Jiř` Zizler

Bagately labyrintovŽ a vrstevnatŽ

Nevykořeniteln++ lidsk++ potřeba vzpom`nat n++m přin++š` opět dvě pozoruhodnŽ knihy - Bohumila Gršgerov++ (1921 až 2014) vydala Můj labyrint (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014, d`lo vyšlo v den autorčiny smrti) a Staša Fleischmannov++ (1919) Vrstvami (Torst, Praha 2014). Obě autorky si byly generačně v`ce než bl`zkŽ, přesto se jejich vzpom`n++n` př`liš neprot`n++, jejich osudy se až př`liš lišily, i když obě nějaký čas působily ăve služb++chŇ ČeskoslovenskŽ republiky. Jejich životn`mi druhy byli češt` liter++ti - v prvn`m př`padě b++sn`k a překladatel Josef Hiršal (1920-2003), v druhŽm b++sn`k a kulturn` pracovn`k Ivo Fleisch'3fmann (1921-1997).

Kniha Bohumily GršgerovŽ se skl++d++ ze tř` textů, v nichž se prol`naj` deskripce minulŽho, respektive velmi konkrŽtn`ch ud++lost` (pov++lečnŽ působen` na ministerstvu n++rodn` obrany, um`r++n` drahŽho ăJoskyŇ, prož`v++n` posledn`ho životn`ho obdob`) s b++snickými reflexemi, reminiscencemi a evokacemi. Fleischmannov++ předkl++d++ mozaikovitý obraz celŽho životaběhu, doplněnŽho řadou fotografi` a reprodukc` - autorka byla vynikaj`c` fotografkou. Paměť se tu tedy projevuje různě, u GršgerovŽ je to sp`š paměť slova, u FleischmannovŽ výrazn++ paměť vizu++ln`. U obou se osobn` nevyhnutelně potk++v++ s dějinným.

Z tohoto PIhlu lze jen těžko u memo++rovŽ literatury rozhodovat, co je vlastně ăpravdaŇ. Mnohdy stoj` pravda historick++ a pravda paměti proti sobě, obě jsou autonomn` a často spolu souvis` jen volně. Netýk++ se to jen pouhŽ přesnosti vybavov++n`: když třeba Gršgerov++ nap`še, že ăbyl v PInoru 1948 zvolen prezidentem Klement GottwaldŇ (s. 34), jde jen o běžný lapsus, který by jistě bez obt`ž` mohl opravit redaktor. Ale pokud někdo vytv++ř` obraz doby s ambic` uk++zat ăjak to skutečně byloŇ, což je př`pad Vrstvami, může se st++t předmětem výhrad. Koneckonců pr++vě Fleisch'3fmannov++ si neodpust` pr++vo korigovat stanoviska a viděn` jin++.

Gršgerov++ navazuje jednak na předchoz` pr-zy, ale samozřejmě i na monument++ln` Let let. Jej` potřeba vzpom`nat sugeruje z++věrečnŽ bilancov++n`, ale takŽ jistý PIklid. Když v předznamen++n` p`še ănemohu ps++t, začnu ukl`zet šuplata psac`ho stolu. Pozvolna mne ovl++d++ jakŽsi forma poř++dkumilovnosti, j`ž tu a tam trp`m. Šuplata přetŽkaj` vydanými i nedokončenými rukopisy, fotografiemi, kresbami, zaplacenými PIčty, dokumenty všeho druhu. I když spoustu vyřad`m, jdou šuplata stěž` zavř`tŇ (s. 7), vytv++ř` t`m i analogii k přetŽkaj`c` paměti. V prvn` č++sti ăMl++d`Ň se vrac` do června 1945, kdy byla přijata na ministerstvo n++rodn` obrany. Neuvěřitelně zn` historka, že se v den jej`ho prvn`ho př`chodu do pr++ce v PIřadu bojovalo - ăv nejnižš`ch patrech budovy se ukryla nacistick++ jednotkaŇ (s. 11). Z kronik++řskŽho l`čen` několika pokvětnových let vystupuje obraz mladŽ ambici-zn` ženy, plnŽ energie, z n`ž se stala v obklopen` voj++ků jak++si růže v trn`. Rod` se jej` děti, ale manželova v++žn++ choroba se postupně horš` a směřuje k fat++ln`mu vyPIstěn`. Historický r++mec tvoř` postupn++ proměna atmosfŽry a rostouc` n++tlak ke vstupu do KSČ. Ale j++drem vypr++věn` je milostný př`běh, kdy za z++stěrkou ideologickŽho hašteřen` s funkcion++řem vznik++ nečekaně silný erotický vztah, který n++hle vyšlehne a zaskoč` oba aktŽry. Okamžikem vzplanut` se takŽ uzav`r++, zůstane ale navždy př`tomen v paměti.

