"Ze své výminkářské lavičky potřebuju vědět, která bije"

(S Jaroslavou Janáčkovou o dětství v Havlíčkově Borové, o ideálech a iluzích, o Felixi Vodičkovi a Boženě Němcové, o četbě a čítankách)

Jaká četba vás provázela v mládí, co a jak se četlo u vás doma, když jste vyrůstala?

Moji rodiče pocházeli z velkých hospodářství v Borové, ale mé dětství - a možná i životní postoje - trvale poznamenala jejich vzpoura. Odmítli čekat, jestli se tatínek, prvorozený z Musilových dětí z čísla 66, dočká dědičného statku, a udělali se pro sebe. Když mně byly asi tři roky, koupili si na dluh a částečně asi z maminčina věna chalupu čp. 55, tatínek tehdy dostal z domova svůj podíl - okolo devíti hektarů polí a luk. Začátky měli těžké. Trvala ještě hospodářská krize, ale i později, až do války, vázl odbyt všech výpěstků včetně brambor a žita, erbovních produktů naší části Vysočiny. Pak zase na léta vládly povinné dodávky, to byly věčné starosti, jak co splnit, aby nepřišly pokuty a jiné strasti. Chalupa, která měla ve štítě rok 1878, potřebovala novou střechu, podlahy, v obci se rozváděl elektrický proud, s tím bylo pořád nějaké vydání, pak tatínek pokládal za samozřejmé, že jediný kůň má mít svou stáj - byl ze selského uvyklý práci s koňmi, a jen s kravským potahem obdělávat pole odmítal... Všecky rodičovské rozepře, co si pamatuju, souvisely se splácením dluhů - na čem ještě šetřit, co si odepřít. Jediná dcera - sourozenci nepřišli - byla v očích rodičů dědičkou všeho, co s krajním sebezapřením budovali, ale také odmalička jejich pravou rukou a pomocnicí. - Rádio jsme měli až po pětačtyřicátém, noviny se nepředplácely; když občas přišla před volbami do chalupy hromádka předvolebních lístků a já se táty ptala, co s tím vším, odpovídal: to se nás netýká, my musíme dbát o pole a o dobytek, to nás živí. Knížka u nás bývala nejspíš půjčená (velkou čtenářkou byla maminka), pro mne se k Vánocům objednával jeden z titulů, které ve svém zásilkovém katalogu nabízelo nakladatelství Neubert a synové...

Zásadní změna nastala, když jsem začala pro mámu chodit do místní obecní knihovny; tam mi jednou pan učitel Štěpán Tecl v roli knihovníka strčil do bezradné ruky nějakého Jiráska. Do toho se začetla maminka a já s ní, koncem války jsme měly tohohle autora v malíčku. Já si hned nato v gymnazijní knihovně objevila Julia Zeyera a přečetla jsem všecko, co tam od něj bylo. Přečíst jeden titul od jednoho autora je taková ochutnávka (pokud se nejedná třeba o Erbenovu Kytici). Teprve naskrz čtený spisovatel objevuje člověku svět.

Do jaké míry rodiště a dětství v Havlíčkově Borové určilo vaši dráhu literární historičky, editorky a učitelky, která se po celý život soustavně věnovala zejména české literatuře 19. století?

Sochy Karla Havlíčka na borovském náměstí jsem se v raném dětství až trochu bála - osoba tak vysoko nad lidmi a tak jako by nesmlouvavá. První přiblížení přišlo s nějakou výzvou někam vstoupit na začátku protektorátu. Ptám se táty, co mám dělat; prý ať si jdu přečíst, co je napsáno dole na pomníku Karla Havlíčka. (To je z Mé písně: Přislibujte si mně, / poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, / přece zrádcem nebudu!)

Když jsem se octla na vysoké škole a hledala témata diplomní, pak kandidátské práce, v mé blízkosti už se tímto klasikem zabývala Marie Řepková, s ní jsem se spřátelila - havlíčkovské látce jsem se věnovala jen jako odborný čtenář a učitel literatury. Až za normalizace, za přibývajícího úpadku kulturní paměti, jsem se pokusila představit Havlíčka jako osobnost výborem z dopisů; ediční námět pro Listy ze strmých cestv ediční péči Věry Menclové jsem nakladatelství Kruh v Hradci Králové odevzdala krátce předtím, než jsem se v roce 1981 octla na koronárce, a knížka po mnoha průtazích, jejichž důvody jsem mohla jen tušit, vyšla až s vročením 1990 s názvem Strmé cesty a utonula v tehdejších nepřehledných haldách knih; mezitím už byl v oběhu objevný dvousvazkový výbor Alexandra Sticha z celého Havlíčka, vydaný v Československém spisovateli roku 1986 v ediční řadě Klenotnice pod titulem Dílo I a II.

Co jsem si odnesla z domova pro odborné studium literatury, byl zcela nepředsudný zájem o takzvané lidovky: J. Š. Baara, Karla Klostermanna, Aloise Jiráska, K. V. Raise a další. V monografii o Aloisi Jiráskovi jsem si jako osu výkladu zvolila autorovu strategii střídající psaní "pro každého" a pro kultivované čtenáře. Bohužel teprve koncem osmdesátých let jsem si dopřála několik výletů do ještě nižších hladin populární produkce z předělu století, ale v tom jsem nemohla pokračovat, když jsem se po listopadovém převratu vrátila k učitelskému působení na filozofické fakultě. V ten čas jsem pokládala za svou povinnost hledat přitažlivé hodnoty pro studenty, všestranně tehdy znejistělé, uvnitř kánonu. Spolu jsme se poznaly v semináři věnovaném umělecké kultuře z předělu 19. a 20. století. Slibně začínal seminář věnovaný recepci Maurice Maeterlincka v českém prostředí... Ale dlouhodobě se po listopadu ujala v mé pedagogické práci až teprve Božena Němcová.

Vrátím se ještě k vašemu rodišti. Na Vysočině je mnoho enkláv, kde si lidé dodnes udrželi silnou křesťanskou víru - katolíci i evangelíci. Jaké náboženské tradice a duchovní atmosféru jste v dětství vnímala vy?

Naše rodinné prostředí bylo vlažně katolické až ateistické. Moje babička mě zásobovala vzpomínkami na to, jak to chodilo na borovské faře za jistého faráře Moravce a jak trefně o tom "Nemravci" v Záři psával Filip Dobrovolný.To byl borovský rodák, který se z tkalce vypracoval na novináře (svou kariéru končil v roce 1930 jako senátor za komunistickou stranu). Na naší škole mu v jednu chvíli pověsili pamětní desku, v jinou chvíli deska zmizela, jak to bývá. Babička byla selka, ale Dobrovolného obdivovala: Podívej, obyčejnej "kadlec", a kam to dopracoval, to byl kos, nikoho se nebál...V dětství se moje máma se mnou loučila před spaním radou, abych se pomodlila - třeba jen Andělíčku, můj strážníčku. Kdyby tam nahoře nic nebylo, dodávala, tak budeš dobře usínat, je to jako písnička. A kdyby tam někdo byl, pak ti modlitba pomůže... Když jsem v neděli po ránu odmítala vypravit se do kostela s kamarádkami, které chodily v houfu a pravidelně, tatínek mi domlouval, jen ať jdu, ať nerostu jako dříví v lese. Někdy jsem nezdvořile namítala, proč nejde také on, a dověděla jsem se, on že už to má za sebou. - Jednou jsem byla ve škole - už nevím kým - přísně pokárána. V neděli předtím se konala u nás v kostele nějaká důležitá slavnostní mše. Kolem oltáře se pohybovalo mnohem víc duchovních a jejich pomocníků, než bývalo zvykem. Jako děti školou povinné jsme tu slavnost měly obdivovat. Ale já se vyslovila, že mi to připadalo jako nepovedené divadlo. - Co mě ranilo doživotně, byla útěcha našeho pana faráře v řeči nad otevřeným hrobem mého táty. Prý koho Pánbůh miluje, toho křížem navštěvuje...

