Jan Šulc

Úvodem

Se jménem Violy Fischerové jsem se poprvé setkal ve druhé polovině osmdesátých let, kdy jsem s Tomášem Kafkou připravoval večer o dosud nevydaném básnickém díle Jana Zábrany pro Kruh přátel českého jazyka. Její obraz v Zábranově nedokončené sbírce Zeď vzpomínek byl drásavý - jako by mu svou ztraceností ve švýcarském exilu ztělesňovala zoufalství počátků normalizace, v nichž v Horním Smokovci Zeď vzpomínek psal.1

Zábranův obraz Violy se pro mne rozšířil a zkonkretizoval na začátku devadesátých let, v době práce na výboru z jeho deníků. To už ovšem Viola se svým třetím manželem Josefem Jedličkou jezdila do Prahy. A také ožívala ve vyprávění mnoha lidí, s nimiž jsem se setkával. Jen namátkou jmenuji Jana Vladislava, Ivana Diviše, Vladimíra Justla, Miloslava Žilinu, Pavla Šruta, Antonína Brouska - nebylo snad mezi českými literáty pamatujícími si šedesátá léta žádného, kdo by ji neznal či se k ní nějak nevztahoval.

Když jsem ji v roce 1995 na pražské radnici při udílení Ceny Jiřího Ortena Petru Borkovcovi poznal osobně, měl jsem pocit, jako bychom se znali odedávna. Chovala se bezprostředně, vesele, vystupovala jako moje vrstevnice, hned mi začala tykat a jedna z prvních vět, kterou mi řekla, byla: "Mně letos bude šedesát, veřil bys tomu?"

Od té doby jsem s Violou zažil mnohé, byli jsme spolu v častém spojení osobním a telefonickém až do posledních týdnů před její smrtí. V tom jsem nebyl zdaleka sám. Nepoznal jsem snad v životě člověka, který by byl obklopen tolika lidmi jako Viola. Snad by se dokonce dalo říci, že téměř nekonečný řetěz jejích přátel a dobrých známých, ať už po celé naší republice či ve Švýcarsku, v Německu, v Polsku a na Elbě, byl pro ni nejdražším životním dílem. Viola se s lidmi nejen přátelila, ale především jim pomáhala, znala do sebemenších detailů jejich osudy a nikdy k nim nebyla lhostejná.

Viola po roce 1989 - vzpomínky všech, kteří ji v té době dobře znali, by vydaly na objemný svazek. Bylo by dobře, kdyby jeho vznik někdo inicioval. Viola však v Praze, v Brně a Třeboni žila přece již před rokem 1968. Její obraz z té doby se mně - a možná i jiným jejím přátelům z devadesátých let - zdál neurčitý, chyběly mu přesné obrysy. Jednotlivosti se objevily v jejích rozhovorech, v několika vzpomínkách přátel, v Kosatíkově knize Ústně více. Přesto to byly jen jednotlivosti.

Kdy Viola debutovala jako básnířka? Dochovala se v archivu Českého rozhlasu její divadelní hra? Proč nevydala svou básnickou sbírku Propadání? Je název Hrabalovy knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet jedinou její stopou v české literatuře těch let? Jak to, že její báseň v Kolářově Přestupném roku2 nevedla básníka k tomu, aby její texty zařadil do samizdatového sborníku Život je všude, který spoluuspořádal? A jak to bylo s jejím prvním manželstvím? Tyto a mnohé další otázky vedly Sylvu Fischerovou a mne k uspořádání vzpomínkového bloku na Violina předexilová léta, obsahujícího vedle vzpomínek přátel i Violiny dopisy a faksimile dokumentů.

Violin básnický debut - básně Třeboňská a Srpen - mohou čtenáři najít v almanachu nových autorů Rozlet, který v roce 1955 vydala Mladá fronta.3 Cyklus básní z Propadání otiskla Viola sama časopisecky v první polovině devadesátých let.