Hrozivým a silným motivem je epizoda s kolegou, o němž se vypravěčka dov`d++, že ve volnŽm čase působ` jako kat. Člověk, s kterým si před chv`l` laškovně prozpěvovala, se okamžitě měn` v monstrum. Doch++z` j`, že nev` nic o lidech, kterými je obklopena - př`hoda vyzn`v++ jako temnŽ a př`zračnŽ memento.

ăLoučen`Ň n++s prov++z` obdob`m, kdy po PIrazu v roce 2003 lež` autorčin druh v nemocnici, zbaven možnosti komunikovat. S jemnou a bolestnou stř`dmost` zachycuje Gršgerov++ jeho vzdalov++n` a odch++zen`, kdy se týdny nalŽz++ mezi dvěma břehy. V posledn` č++sti triptychu, ăBranka na kl`čŇ, už reflektuje předzvěsti odch++zen` vlastn`ho. Jestliže už na vrcholu svŽho ml++d` vyhlašuje: ăchci využ`t každŽ chv`le, kdy se sevře soustředěn`, kdy se myšlenky neženou jak splašenŽ všemi směry či jedna bl++zniv++ představa stř`d++ druhouŇ (s. 43), plat` to daleko koncentrovaněji pro čas jej`ho st++ř`. TŽmatem je soustřeďov++n`, usebr++n`, vyrovn++v++n`, naslouch++n` řeči snů. Zat`mco v prvn`m textu se často ocit++ v labyrintech, kterŽ signalizuj` spletitost a v++žnost doby i životn` situace, v posledn` etapě se hl++s` tušen` přechodu jinam i vize čekaj`c`ho ohně; stejně tak ale sny přin++šej` i obrazy j++savŽ radosti, přitak++vaj`c` naplněnŽmu životu i radostem podzimu byt`. Ukazuje se zde, že sny nepředstavuj` jen nějaký jazyk symbolů, podlŽhaj`c` dešifrov++n`, ale že se ve snu odehr++v++ n++š druhý, paraleln` život, jehož význam se teprve mus`me naučit doceňovat.

Velk++ oproštěnost přiv++d` autorku k mytologickým představ++m, k v`ře v dokonalou harmonii pod stromem Yggdrasilem, kde se uskutečňuje splynut` duš`. Jej` viděn` se dob`r++ neobyčejnŽ průzračnosti, schopnosti citlivě vn`mat proměny a z++chvěvy př`rody v až východn`m, taoistickŽm duchu: ăNa větv`ch meruňky se občas zachvěje p++r posledn`ch, bleďoučkých průsvitných l`stků, smutně se rozlouč` s větývkou a odevzdaně se sn++š` na tr++vn`k. Otv`r++m okno a opatrně se dotýk++m jednoho l`stku. Chyba! Snesl se rovněž.Ň (s. 76) Křehkost př`rody evokuje plynut` a křehkost života, v němž kromě vzpom`nek a vz++cných př++tel už zbýv++ jen jedinŽ: ăBudu tu - navzdory šeru a sl++bnouc`mu zraku - moci ps++t? Ž++dnou jinou potřebu už nec`t`m.Ň (s. 68)

Publikaci Staši FleischmannovŽ uvozuje obs++hl++ předmluva jej`ho syna Petra, jež se pokouš` vzpom`n++n` uvŽst do kontextu - na doby, v nichž prob`hal autorčin život, je st++le těžš` dos++hnout. Staša d`ky svým rodinným vazb++m poznala dokonale liber++ln` a zejmŽna pak levicovŽ prostřed` meziv++lečnŽ republiky. Pam++tn`ky vždy bývaly předmětem posměchu, ale z toho autorčina (mj. Jakobson, Fragner, Wachsman, Š`ma, Halas, Seifert, Ježek, Pol++ček, Bidlo, Soupault, Breton) by asi š`lel každý antikv++ř. Ochutn++vku najdeme v knize, stejně jako četnŽ historky, př`hody a medailony v`ce i mŽně slavných postav.