V kostele jsem však nevynechávala půlnoční a oslavy Vzkříšení. Při půlnočních mohl mít člověk na papírcích vypsána jména kluků, o které měl zájem, v jistou magickou chvíli se jeden papírek vytáhl, a děvče mělo o kousíček blíž ke svému štěstí. Za války bývaly půlnoční vpodvečer, to už bylo míň tajemné. Ale když jsme pak z takové podvečerní půlnoční vyšli v roce 1944 na borovské "korzo", poprvé k nám promluvil někdo z partyzánů, delší dobu již rozptýlených po lesích kolem Borové. Nevím, o čem byla řeč, ale pamatuju si dodnes pocit, že se láme čas. - Vzkříšení se slavilo u nás, co pamatuju, slavnostní obchůzkou kolem kostela v doprovodu hudby. K nepsaným pravidlům patřívalo, že děvče si poprvé k této příležitosti oblékalo nové šaty - i kdyby lilo a vítr klobouk z hlavy rval. Pro mne snad nejpodmanivější byla v této chvíli roku představa Kristova zmrtvýchvstání: zem se obracela, shonkovaly se brázdy k sázení brambor. Otevřená země vydávala vůni a byla plná příslibů. Příběh Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání se pro mne dál někde strašně blízko. Když pak jsem k tomu všemu poznala ještě Erbenův Poklad, mou citlivost vůči této chvíli to znásobilo...

Jak vypadalo v Borové soužití katolíků a evangelíků?

Když jsem chodívala do Literárního archivu kvůli Havlíčkově korespondenci, měla jsem laskavostí Jaromíra Loužila a jeho ženy, kamarádky Jarmily Mourkové, možnost několikrát mluvit s doktorem Pavlem Křivským. Byl náhodou rodák z našeho kraje, rozuměl teologii katolické i evangelické. Proč u nás v Borové vládlo za mého dětství vlažné katolictví, ptala jsem se ho jednou, evangelická rodina tam byla jediná a její členové odešli už dříve jinam, já o nich vím jen z vypravování. Kousek od nás, už kolem Hlinska a dál k Poličce, jsou v nejedné obci dva kostely vedle sebe a lidé dvojí víry tam žijí vedle sebe doposud. - Prý se asi stalo, mínil doktor Křivský, že si rekatolizace počínala v naší obci obzvláště tvrdě; a tak se lidi navenek podrobili, ale stali se jen formálními katolíky, kostel moc nepotřebovali... Až zcela náhodou jsem se za jedné návštěvy starého domova dověděla od sousedky, co nevraživosti a ústrků prý jediná evangelická rodina v Borové zakusila ještě po první světové válce. Tak tedy ti přizpůsobení se mstili jedincům, kteří kdysi vlažnou konformitu odmítli, a po celé generace nesli tíhu své neposlušnosti. Vědět tohle dřív... Až vdospělosti jsem pochopila, že ti evangelíci (snad Říčanovi a Mackovi) bydleli před námi v chalupě, kterou koupili moji rodiče.

Kdy jste se rozhodla pro studium literatury a jak tuto volbu rodiče brali?

Celá moje životní cesta se rozběhla navzdory rodinnému určení. Škola mi učarovala tím, že tam denně bylo něco nového (kdežto doma se žilo v kolečku), téměř do všech učitelek a učitelů z borovské školy jsem byla zamilovaná. Definitivní rozhraní přišlo na pedagogické fakultě. Návrat k venkovskému hospodářství už jsem si přestala slibovat a maminka, pro kterou to byla jistá ztráta, mi to neměla za zlé. Ona mě v tom všem podporovala - a celé mé studium financovala, když mi táta zcela nečekaně začátkem září 1945 zemřel před očima. Na stipendium jsem prý neměla nárok, protože máma nevstoupila v roce 1950 do prvního JZDv Borové. Maminka se vůbec neptala, co bude s ní, když zůstane v chalupě sama. Jako mladá kdysi měla sen studovat. Ale nevlastní otec byl kruťas, a pak přišla válka; naštěstí jeden strýc byl převeden po vzniku Československa z Vídně na jakési ministerstvo do Prahy, a tak selská dcera z Vysočiny užila dvě zimy, kdy ji na statku mohli postrádat, jako lepší služka v domácnosti ministerského rady Veselého. Z té doby maminka znala Hašlerovy písničky a některé árie z oper - u strýce měli předplatné do divadelní lóže. Moje studie pro ni byly náhradou za nesplněný vlastní sen; znala všecky mé pražské kamarádky a učitele a vedla je v celoživotní evidenci, mnohé z nich pohostila v naší chalupě, na některé pamatovala dokonce i výslužkami ze zabíjaček.

Jak se vyhraňovalo vaše zaměření na českou krásnou literaturu 19. století?

Nevzniklo spontánní volbou. Zadaná témata diplomních prací jsem vlastně za přestupu zPedagogické fakulty do čtvrtého ročníku Filologické fakulty UK jako opozdilý příchozí ani neznala; co jsem chtěla, měl už někdo jiný, přijala jsem tedy jako téma Umělecké mistrovství v díle Terézy Novákové, které mi prostřednictvím Zdeňka Pešata nabídl tehdejší vedoucí katedry profesor Mukařovský. - Jak jsem s tím úkolem naložila a jak jsem v rozčilení a v slzách diplomní práci obhajovala, to by byl samostatný příběh. Když jsem teď po desetiletích prohlížela jakousi neúplnou kopii své diplomky, zalitovala jsem toho, že krásný materiál obsažený v zápiscích Terézy Novákové - vyseděla jsem nad četbou této "drašaroviny" celý předvánoční týden roku 1952 v archivu litomyšlského muzea a pečlivě si zde udělala poznámky - jsem nedovedla v práci patřičně zužitkovat. Ovšem kritické připomínky při obhajobě se také až na jednu vůbec netýkaly toho, co v práci bylo, jako spíše oficializovaných "pravd", s nimiž jsem se vědomě, byť nedeklarativně míjela. Já si vlastně psala diplomku na vlastní pěst: úředně stanoveného vedoucího jsem navštívila jenom jednou, jeho hlavní doporučení řídit se Stalinovým učením o jazykovědě jsem vědomě nerespektovala. Profesor Felix Vodička mi v náhodné rozmluvě řekl, on že nemůže vést práci zadanou jiným a jinde. Na rozdíl ode mne tušil, že mohu být hodnocená jako jeho žačka - pro mnohé dogmatiky byl zakukleným strukturalistou -, a to žemistačí.

V jednom ohledu mi roční studium na filologické fakultě předurčilo profesní zaměření jinak, než jsem předtím zamýšlela. Mínila jsem diplomní prací zahájit souvislý průzkum odkazu Julia Fučíka; z knižních vydání jeho statí o literatuře a kritik se daly vyčíst jisté manipulace s texty, k analýze lákaly jeho reportáže. Ale Fučík, dověděla jsem se, má svého perspektivního vykladače, Vladimíra Dostála, který už z toho titulu studuje v Moskvě. Tak se mi poprvé zpřítomnilo, že vybraní autoři mají své kádrově preferované interprety, kdežto samozvaní nadšenci jsou apriori nežádoucí. Později jsem se s podobným předpojetím setkala v případě Boženy Němcové.

Když byli autoři, kteří vás zajímali při zadávání diplomních prací, "zabraní", vrátila jste se k nim později?

Snad právě pro ten neslavný začátek jsem pro své rané odborné studium volila umělecký realismus z předělu 19. a 20. století. Podnikla jsem mimo jiné rozsáhlý průzkum tehdejších časopisů; mířila jsem nepřímo proti panství panrealismu, k vleklým sporům o toto dogma marxistické estetiky. Excerpcí časopiseckých recenzí a kritik jsem získávala dramatický vhled do literárního života, ale publikačně to bylo skoro fiasko. Když jsem po mnohých váháních připravila výbor z realistické kritiky pro tenkrát vycházející Kritickou knihovnu, dověděla jsem se, že s dvěma třemi články od T. G. Masaryka knížka vyjít nemůže. Vynechávku tak podstatnou sotva mohl začínající literární historik dbalý své cti přijmout. A tak celá ta první odborná knížka uvízla ve strojopisné podobě - a pomalu zastarávala, jak to bývá.