Poznámky

1] "To není nespavost, to je vzpomínka na lásku, co ve mně po nocích trojčí. / Kde budeš umírat? Kam jsi to odjela umírat? / Stála jsi v šedém pokoji v šedém městě. / Otevřel jsem oči ze sna, / vítr lomcoval vývěsní tabulí. / Vítr lomcoval laminátovou střechou sídlištní samoobsluhy. / Pes naučený skákat přes překážky. / Politý ranním lihem tvé blízkosti. / Až po letech se ti rozhořely vlasy -  / dohoř, dohoř, tam - v Curychu, v Bernu. / Je ti tam dobře? Je ti tam volně? / Nevracej, nevracej školné. / Střelené fretky dětství (do oka!), ztracené plachetnice. / A s nimi ztracený každý řez nožem do kůry. / Vypiš soutěž na nejhrůznější vzpomínku! [...] Pořád se ještě tak bláznivě třeseš? I v Bernu? / Hysterie - nejhorší za soumraku, v létě, u řeky. / Pár facek z lásky. / Jeho uzpívávaly do spánku vlny potlesku. / Sněť úspěchu - jediný svrab, který se mi vyhnul. / Ale ty! S tou starou, / s tou známou něhou. / I pro něho. I jeho. / Ale já. / Drobivá slova. Droby slov. / Rozdrobená slova. Jimiž si nenadrobil. / Ale teď, tady. Teď a tady. / Největší rozhodnutí dne: / Jestli se opít až večer nebo už v poledne. / A kniha džobová. Plná utrpení. / Kniha džobová." In: Jan Zábrana, Zeď vzpomínek, Brno 1992, s. 70-75. 2] Jedná se o dlouhou báseň "15. březen" (kterou si ovšem Kolář vepsal ke dni 14. září 1955). Z textu vyjímáme: "Stály jsme večer na zastávce /a kouřily jsme vzduch / vonící lehce březnem polí. / Ona a já. / Dvě cizí ženy / pod lhostejností tmy. // Nevím, nač myslela. // Snad také na to, že březen lže / a tohle bláto / že kuličkami neskončí. //... Pak jelo kolem první auto. / Hrozivé, hučící, / blánami tmavých plachet / děsilo silnici. / A za ním druhé, třetí, čtvrté... / Hlas jejich motorů zněl sirénami. // Tahle auta mi připomněla jeden den. / To byla dlažba také mokrá. / Však déšť byl tenkrát pláčem hrůz. // Ta auta! / Auta nekonečná! / Což nepřijede jiný vůz?/ ... Tehdy mi byly čtyři léta. / A potom pět, / a trochu víc, / když černé auto / mi odváželo mámu pryč. // V tom týdnu sněhem zavátém, / nad maminčiným kabátem, / vypraným v denním hořkém pláči, / byl smutek, s nímž se neskotačí. / Člověk tak lehce zapomíná, / že bývala mu kdysi zima / z úzkosti, strachu bez konce. // ... Nevím, nač myslela. // ... 'Ta auta byla strašidelná, / to snad tou tmou,' řekla jsem v rozpacích. // ... 'Tam to, to už se nevrátí. / Už toho bylo příliš mnoho / a vše se jen tak neztratí.'// 'Dá Bůh,' řekla mi tiše, velmi tiše. 'Žijeme touhle nadějí.' / A já v své velké, lidské pýše / jsem řekla rovněž velmi tiše:/ 'Lidé nedají.'" (J. Kolář, Přestupný rok, Praha 1996, s. 344-347.) 3] "Třeboňská": "Třeboni, Třeboni, / třeboňské věže dvě, / večer mě můj milý / naposled obejme. // Neboj se, cestičko, / cestičko pod hrází, / vždyť jenom na chvíli / ode mne odchází. // Sedmkrát půjde den / ke splavu na ryby, / sedmého večera / milý mě políbí. // Až se noc přes kopce / sedmkrát převáží, / sejdem se daleko / na šedém nádraží. // Pod nebem ze sazí / zdálky nám zavoní / sladké tvé večery, / Třeboni, Třeboni."  - "Srpen": "Dívka má oči světlé sluncem a vlasy vybledlé, /stíny opilé teplem lehce / chladí se v říčním zrcadle // Hrst zvadlých máků leží na kamenném křížku. // Jak daleko je k obloze! /Jen malý chlapec změřil prstem výšku, / když ležel v seně na voze." In: Rozlet 1955 (Almanach nových autorů), redakční kruh: J. Hájek - K. J. Beneš ad., Praha, Mladá fronta 1955, s. 35-36. V almanachu publikovali mj. J. Štroblová, J. Kabíček, J. Dietl, L.Štíplová, Č. Vejdělek, M. Švandrlík; v závěru je otištěna také kritická studie V. Nováka a V. Karfíka o Kainarově Českém snu.

Jan Šulc (1965), nakladatelský redaktor, editor.