Jej` intimn` vazby zde nebudeme mapovat. Důležitějš` je ovzduš` d`la. Největš`ho PIčinku se podařilo dos++hnout v revokaci prvorepublikovŽho rozkvětu. Z knihy jasně vystupuje velikost přeryvu mezi starým Rakouskem a Československem, který měl v řadě ohledů dramatický dopad zejmŽna na ženy. Autorka vyrůstala v plně emancipovanŽm, svobodomyslnŽm prostřed`, kterŽ maxim++lně uvolňovalo ženskou kreativitu a zpětně pak poznamen++valo a proměňovalo i muže. Dějiny začal utv++řet vzdor proti konvenc`m, v`tězila originalita a nepřizpůsobivost, jež si uměla prosadit svou. Po druhŽ v++lce se karta otočila - ž++douc` a určuj`c` byla nevyhnuteln++ adaptabilita, jej`ž absence či nedostatek směroval osobn` historii do tragickŽ roviny.

Př`tomnost radosti, hrdosti a naděje ve společenskŽm rozměru z textu a obr++zků př`mo dých++. Meziv++lečnŽ dvacetilet` se jevilo jako čas spont++nn`ho oček++v++n` lepš` budoucnosti, kter++ roste z intenzivn` a smysluplnŽ současnosti. To můžeme tŽto minulosti už jen z++vidět, neboť n++š dnešek formuje jen podivn++ směsice lhostejnosti, sarkastickŽ skepse a všudypř`tomnŽ nen++visti.

Potom však přišla katastrofa. Do reality vtrhla v++lka a rozdupala ji napadrť. Mnichov a okupace zničily v`ru v demokratický konsenzus a dialog, potlačeny byly dokonce i vzpom`nky. V++lečnŽ z++žitky chtěli lidŽ vytěsnit a překlenout obratem k radik++lně novŽmu systŽmu všech vztahů. ăPo v++lce jsme o tom nikdy nemluvili. Nepamatuji se, že by někdo hned po osvobozen` mluvil o svŽ ileg++ln` činnosti. Ani ti, co se vraceli z koncentr++ku nebo přežili âpochody smrti', nemluvili o tom, co prožili, nemluvilo se ani o těch, co se nevr++tili.Ň (s. 177)

Možn++ že t`m jedna propast volala jinou; možn++ i toto ănemluven`Ň o hrůzných skutečnostech připravovalo cestu dalš`mu mlčen` o těch, kteř` opět mizeli v emigraci či za zdmi věznic a l++grů. Relativn` pokrok byl zpochybněn, pochyby mohl vymazat jen absolutn` př`klon k absolutn`mu pokroku, který nesl tv++ř komunismu.

Cestu k němu už autorka prož`vala po boku Ivo Fleischmanna, v novŽm režimu velice angažovanŽho. Jeho roli ovšem pochopitelně l`č` v nejpř`znivějš`m světle bez jedinŽho kazu a chybičky. NěkterŽ historky jsou však výmluvnŽ samy o sobě.

Fleischmann pracoval ve Francii na naš` ambas++dě. Zastavil se u nich autorčin otec Rudolf J`lovský se ženou před odchodem do Ameriky. ăNeměla jsem doma, co bych jim nab`dla k občerstven`. Konverzace se rozv`jela přerušovaně a týkala se pouze banalit každodenn`ho života. Slovo emigrace ani nepadlo, jako bychom se ostýchali ho vyslovit.Ň (s. 156) V Praze zase jednou Fleischmannovi přinesl večeři z hotelu Esplanade ăs č`šn`kem a s j`dlem na stř`brných m`s++chŇ s++m Pablo Neruda! Ale ăsoudružk++m z domu se to nel`biloŇ. Je samozřejmě ot++zka, jestli jenom soudružk++m - a jestli a do jakŽ m`ry z toho všichni ostatn` byli nadšeni, obdivovali je a z celŽho srdce jim to př++li, nebo je sp`š považovali za komunistickŽ panstvo. Jinde popisuje, jak se po Stalinově smrti Trioletov++ s Aragonem pustili do Jiř`ho Taufera kvůli gulagům v SSSR - uvěř, kdo můžeš.

Zase ta paměť - u exponovaných osob býv++ vysoce selektivn` a m++ tendenci poněkud nadsazovat. Na Fleischmannovy aktivity mohou být i jinŽ pohledy, stač` se pod`vat do Pamět` V++clava ČernŽho.

Ale paměť je tu předevš`m proto, abychom věděli. Sama autorka ř`k++ k nacistickým koncentr++kům: ă[É] jak může někdo někomu vyč`tat, že nevěděl o těch strašných zvěrstvech, když nikoho ani v hloubi duše nenapadlo, že by něco takovŽho mohlo existovat.Ň (s. 128) Do pěti let tu byly novŽ koncentr++ky a opět nikoho nic ăani v hloubi dušeŇ nenapadlo. To bohužel pravda nen` a ani nikdy nebyla - kdo chce vědět, vždycky v`; to platilo včera stejně, jako to plat` dnes.