Kandidátskou prací jsem z polí literární kritiky a publicistiky utekla a obrátila se ke krásné próze. Když moje knižní prvotina Český román sklonku 19. století roku 1967 vyšla a měla cosi jako úspěch, vážně jsem se připravovala postoupit do období před první světovou válkou. Ale invaze, která přišla vzápětí, nabádala věnovat se 19. století, že tam bude míň ideologických tlaků. Věděla jsem také, že je tam spousta textů čekajících na nové čtení. - Vlastně každé ohlédnutí zpátky nabádá člověka ke skromnosti: témata vědeckého výzkumu mu podstrkuje z větší části "život" uvnitř jisté vědní disciplíny a ve vztahu k "společenské objednávce", jen z menší části je to vlastní volba nebo předsevzetí. Možná jedině tak a díky tomu naše práce nachází širší rezonanci.- Ovšem za jistých okolností se musel člověk politicky poznamenaný držet v koutě: jako vyhoštěnec z bohemistiky jsem neměla šanci ani při jakési "uměnovědné" rozpravě někdyv roce 1986 vystoupit s problematikou fučíkovskou moje nabídnuté téma prostě pořadatelům potichu spadlo pod stůl. Prožila jsem díky tomu dané "sympozium" bez trémy a v pohodě jsem se těšila z vystoupení takových kolegů, jako byl nezapomenutelný Petr Wittlich.

V rozhovoru pro knihu Tato fakulta bude rudá! říkáte, že jste šla do Prahy v roce 1949 studovat s vidinou, že se stanete vesnickou učitelkou, budete "vychovávat lidi k správnému socialismu a přitom psát". Jak jste k tomu ideálu došla?

Dospívala jsem během války. K jejím obětem patřily také osoby z mé širší rodiny. Navíc pátého května 1945 Němci postříleli třináct lidí z vesnice kousek od nás, z obce asi o padesáti číslech; jejich pohřbů do řadového hrobu v Borové jsem se účastnila s předsevzetím, že za mého života se nic takového nesmí dít, můj svět že bude bez válek.

Bohužel ještě nestačily odeznít hrůzy války, a poznala jsem zblízka, jak všecko v životě člověka - a navždycky - zpřevrací zákeřná smrt člověka nejbližšího: jak jsem už vzpomínala, 1. září 1945 umřel po "nevinném" domácím stonání můj táta, údajně na zápal plic. To byla choroba, kterou už předtím jednou v životě měl, tak se to nabízelo napsat i do úmrtního listu, ale já si pamatuju, že když jsem doktorovi vyprávěla, jak se před smrtí dusil, řekl mi, že tátu zardousila jeho neléčená štítná žláza...

Když člověk dospívá na okrajích bohatých rodin, má bezpočet příležitostí si ujasňovat, že hodnoty těch majetnějších se liší od toho, k čemu tíhne nebo za čím půjde sám. Společnost, v níž se zužuje počet nejbohatších a na úkor toho se šíří chudoba a vyloučení - dnes před tím varují nejen sociologové -, mě nikdy nelákala.

Jaký měl či neměl správný socialismus být?

Hlubokou víru v socialismus si ze své rodiny nesl můj budoucí muž. Jeho dědeček z matčiny strany zakládal kdysi před první světovou válkou na malé vesnici plné tkalců a domkářů sociálnědemokratickou stranu. Byl to Jitkov - také kousek od Borové. Svět velkého nezištného snu jsem poznávala u mého milého a u jeho nejbližších od počátku, povahy těch idealistů a mravní étos jejich nezištnosti mi pomáhali pochopit hrdinové románů Terézy Novákové - nemyslím jenom na Jiřího Šmatlána. Do "správného" socialismu mi nepatřilo násilí ani diktáty a dogmata, ale souhra, solidarita, dialog.

Jednou se mne v jakési debatě se skupinou studentů, s nimiž jsem hledala sblížení, kdosi zeptal, proč jsem vlastně v komunistické straně, co mi to dává, co od toho čekám. Zcela upřímně jsem se začala svěřovat, že nechci žít jen pro sebe, chci pomáhat jiným, chci, aby svět byl lidštější. Následoval údiv: Kdo ještě v KSČ chce něco podobného? My takové lidi neznáme. Uvedla jsem jako příklad jednu obětavou kolegyni, známou z politické práce na škole. Oni na to: A není to pro ni spíš útočiště před samotou? Žije, zdá se, sama, bylo by jí smutno, a tak hledá funkce. Co zbylo než tuhle možnost připustit a uvažovat o vlastních představách nadosobních hodnot. O tom, zda potřeba patřit k nějaké pospolitosti, naplňovat denním jednáním nějaké mravní normy a nezištně jednat se kryje s členstvím v KSČ. V debatě jsem ty rozpaky přiznala a dlouho jsem jimi žila. Na rozhodnutí prověrkové komise po invazi (před ni jsem předstupovala nedlouho po druhé mateřské dovolené, tedy s tím větší mravní odpovědností), že do KSČ nepatřím, jsem byla dlouhodobě připravena.

Jak jste vy sama a vaši nejbližší prožívali politický převrat v roce 1948 a to, co následovalo?

Na gymnáziu v Chotěboři byl tehdy i profesor ochotný vyšetřovat, proč naše spolužačka Jana Pujmanová, dcera majitele strojírny z Ranska, o přestávce načmárala na tabuli cosi jako portrét Hitlera.(Od ní jsem si mimochodem poprvé půjčila Fučíkovu Reportáž, psanou na oprátce- její maminka byla čtenářka a odebírala novinky a Jana tuhle brožovanou knihu přinesla zatepla po vydánído třídy.) Zpátky k té aféře s Hitlerem, kterým snad měla Jana podle toho protivného učitele tělocviku a čehosi dalšího zaútočit na Stalina: Když jsem rigorózního pana profesora ujišťovala, že nešlo o žádné narážky, Jana že ráda kreslí a jen o přestávce využila křídy a tabule k malé hře, octla jsem se vpodezření i já, "selská dcera". Ale naši "uvědomělí" spolužáci, mezi něž patřil i můj budoucí manžel, nás ubránili a nic z toho nebylo.Od osmdesátých let se s námi s manželem přátelil Tonda Gigal z nižší třídy našeho reálného gymnázia, který krutě doplatil na jednu akci s "protistátními" letáky a později býval vězněn, co vím,ještě jako aktivní katolík. V té době, kdy se vyloučením z naší školy natrvalo zadrhla Tondova možnost institucionálního vzdělávání, jsem tu aféru jen jakoby pošeptmu zaznamenala. Mimo jiné šlo o studenty z nižších ročníků, s nimiž jsem při dojíždění autobusem nepřicházela do styku (zastat jsem se jich nijak nemohla, situaci jsem nerozuměla).Nijak zvlášť se o tom nemluvilo- ve vedení gymnázia asi převládla racionální snaha navenek prezentovat příběh s letáky víceméně jako klukovskou hru, aby se z toho nestal nějaký politický monstrproces, ve škole o tom mlčet. Naše maturity v létě 1949 proběhly v klidu, o tom, kam kdo dál z absolventů smí nebo nesmí jít, se tenkrát ještě nerozhodovalo.

Já měla nevšední štěstí, že jsem si zvolila Pedagogickou fakultu UK a na ní obor češtiny. Moje o něco starší přítelkyně pamatuje, že únorový převrat tam proběhl okázale a křiklavě, ale za mého času už se fakulta zklidnila a na češtině se nepěstovala ani dogmata, ani fráze. Horší to bylo na ruštině, ale tam nebyli ani přitažliví lidé mezi učiteli, ani inspirativní výuka. Prostředí na češtině se stávalo mým vlastním světem, výzvou a měřítkem hodnot.

