tyranii, a protože mu ležela na srdci spása, nabádal jak brabantskou vévodkyni, tak další adresáty v "listech" O obchodování na úvěr O Astrologii, aby vždy měli na paměti obecné dobré a aby vždy vynakládali berně poddaných jen na ty účely, jež společenství potřebuje, z čehož pak plynulo, že panovníci nemají poddané nadměrně zatěžovat daněmi a že mezi pánem a poddaným by měl z hlediska daní existovat jistý konsenzus založený na dobrovolnosti (z nutnosti). Nejvíce však Tomáše tížila lichva. Proto měl být zabavený židovský majetek vždy navrácen těm, z nichž byl prostřednictvím vysokých úroků vylouděn. Panovníci si neměli ponechat nic. Vše mělo být použito pro obecný prospěch, popřípadě pro zbožné dary. Lichva však neměla pouze podobu vysokých židovských úroků, jež při složeném úroku, s nímž dodnes pracují lichváři spotřebitelských úvěrů, aniž by je kdokoli pokutoval, dosahovaly astronomických částek, ale stejně tak i podobu prodávání či pronajímání úřadů osobám, od nichž panovníci berou peníze dříve, než se úředníci svých úřadů skutečně ujmou. Tomáš Akvinský v tomto častém modelu pronajímání, resp. prodávání úřadů viděl stejný princip jako v prodávání obilí nastojato, tedy obchodování s něčím, co ještě neexistuje. V tomto případě mu neležela na mysli chamtivost úředníků a panovníků, ale právě jen ono obchodování s časem, jehož jediným vlastníkem byl Bůh. Každopádně i Akvinský velmi dobře věděl, že peníze, v daném případě v rukou jakýchsi skrytých korupčníků, nevedou k tomu, že budou ke správě vybíráni nejvhodnější kandidáti na základě svých schopností, ale právě a pouze ti, kdo si mohou úřad koupit, a následně pak několikanásobně zúročit původně vynaloženou částku. Ostré výtky proti takovýmto praktikám však nepadaly na úrodnou půdu. V praxi se totiž stále více prosazoval princip, v němž hrály rozhodující moc peníze. Velcí hráči toužili po velkých státních zakázkách již ve středověku a již ve středověku si dokázali najít cesty, jak stát využít. Jednotlivcům, panovníkům a jejich nejbližšímu okolí dali vydělat, avšak nakonec se obohatili především sami. Na tomto principu se dodnes příliš nezměnilo. Jen za krále a vévodkyně nastoupil anonymní stát, v němž se toho ztratí mnohem víc, a nikomu nakonec nic téměř nechybí. A je jedno, zda jde o ozvučení nejrůznějších zasedání, o jízdenky v hromadné dopravě či o lehké topné oleje, mostecké uhlí či praní špinavých ručníků a ubrusů na nejrůznějších ministerstvech, o hospodaření s evropskými dotacemi nemluvě. I dnes se sice "superstát" táže nejrůznějších komisí, jak se v danou chvíli zachovat, avšak v praxi se chová stejně jako mocní středověcí panovníci a na rady moudrých raději nedbá, neboť jejich naplňování mnohdy vedlo k přehodnocení samotných základů v kruhu se zmítající společnosti.

Tři dopisy Tomáše Akvinského. Praha, Krystal 2010. Přeložil Pavel Blažek.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1307