Co se dělo ve velké politice, jsem sledovalamálo. Když jsme kdesi na koleji v sousedském hloučku poslouchali - rádiový přijímač měl jen málokdo - pořady ze soudních síní, kde se vynášely tresty smrti a odsouzení se přiznávali ke svým "zločinům", nevěřili jsme ani obviněním, ani doznáním, ale pozadí toho všeho zůstávalo tajemné, pro mne tenkrát znepokojivé; hlavou mi táhlo, že se snad jednou dozvíme, proč to muselo takhle nepravděpodobně a krutě probíhat. Pak zase byly těsně za sebou dva pohřby "našich" státníků, Stalina a Gottwalda. Tehdy i moje blízká kamarádka, socialismu nijak nenakloněná, dala najevo úzkost, co bude teď s námi všemi. Poučená smrtí mého táty jsem ji uklidňovala, že naše životy nezávisí na státnících... Když mi jednou maminka napsala, že jeden z mých strýců je ocejchován jako kulak a má jít do vězení, chtěla jsem věřit, že budoucí spravedlnost musí každý z nás nějak vykoupit (jako že do ráje se jde přes očistec). Naštěstí předsedou místního národního výboru byl tehdy strýcův spolužák z místní školy, který se snažil ohroženému "kulakovi" pomáhat, jak to jen šlo, a to jak před potrestáním, tak i po něm. Strýc po návratu domů pracoval jako řadový člen JZD, vypomáhal také jako řezník v družstevní kuchyni. Mimochodem ten "náš" předseda MNV se po sovětské invazi asi přestal hodit do strany a stal se kostelníkem.

Co se v době po převratu dělo s rodinným hospodářstvím?

Očistcem si procházela moje maminka. Dřela do úpadu. Všecka starost a všecka odpovědnost za naše hospodářství na ni padaly za situace, kdy se pracovní síly z vesnice hnaly do továren a kdy hraničilo s nemožností najmout si mužskou sílu na stálou výpomoc potom, co tatínek zemřel. Do prvního zemědělského družstva maminka odmítla vstoupit, že špatně hospodaří. Už když mě předtím dala na gymnázium, ledaskdo na mámu při různých příležitostech vykřikoval, že jedinou dceru dala studovat, jde si za lehčím živobytím, a na jejích polích se za ni mají dřít jiní. - Stěžovat si? Komu? Máma si pak jednou při pozdějším zakládání JZD, už perspektivního, zažila nehoráznou pomluvu, pronesenou jedním sousedem při veřejném shromáždění. Když jí kdosi nadhodil, že by se mohla obrátit na soud, odmítla to a koukala zlému člověku uhnout. Psala mi o tom v mnoha dopisech - mám je a občas si v nich čtu. Trápilo ji, kolik zloby, závistí a hádek provází od prvních kroků zakládání JZD. Vnímala to jako špatnou zprávu o stavu světa. Také mi psávala o mých mladších sestřenicích, kterým "kádrové předpisy" - tj. všem známí sousedé, kteří tyhle předpisy realizovali v roli placených funkcionářů- znemožňují jít na studia pro "selský původ". -Ale nadešel i obrat: kdykoli počátkem normalizace zaslechla moje máma od nás s mužem kritické poznámky k tehdejší politice, namítala nám: "Co si teď najednou vymýšlíte? Slibovali jste kdysi pohádky. Ty nebyly. Ale jděte se teď podívat do JZD, tam se lidem daří, jak se jim nikdy ani nesnilo."

Každé své vysokoškolské prázdniny jsem trávila prací na našich polích - už s vědomím, že já na nich hospodařit nebudu. Šlo o to, nést svůj úděl odpovědnosti. Ne za majetek, ale za půdu, za zemi, za mámu. A taky dát najevo, že mohu a umím dělat všecko, co dělají vesničané v mém okolí. Že moje volba jiného povolání není povýšeností a už vůbec ne snahou zbavit se černé práce. Jenom na okraj: dočkala jsem se chvíle, kdy mi maminka s úsměvem sdělovala, že o práci v JZD je už velký zájem a mne už není potřeba- ani do kravína by prý mě nevzali.

Během prověrek po roce 1968 jste byla vyškrtnutá z KSČ a váš muž, historik František Janáček, byl vyloučen. V sedmdesátých letech jste byla na katedře české literatury pražské filozofické fakulty více méně trpěná, postupně vás vedoucí katedry Vítězslav Rzounek odřízl od studentů. V rozhovoru pro knihu Tato fakulta bude rudá! vzpomínáte, že jste s mužem nechtěli emigrovat také proto, abyste jako vyloučení reformní komunisté nějak odčinili i to, k čemu jste možná přispěli svými iluzemi. Na základě jaké zkušenosti jste je prohlédla?

O pramenech své víry -ne v komunismus, jen v socialismus - jsem se zmínila. Ale tak zcela věřící, jako byla dlouho třeba moje tchyně, jsem nebyla asi nikdy. Kromě obecných deziluzí, jako byla ta, která souvisela se situací mé rodiny a venkova vůbec, pak třeba s odhalením kultu osobnosti,na člověka - možná intimněji, a tedy trvaleji -působily mocenské zásahy do vlastního života, do života studentů, do řízení vysokých škol, vědeckých ústavů, do literárního života. - Parta posluchačů kolem Zdeňka Svěráka začala hned v prvním ročníku Vysoké školy pedagogické vydávat časopis Hříbě. Kolik námitek jsme museli jen my mladí kantoři vyslechnout od našeho kádrového referenta, než Hříbě vzalo zasvé!

Nebo předtím se zčista jasna pro nás, oddané Pedagogické fakultě, zřizovala čtyřletá Vysoká škola pedagogická se zdůvodněním, aby jedenáctileté střední školy měly prvotřídní učitele - a současně se namísto tříleté Pedagogické fakulty zřizovaly pro učitele druhého stupně dvouleté Vyšší pedagogické školy. Sotva se Vysoká škola pedagogická zdárně rozvinula, v Praze také díky tomu, že užívala budov, administrativního aparátu a učitelského sboru Pedagogické fakulty, už se rušila, ale dvouletá Vyšší škola pedagogická zůstala, doplněná něčím, co se jmenovalo snad Pedagogický institut a v jeden čas fungovalo v Brandýse nad Labem. Najednou bylo mimořádně obtížné dostudovat pro studenty, kteří vynikali třeba uměleckým nebo pedagogickým talentem, ne už studijní kázní. Jak málem bez diplomu odešel z VŠP budoucí básník Václav Hrabě, se zájemci dočtou ve vzpomínkách jeho nerozlučného "parťáka" ze studentských let Jiřího Kalouse, které hodlá vydat nakladatelství Torst.-Tohle všechno volalo do nebe. A zasáhlo to ničivě i katedru českého jazyka a literatury původní Pedagogické fakulty UK, jejíž členové byli zčásti převedeni na filozofickou fakultu, zčásti zůstávali na oškubaném poli vzdělávání pro druhý stupeň základních škol. O dění na polích současné české literatury a prozření s tím spjatých se nebudu rozepisovat. Srpen 1968 jsme pak prožívali jako naše rodinné drama. - Iluzí ubývalo čím dál rychleji také tím, že člověk dozrával - tedy stárl. Já měla to štěstí v neštěstí, že se mi mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou narodily dvě děti. Všecko se mi tím obracelo k naději.

Ještě k tomu ideálu vesnického učitele a spisovatele: zdá se mi, že něco z tohoto étosu ve vaší práci trvá: ty, které učíte nebo pro ně píšete či připravujete edice, se snažíte oslovit. V dřívějších rozhovorech jste mluvila o Felixi Vodičkovi, o tom, jak vás naučil o literárním díle přemýšlet na několika rovinách současně, jaký měl civilní projev a přitom dokázal navázat se studenty živé spojení, které teprve umožňovalo, abyste se k pozorné četbě a ponoru do díla dostali. Jste i v tomhle jeho žačka?

Skutečně nejde o gesto bezděčné, ale záměrné, programní. A je to taky vodičkovská setba. On byl zkušený středoškolský profesor a tváří v tvář adeptům učitelské služby na Pedagogické fakultě UK v letech 1949-1952 (to byl můj čas studia tam) mohl mít jedinou ambici: svůj - dejme tomu strukturalistický - přístup k předmětu vnést do elementární práce s literárním textem. Když to chci zpětně pojmenovat: učil nás vnímat literární dílo jako dynamickou strukturu a pozorovat je ve směru "sémantického gesta". Tento způsob vybízel přistupovat k literárnímu textu jako k "dění smyslu", jak to později pro mne výstižně pojmenoval Milan Jankovič. Vodička měl v ten čas zcela zásadně na mysli, aby se výklad literárního díla nepolitizoval, neideologizoval. Tenhle svůj zápas na všech rovinách své práce nevedl deklarativně, ale důsledně. Jeden jeho potichu vedený spor o literární výchovu, o čítanky a učebnice jsme popsaly s Jaroslavou Hrabákovou ve sborníku Literárního archivu Vodičkovi věnovaném.

Myslím, že z jeho iniciativy se na naší katedře překládala z ruštiny Golubkovova Metodika vyučování literatuře, která navrhovala, jak ve školách učit mládež číst literární text jako projev umění, a ne jako svědka či ukazatele dějin. Vyšla v roce 1952. Z iniciativy profesorů Vodičky a Jedličky, za jejich odborného vedení,      vznikl na katedře českého jazyka a literatury za účasti i nás nejmladších čtenářský výbor České pohádky, byl vydán 1954 a podruhé hned o rok později.

Felix Vodička vás vyučoval v době, kdy strukturalismus procházel silnou kritikou, u Mukařovského dokonce sebekritikou. Odrazilo se to nějak ve Vodičkově výuce?

Že má můj uctívaný učitel - v jednu chvíli byl jako nestraník také děkanem pedagogické fakulty, za jeho fungování a s jeho osobní účastí jsme za čtrnáctidenního přerušení studia z dvou protilehlých budov, které škole patřily, probouráváním nějakých příček a vybudováním nových poprvé "přestavěli" Pedagogickou fakultu - něco společného se strukturalismem, jsem začínala tušit, až když jsem se poprvé ponořila do četby Mukařovského Kapitol z české poetiky. To se psal rok 1951, Jan Mukařovský se tehdy veřejně strukturalismu odřekl a deklaroval svůj příklon k marxismu-leninismu. Do seminárních aktualit tehdy Vodička zařadil informaci o článcích z tisku na dané téma. Každý z nás si měl zalistovat v Mukařovského Kapitolách a zauvažovat, jestli ho od umění spíš vzdalují, nebo mu ho přibližují. Po semináři se ke mně přiblížil jeden student s nabídkou: Mám Kapitoly, z antikvariátu, chceš je? Za stovku. Od té doby je mám.

Rozprava na zadané téma myslím tenkrát vyzněla jednoznačně: v Kapitolách bude užitečné si číst opakovaně... Profesor Vodička končil seminář několika větami o tom, že pražská škola se od svých počátků v třicátých letech rozvíjela v opozici proti ideologické služebnosti všeho typu, nezadala si s fašismem- to mi tehdy zvlášť zaimponovalo... Pravda, pokračoval Vodička, věda se vyvíjí a teoretické koncepty se tříbí v diskusi, ale když se vědecká osobnost zakladatelského typu, jakou je Jan Mukařovský, své metody práce veřejně zřekne, ubližuje metodologii, kterou reprezentuje, a sám sobě podráží nohy. - Díky vodičkovské průpravě je pro mne potřeba teoretické modelace při práci s literárním textem mimo diskusi, vždy jsem také za pražskou školu cítila odpovědnost, ale na rozdíl třeba od Mirka Červenky nebo Milana Jankoviče jsem nikdy neaspirovala posunout ji dál jako systém.

Jak se svou průpravou a trváním na přístupnosti výkladu vnímáte převažující praxi a jazyk současné literární vědy? Nezdůrazňují příliš metodu, tedy pouhý instrumentář, či určitý "projekt", tedy pouhou provozní okolnost či rámec, na úkor kontaktu s dílem a čtenáři?

Po většinu mého pedagogického působení se teorii na vysoké škole explicitně věnoval jeden proseminář v prvním ročníku a pak přednáška ve třetím. Já byla už od svého studia u Vodičky zvyklá na to, že teorie se projevuje v tom, jak vedoucí semináře zadává seminární úkoly, jak se vede rozprava o textech a jak si učitel strukturuje přednášku - to přece nikdy není "všechno o všem", ale průzkum určitého problému či perspektivy vůči látce příslušného historického období. Když psal Mirek Červenka posudek pro mou habilitaci, uváděl tam cosi v tom smyslu, že jsem nikdy neignorovala nové teoretické horizonty, ale snažila se je vtáhnout do své práce, byť ve zjednodušené podobě, bez nároku vyčerpat komplexitu příslušného pojmu. Tohle je snad pravda. V teorii si vyhledávám a půjčuju podněty, které potřebuju ve snaze postihovat literární dílo nebo děnív interakcí živých aktérů na určité zvrstvené kulturní- chcete-li symbolické - scéně. Výklad díla v jeho vývojové i aktuální hodnotě si v mém případě vždycky povolávaly teorii, a ne naopak.

Na nápor ze strany teorie, který k nám přišel na počátku devadesátých let, jsem tak zároveň byla i nebyla připravená a byl i nebyl mi blízký. Tehdy i Miroslav Červenka vyjadřoval obavy, že pro samo zvládání teorie přestanou studenti číst krásnou literaturu, že se literární dílo stane za studia češtiny čímsi jako laboratorní myší. Necítila jsem a necítím nutnost držet krok s tím obrácením rolí teorie a historie, ale ráda jsem pozorovala ty, kdo současné teorii opravdu rozumí, což u nás na katedře byl za mých časů třeba Miroslav Procházka nebo Petr A. Bílek. Myslívám si, žev některých případech je agresivnídůraz na nové konceptualizace samoúčelný. Ale to ať už si přeberou ti, kdo přicházejí po nás. Jinak je pro mne dnešní literární věda jakási houština, někdo jde tam, jiný zase jinam, což ale také znamená, že když to své bude člověk dělat s poctivostí, může náš společný předmět obohatit. Mirek Červenka neměl jen starost o to, aby se studenti v teorii neztratili, ale taky podporoval všechny, kdo tehdy naši informovanost o této oblasti uváděli na úroveň srovnatelnou se světem. A hlavně stihl ještě vychovat své žáky, kteří po něm převzali třeba veslo české versologie a jdou v jeho stopách vlastní cestou dál - myslím na Roberta Ibrahima a jeho skupinu.

Literární historik Václav Vaněk nedávno v rozhovoru pro Host (Literatura se vyučuje už jenom ze setrvačnosti, Host 5/2014, roč. XXX, s. 29-31) říká: "my sami, lidé uvnitř oboru, jsme zapomněli, proč tuhle práci děláme. [...] stejně jako ti, které kritizujeme, nakonec sledujeme jen osobní cíle. Že literaturu využíváme a nikdy se nespojíme, abychom ji chránili pro ostatní. Že jsme na místo Grálu postavili grant. Jenomže každé smíření se je už vlastně trochu smrt... " Co o tom soudíte?

Jako nářek je to alarmující: Na čem v atmosféře přibývající lhostejnosti k četbě beletrie stavět vědecký předmět a jeho výuku? Teoretických konceptů je narůstající počet,hodně se překládá a pro maturanta může mít teorie punc novosti...Václav Vaněk ovšem vidí i celý předmět literární historiografie v krajní defenzivě. Ta citovaná slova se jistě netýkají jen Vaňkova pracoviště - o němž osobně nevím nic, odcházela jsem odtamtud v konfliktní atmosféře, ale to už je dávno, a nemám nejmenší pobídky se tím směrem ohlížet. Týkají se naší sféry práce vůbec. Tak to vnímám já, lecjaké struně v té kritice a sebekritice rozumím, možná ji i sdílím, ale defenzivě přitakat nemohu. Pokud jde o ty granty, rozvinula se kolem nich administrativa, která vědecké řešitele zatěžuje, hodnotitelům může dovolovat libovůli i třeba zvůli.Ale - když jsme se uprostřed devadesátých let začali v rámci výuky zabývat korespondencí Němcové, dostali jsme nějaký úplně minimální grant z rektorátu UK. Ten nám umožnil zaplatit začínajícím badatelůma studentům exkurzi do České Skalice. Pak přišel další grant od ministerstva kultury, a nakonec z toho byly čtyři svazky souborné korespondence, několik odborných publikací a doktorských i habilitačních prací. Tím chci říct, že grant nemusí být grálem kdo touží jít za zdůvodněným vědeckým cílem, může mu k tomu grant dopomoci. Ale uznávám, že jako penzistka, která užpřespatnáct let žije na krku vám mladým a vaší společnosti, se mi to povídá. Éra grantů se rozpoutalaaž po mém odchodu z univerzity. Když jsme dělali Němcovou, obstarávali tuhle stránku věci moji nejmladší, vědecky perspektivní kolegové. Po většinu mého působení v oboru hrály roli finanční i časové pobídky k psaní jiné objednávky, pro mne hlavně od nakladatelů, redaktorů časopisů az rozhlasu. (V existenčním ohledu mi nejednou vytrhovaly trn z paty kousky rodového jmění, které jsem prodávala, ať už to byla po matčině smrti, kolem roku 1980 rodná chalupa, po náhlé smrti mého muže v roce 1995 obrázky ze skromné "sbírky", kterou on pro naši společnou radost budoval v letech profesionálních ústrků.)

Václav Vaněk v rozhovoru mluví také o nezájmu studentů o četbu. Co s tím?

Elementární minimum jsme jim po léta podstrkovali pomocí antologií vydávaných v edicích skript. Neumím si dodnes představit výuku literatury na kterémkoli stupni škol, která by se neopírala o společnou četbu malých textů-ukázek a rozpravu o nich. Vím ovšem, že zatímco v polistopadové éře vznikaly celé poradenské firmy na pomoc školám a literárnímu vzdělání, mizely z oběhu čítanky. Vídám v autobuse studenty s učebnicemi historie, v nichž si cosi čtou možná na poslední chvíli, než budou zkoušeni, ale čítanky k vidění nejsou. - Zpět k Vaňkově úvaze. Doufám, že se o ní rozvine širší debata, Host s ní už začal. Mohu se těšit jen na pokračování odjinud a od směrodatných lidí z praxe, k nimž pro mne Václav Vaněk patří. I ze své výminkářské lavičky potřebuju vědět, která bije a co s tím.

Jinak si pořád ještě nemyslím, že literatura nikoho nezajímá. Jen možná mladé lidi zajímá jiná, než o které se učí, anebo možná by je zajímal jiný druh dialogu o literatuře, než jaký se dnes provozuje. Kdybych učila, asi bych zkusila zaujmout studenty tím, čím jsem byla zvyklá - textologickými průhledy do geneze textu, do tvořivého aktu psaní. S tím ovšem, že bychom aspoň na počátku zapomněli na to, že autor neexistuje nebo nás zájem o jeho osobu může dovést do lecjakých výkladových pastí- drama umělecké osobnosti a jejího prodírání se k dílu snad máještě dnes schopnost umělecky citlivé posluchače fascinovat.

A pak jsou tu výzvy intermediality. Kolem literatury je dnes nesrovnatelně víc mediálního provozu a šumu než před sto lety, kdy všemu ještě kraloval tisk. Díla a různé jejich reprodukce či redukce a také informace o nich kolují médii - to je přirozený kulturní svět dnešního posluchače a zároveň nekonečná krajina odborných problémů i otázek, jak je teoreticky uchopit. Z doslechu vím, že v Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofická fakulty Masarykovy univerzity v Brně prosperuje něco jako sekce intermediální umělecké komunikace. A pak, na souvislý průzkum i účelné zapojení do výuky u nás pořád čeká takzvaná populární literatura. Mimochodem, to mě nejvíc dnes mrzí, že se pro 19. století ty nižší a nejnižší vrstvy literární produkce nezačaly zatím systematicky zkoumat. Když si někdy čtu, kam směřují směrodatní kolegové z mé specializace, říkám si, jestli nakonec nebudeme mít jen jinak pojmenované to, co jsme popsali nedávno s poněkud jinou klasifikací. Ale ve sférách okrajů a nížin se budou objevovat úplně nová teritoria literárních struktur i vykladačských problémů. To ovšem chce hodně černé práce. Kdysi jsem takto laděná témata nabízela studentům jen s minimální oporou v odborné literatuře, dneska by to mohlo být metodologicky poučenější a snad lákavější pro širší- i mladé - čtenářstvo.

Když jste zmínila černou práci: vašim edicím předchází vždy důkladné pramenné bádání, ale směřujete často k výstavbě múzického celku - mám na mysli například soubory dopisů Havlíčkových, Arbesových nebo kolektivní edici listů Boženy Němcové. Je pro vás tento vědecky podložený tvůrčí přístup přirozeně daný, nebo se k takové výstavbě těžce propracováváte?

Členové edičního týmu, který připravoval čtyřsvazkovou Korespondenci Boženy Němcové, by vám mohli prozradit, kolikrát jsem zkoušela napsat úvod k prvnímu dílu. Jakžtakž se mi to podařilo snad napopáté... A pak jsem při dopisování byla vděčná za každou připomínku a za jakékoli uhlazení věty. Ale jinak bych řekla, že ty "múzické celky", o kterých mluvíte, představují jeden typ mých prací. Většinou jsou to edice a doslovy k nim, kde jsem takto pracovala s výběrem textů i při jejich montáži a komentování. Mívala jsem ráda i takové žánry, jako jsou pásma pro rozhlas a podobně. Dodneška nečtu jen přemýšlivě, ale prožívám text až za slova, četba mě naplňuje úžasem.Mým cílem vždy bylo a zůstává přenést mnou prožité obdarování textem na čtenáře či na posluchače. Nechat rozeznít řeč a tvar -a prodírat se v tichém dialogu k smyslu umělecké fikce.

Při psaní odborných studií a monografií jsem na druhou stranu vždycky měla ctižádost i potřebu své práce teoreticky profilovat. První knížku o Jakubu Arbesovi jsem třeba psala se zřetelem k tomu, co je to literární žánr. Lapala jsem k tomu inspiraci z odborné literatury hlavně polské a slovenské, které bylo možné se i za nastalé konsolidace a zpřísněných nároků na marxismus-leninimus dovolávat. Využívala jsem obecně té výhody, že tehdy v publikacích nemusel být v přílohách tištěn soupis pramenů a literatury k tématu. Bez něj si kádrový dozor nemohl jen tak snadno na první pohled zjednat přehled o metodologické orientaci autora a jeho práce.

Boženě Němcové a jejímu dílu jste věnovala řadu literárněhistorických studií a knih, byla jste editorkou výboru jejích listů Lamentace: Dopisy mužům (Český spisovatel 1995) a poté i vědeckou redaktorkou zmíněné čtyřdílné Korespondence Boženy Němcové (NLN 2003-2007). Jak a kdy jste tuto autorku objevila sama pro sebe?

Až do vysoké školy jsem se s ní míjela. Pamatuju si, pravda, čítankovou ukázku z Babičky, asi také autorčiny pohádky jsem sem tam potkávala... Ale stalo se: někdy v prvních letech války nás přijel navštívit mladík z Hodonínska, který u nás pár let předtím jako kluk "sloužil" za stravu a oblečení. Teď už byl doma na Slovácku v nějakém učení - nebo měl výuční list v kapse -, dbal na své vystupování, chtěl se pochlubit svým rozhledem a mně daroval knihu od Boženy Němcové, Dobrý člověk a jiné povídky. Dodnes tu knížku mám (tiráž mi prozrazuje, že jde o sedmé vydání nákladem Leopolda Mazáče, rok 1940) pro upamatování na dárce, o kterém už nic víc nevím, a na vlastní nevědomost. Musím se poctivě přiznat, že tehdy mi jméno autorky nic neříkalo; za pěknou knížku jsem samozřejmě zdvořile poděkovala, ale v duchu jsem namítala: Je jistě tolik krásných dívčích románků, které jsem nečetla a v Borové je nikdo nemá, půjčit si je nemám od koho - proč mi ten milý Fabián nepřivezl nějakou Jaromíru Hüttlovou? Dobrého člověka jsem začala číst, ale neuměla jsem to; pochybuju, že jsem ten žánrově kontrastní soubor nedlouhých příběhů a drobných črt Boženy Němcové napoprvé přečetla, nepamatuju si to. S lákavostí módního čtení přece zápasí každičký návrat těch dávno živoucích k nám, čtoucím dnes.

Když jsem svůj dluh vůči Němcové hodlala odčinit na vysoké škole, stála mi zase strašně vysoko. Až mě lekala prestižní péče, jaké se od počátku padesátých let jejímu dílu a životu dostávalo: vycházely její Spisy, za ně odpovídali specialisté nejvýš renomovaní, jako byl Bohuslav Havránek, Rudolf a Františka Havlovi, František Váhala či Rudolf Skřeček - a literárněhistorické studie o ní psal Felix Vodička; od toho jsme nejednou na katedře slýchali, když už měl rozepsanou studii dokončovat a přinášel číst první strojopisné opisy své práce: "Ale ta Božka mně pořád uniká, já na ni nestačím... " Potom zase mnohosvazková životopisná dokumentace Miloslava Novotného najednou přestala vycházet, snad s vysvětlením pro širší veřejnost, že je nedostatek papíru... - Jaké morální právo by tenkrát měl to posvátné pole obzírat začátečník mé zdrženlivosti!

Jak jste se nakonec dostala k Němcové i jako editorka a historička?

Když nakladatelství Český spisovatel - prý na žádost knihkupců -začalo někdy v roce 1994 uvažovat o výboru z korespondence Boženy Němcové, obrátilo se přirozeně na Mojmíra Otrubu. Jenomže kolega Otruba, jak jsem se dověděla od paní redaktorky Zdeňky Novákové, mi slavnou klasičku předal.Snad napřed doporučil, aby nakladatelství zopakovalo výběr z dopisů, který sestavil na konci svého života pro třísvazkové Vybrané spisy Boženy Němcové profesor Felix Vodička. Když to odmítli, navrhl jim, ať se obrátí na mne. A že Zdeňka Nováková byla neodbytná (a věřil mi Mojmír Otruba), pustila jsem se poprvé do soustavné četby velké autorky a zároveň propadala její korespondenci. K dovršení radosti z toho, co jsem si tak - nejen pro sebe - objevovala, přispěl souhlasem doprovodit mé Lamentace svými kolážemi Jiří Kolář. A byla vernisáž Lamentací v první prosincovou sobotu 1995 v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, Jiří Kolář přijel ještě z Paříže a podepisoval a podepisoval... Daroval Národní galerii stohy koláží na dané téma, v Lamentacích jich vyšlo jen pár. Na té vernisáži se tehdy ještě sešla rodina, byl tam můj muž. Za necelých čtrnáct dní nato zčistajasna zemřel.

Příprava autorčiny souborné korespondence s několika studenty, vzápětí doktorandy, dnes už docenty a vůdčími osobnostmi oboru, mi dopřála téměř ani nezpozorovat odchod do penze. A byla to práce plná nové inspirace, protože jsem poprvé dlouhodobě spolupracovala s češtináři orientovanými lingvisticky. První knížku studií provázejících ediční přípravu souborné korespondence - Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcovéz roku 2001 -iniciovala, redigovala a z větší části psala Alena Macurová. V některých statích v tomto souboru jsem uvedena jako Alenina spoluautorka, ovšem můj podíl na psaní byl malý. - Spolupráci tak inspirativní a dělnou, jakou jsem zažila v tom výběrovém semináři vedeném s Alenou a vyústivším v knihu, už nezažiju. V současnosti se připravuje první úplná korespondence Karla Havlíčka Borovského a ta sice obdobnou šanci nabízí, jenomže mně už podráží nohy přibývající věk.

Zatím jsme nehovořily o tom, jaké místo má ve vašem odborném psaní a četbě poezie.

Jsem málo sečtělá, jisté manko z dětství a předmaturitního věku se myslím nedá dohnat. Existenci velké poezie jsem si uvědomila, když jsem za jednoho pasení hus nalistovala v čítance Erbenova Vodníka. Ale už předtím jsem zatoužila spisovat, dokonce jsem si asi ve druhé obecné rozepsala pohádku, v dospívání jsem propadala básnění a recitaci. Vlastní psaní jsem si zakázala až na vysoké škole. Že by jednoho jen rozptylovalo a trápilo, a skutek utek. Pro odbornou práci jsem zvolila krásnou prózu, poezii mám pro duši. - Čtu pomalu a opakovaně. Ve veřejných knihovnách, kde se délka výpůjčky termínuje - musí to být - platívám pokuty. Z vnitřní potřeby čtu pořád i poezii nejnovější, opakovaně Erbena a Skácela a pak všecko až po básnické debuty. To je pro mne brus představivosti a jazyka; zkouška, nakolik ještě stačím dnešní imaginaci - je to pro mne čím dál těžší, přiznávám. Ale nevzdávám.

Které současné autory ráda čtete?

Jen nahodilý výčet: Karel Šiktanc, Sylva Fischerová, Petr Hruška, Petr Borkovec, Božena Správcová... Semtam"málomluvný"Jan Těsnohlídek, hlas od nás, z Krucemburka. Ale třeba Zimní dvůr Bohdana Chlíbce jsem dodnes nečetla, protože v knihovně, kde si novinky půjčuju, mi pořád uniká. Rozuměla jsem si s Vladimírou Čerepkovou, nedávno vydanou v Torstu. Z prozaiků se mi vynořují jména Daniely Hodrové, Jiřího Hájíčka, Zdeňka Svěráka, Jany Šrámkové, Ireny Douskové, Petry Hůlové, Jáchyma Topola, Zuzany Brabcové, Petra Šabacha... Teď čtu nový román Václava Kahudy a mám z něj noční můry. A v novém románu Sylvie Richterové (taková modrá kniha z Torstu)jsem rozpačitě bloudila, dokud mi nedošlo, že nejde o román mimetický, ale parabolický, obhlížející v nedávných dějinách a v současném světě vratkost lidského bezpečí: člověk v našem světě bezpečí potřebuje, alemarněje hledá.A když už je zahlcen štěstím, že bezpečí konečně našel, domnělý kamarád ho upálí v nějaké osamělé boudě. Četbu toho tlustého románu jsem končila v nejhlubší pokoře vůči autorce. - Hned po vydání jsem bývala zvyklá číst Michala Viewegha, znala jsem už jeho první rukopisy, které napsal ještě jako student, a soustavně si ho kupuje má dcera. - Kvůli špatnému sluchu dnes prakticky nechodím do divadla ani do kina. Jen z četby nebo z televize znám Petra Zelenku, Davida Drábka znám z vydání v nakladatelství Akropolis. Na stará kolena jsem se zbavila obav před dramatem jako textem ke čtení. Myslívala jsem, že drama je prvotně vykročené ke zdivadelnění a "jen si je číst" je hřích. Ale před několika lety jsem tuto bariéru překonávala díky opakovanému čtení a pozorování dvou raných divadelních her Gabriely Preissové.

V celé své odborné i ediční práci se stavíte za literární historii, kterou zajímá život literárního díla. Píšete o tom i v předmluvě k právě připravované knize o Gabriele Preissové. Sledujete v ní i proměny, adaptace a transformace původního textu v dalších uměních či médiích. Kam vás tyto proměny zavedly, jaký má vaše kniha záběr?

Soubor studií o téhle autorce v intermediálních proměnách čtu právě v korektuře. Bohužel z těch adaptací jsem si mohla dovolit jen několik, mimo jiné i proto, že nová média nezvládám a pracuju vůbec postaru. Takže jsem se věnovala dvěma filmovým zpracováním Její pastorkyně z třicátých let:němé adaptaci z roku1929 a pak zvukovému filmuz roku 1938. Z nejnovějších úprav hry pro divadelní inscenaci mě návazností na libreto Janáčkovy opery oslnil J. A. Pitínský; Ivan Wernisch mě zase ohromil převodem prozaické Její pastorkyně do volného verše. Oba ty výkony jsem ve zkratce popsala a v přílohách mé knížky se svolením autorů vyjdou jejich texty.Jen jako nábožný poutník jsem prohlížela, jak si Leoš Janáček vpisoval do prvního vydání té hry své úpravy textu a hudební nápady pro budoucí operu Jenůfa. Vysledovala jsem, jak Gabriela Preissová "přepisovala" časopiseckou reprodukci jednoho obrazu do povídky, jindy zase drama do populárního románu. Vlastně všecky stativ té knížce jsou jenom nabídky, jak je možné meziumělecké návaznosti pozorovat z jistého zvoleného úhlu a v jistém metodickém vymezení. Knížka bude mít rozsáhlé přílohy zahrnující hlavní díla, jejichž interakce pozoruji. Díky ní může čtenář bez námahy sledovat, co jsem četla, viděla a promýšlela nad starými časopisy, knížkami a filmovými adaptacemi. Do multimediálního věku jsem nikdy nevstoupila, a ze starých filmů nebo videozáznamů divadelních představení jsem proto vzala v knize v úvahu jen to, co jsem dovedla postřehnout při jedné studijní projekci, zajištěné laskavostí pracovníků Národního filmového archivu nebo Divadelního ústavu. Zato uživatelům publikace strkají přílohy pod nos vzácný materiál nabízející dialog s mým výkladem, jiná a další pozorování textů-děla snad i bezprostřední umělecké zážitky.

Mezitím, co mé stati postoupily k redakčnímu zpracování, mě uchvátila nově čtená Krvavá svatba Federica Garcíi Lorcy a stejnojmenný film Carlose Saury. Lorca mi poukazuje k tomu, že jádro té "mé" tragédie, které se v knížce věnuju až umanutě, je hluboké, sahá až kamsi k mýtům. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem Její pastorkyňa jako hra a stejnojmenná opera Leoše Janáčka vděčily za svou životnost nejen umění svých tvůrců, ale také svému hlubinnému zázemí v dávných - i modifikujících se - kulturních pralátkách, prazkušenostech, kolujících světem. Třeba už někdo na jiné látce podobnou sondu podstoupil a je to někde napsáno; na to se už stačím jen opožděně zeptat třeba hispanistů. Moje práce je omezena domácím horizontem.

Z bibliografií ve sbornících, které pro vás sestavili vaši žáci a kolegové, je zřejmé, že se soustavně a do hloubky věnujete řadě autorů, k nimž se opakovaně - i navzdory vnuceným přeryvům - vracíte různými formami: vědeckými články, edicemi, knihami, výukou. A také lze z těch soupisů vyčíst, že jste dokázala pracovat a publikovat i za nepříznivých podmínek. Vytvořila jste si nějakou životní strategii, abyste si mohla dělat to své navzdory okolnostem?

Výhrou pro člověka, kterého baví práce - a potřebuje si také vlastním psaním přivydělávat - je volná pracovní doba. A vedle toho samozřejmě publikační příležitosti. Po nástupu normalizačního šéfa jsem se dověděla, že se zásadně nesmím účastnit práce na učebnicích; mám dovoleno publikovat jen v nakladatelství Univerzity Karlovy a v Československém spisovateli. Tam naštěstí vznikla ediční řada Slunovratu, byli tam moji nedávní posluchači v pozici redaktorů, o pobídky ke spolupráci odtud nebyla pro mne nouze. A tak to šlo pořád - tím, jak jsem učila a o čem jsem psala, jsem si vychovávala další zájemce o má témata, od nichž pak přicházely nové a nové podněty či pracovní objednávky, chcete-li zadání. Jinak pro mé psaní bylo nejdůležitější, že jsem učila na vysoké škole, v seminářích jsem si nosnost určitých námětů mohla ověřovat a nových poznatků využít. - Nikdy jsem neměla pocit, že teď musím napsat životní dílo, kterým řeknu všechno a navždy a celou látku vyčerpám. Vždycky jsem psala příspěvky k tématu, a od jednoho vedla cesta k druhému. A pak, nikdy jsem v nejmenším neměla pocit, že si smím stěžovat na překážky nebo na to, že mi někdo v něčem brání. Myslím, že po většinu svého života vlastně jdeme proti větru. Ve stáří je to třeba obtížnější, ale ani teď nechcikapitulovat před úbytkem sil, dál se těším z každého setkání s mladými kolegy na společném poli.

Připravila Daniela Iwashita.

Jaroslava Janáčková, rozená Musilová (24. listopadu 1930), pochází z rolnické rodiny z Havlíčkovy Borové. Absolvovala reálné gymnázium v Chotěboři, kde se také seznámila se svým budoucím manželem, historikem Františkem Janáčkem (1930-1995).

Po maturitě v roce 1949 studovala na pražské pedagogické fakultě ruštinu a češtinu (zde byla posluchačkou Felixe Vodičky) a rok na filozofické fakultě (diplomová práce Umělecké mistrovství v románě Terézy Novákové Drašar, 1953). Vyučovala naVysoké škole pedagogické (1953-1959 ) a na katedře české a slovenské literatury FF UK (1959-1985 a 1990-1996), roku 1992 byla jmenována profesorkou.

Publikovala desítky studií a knih o literatuře 19. století, mj. Český román sklonku 19. století (1967), Stoletou alejí: O české próze minulého věku (1985), Román mezi modernami: Studie z historické poetiky (1989) či Návraty: K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse (2012). Několik knih věnovala Aloisi Jiráskovi (Živé prameny: Vznik Jiráskovy nové kroniky U nás, 1980; Svět Jiráskova umění, 1978; Alois Jirásek, 1987) a Jakubu Arbesovi (Arbesovo romaneto: Z poetiky české prózy; 1975, Jakub Arbes novinář, 1987; edičně připravila svazky Osudy žen: Čtyři romaneta, 1988; Romaneta, 2006 Romaneto v listech: Korespondence 1867-1892, 2010).

Českou literaturu 19. století soustavně popularizuje edicemi, výbory a antologiemi i medailony autorů (např. Jindřich Šimon Baar, Karel Havlíček Borovský, Josef Holeček, Karel Klostermann, Karel Václav Rais, Božena Němcová, Jan Neruda, Teréza Nováková, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer). Uspořádala řadu učebních textů, mj. učebnici Česká literatura 19. století: Od Máchy k Březinovi (1994; později v přepracované podobě jako součást knihy Česká literatura od počátků k dnešku, 1998).

Od devadesátých let 20. století se intenzivně věnuje dílu Boženy Němcové v literárněhistorických studiích (Příběh tajemného psaní: O pramenech a genezi Babičky, 2001; Božena Němcová: Příběhy - situace - obrazy, 2007) i jako editorka (je mj. vědeckou redaktorkou kolektivní edice Korespondence Boženy Němcové, 2003-2007). V současnosti připravuje do tisku knihu Gabriela Preissová: Realismus v intermediálních transformacích.

Jaroslavě Janáčkové věnovali její kolegové dva rukopisné sborníky Po zarostlém chodníčku (1990) a U jednoho stolu (2000, uspořádaly Alice Jedličková a Irena Kraitlová), jež obsahují i rozsáhlou bibliografii jejích vědeckých prací.