Martin Nodl

Glosy historické LIII

Kultura renesance v Itálii

Dnešní historiografie je atomizovaná. Historici se uzavírají do svých minitémat, neschopni nazírat dějiny v jejich celku. Čím menší téma, tím větší odborník, myslí si, a sebepotvrzovací mechanismy stejných "atomizátorů" po celém světě chytají psaní o dějinách do pasti. Je tedy více než osvěžující vzít do ruky český překlad Kultury renesance v Itálii. Jacob Burckhardt vydal svoji stěžejní knihu v roce 1860, tedy ve světě, jenž se od toho našeho v mnohém lišil. Kritické dějepisectví bylo tehdy v plenkách a soustředilo se na hledání tvrdých faktů, užívaných v duchu rodícího se historismu. Z Burckhardta však dýchá svěží vzduch, a to nejen díky jazyku. Základem oné svěžesti je především jeho schopnost imaginace a nazírání na renesanční svět v nejširších souvislostech. Nic na tom nemění ani skutečnost, že kniha samotná zůstala pouhým torzem, protože se autorovi nepodařilo napsat její druhou část, věnovanou umění. I tak totiž do knihy o modernizaci společnosti a zrození renesančního individua a především o formování moderního státu proniklo mnohé z umění své doby. Uměním je zde míněna především literatura, básnictví i renesanční novely, a osudy umělců jako takových, neboť jejich jedinečné biografie udávají celé renesanční epoše základní tón.

Burckhardtovo vidění v souvislostech je ale podmíněno i jeho vědomím konce a počátku nových epoch. Na rozdíl do svých současníků, stejně jako od historiků 20. století, si Burckhardt nemyslel, že podstatou renesanční kultury je oživení antiky. Podle jeho soudu by se renesanční kultura zrodila i tak. Ono oživování vše pouze urychlilo a zvýraznilo. Avšak specifické politické a mocenské podmínky, jimiž se Itálie od 13. století tak zásadně lišila od západního křesťanského světa, daly vzniknout kultuře, jejíž podstatou byl právě individualismus. Burckhardt se zdráhá hodnotit tyrany a kondotiéry, protože ví, že by se na ně díval morálkou své doby. Stejně tak si je vědom, že není možné proniknout do myšlenkových představ obyčejných italských měšťanů a venkovanů, jejichž individualita byla stejně potlačená, jako je tomu ve století jedenadvacátém. Pokud totiž nahlíží na vládce a velké muže očima básníků či autorů politicko-filozofických spisů, pak jejich morálka se nelišila od morálky tyranů, neboť i oni umělci chovali shovívavost pro činy ve prospěch vlasti, ať už onou vlastí byla imaginární Itálie či městská republika (i když mnohdy se za republiku pouze vydávala). Pozoruhodné je, jak Burckhardt ze své renesanční kultury vytěsňuje náboženství, jež v jeho očích bylo pouhým světem reprezentace, nikoli však středověkým niternem. Nebrání se ani úvahám o reflektovaném bezvěrectví, jež renesance sice nezrodila, avšak otevřela mu nové obzory, jako je kosmografům odkryli námořní objevitelé. Z jeho slov to sice nevyplývá, ale i v tomto případě hrál rozhodující roli moderní, či modernizující se stát bez vazalských vztahů, stát, v němž neplatilo právo, ačkoli jinak byla Itálie rájem právníků, prokurátorů a notářů, v němž klasické dědické vztahy středověku pozbývaly při neustálých politických zvratech síly neměnnosti, stát, jenž dokázal zcela racionálním způsobem získat v podobě daní mnohem více peněz než státy a panovníci okolní, prostě stát, jenž zasahoval do jednoho každého lidského osudu a jenž pouze těm, co v sobě našli sílu individua, dával možnost nalézt a udržet si vlastní svobodu.

Kultura renesance v Itálii je jedinečnou knihou. To, co na ní dnes můžeme nejvíce obdivovat, je ona odvaha psát velké texty a vyřknout velké soudy. Mnohé z toho, co Burckhardt napsal, není možné doložit, otisknout v pramenech. Avšak proč ne, sám autor této knihy byl oním individuem, které hledal a nalézal v renesanční kultuře. Ne, nepsal sám o sobě, ale na každé stránce zanechal stopu nikoli své doby, nýbrž svého jedinečného ducha. A právě to je na historiografii burckhardtovského typu to nejcennější a nejkrásnější.

Jacob Burckhardt, Kultura renesance v Itálii. Praha, Rybka Publishers 2013. Přeložil Vladimíř Čadský.

S minulostí zúčtujeme

Ach to je nechutné čtivo. Často si kladu otázku, proč s takovým neklidem překračuji práh pražské filozofické fakulty. Jsou to mé vzpomínky, jsou to mé prožitky, anebo to je duch, který to místo zaklel, a neexistuje žádný pohádkový hrdina či dobrý čaroděj, který by ho dokázal onoho prokletí zbavit? Otevřeme-li edici Analýzy FF UK z roku 1971 na jakékoli stránce, dýchne na nás smutek. A nejen smutek, i stud za ty, kdo onu "analýzu napsaly". Ostatně problém je už v samotném jazyku, kterému jsme tolik uvykli a jehož se tak těžko zbavujeme. Paradoxní je, že onen jazyk pronikl i do stručného úvodu k oné komentované edici, a dokonce i do názvu knihy. Protože, po pravdě řečeno, ani zpráva z roku 1971, a dokonce ani tzv. rehabilitační zpráva z roku 1992, nejsou reflexí. Jsou stopou doby, v nichž vznikaly, ale rozhodně ne reflexí hodnou onoho jména. Stejně tak těžko souhlasit s tím, že se jedná o dva "zásadní texty", protože ve svém důsledku ani jeden z nich neměl pro FF UK stěžejní dopad. Zpráva z roku 1971 už pouze konstatovala fakta, nikoli rozhodovala o osudech těch, kdo museli z fakulty odejít a kdo tam mohli zůstat (o nich už bylo rozhodnuto), stejně tak ona rehabilitační zpráva měla pouze vliv na návrat vyloučených, vyškrtnutých a vyhnaných, avšak FF UK nijak zásadně nezměnila, protože na rozdíl od německých univerzit počátku devadesátých let na FF UK neproběhla žádná zásadní očista či revize stávajících poměrů, jež by věcem vrátila jejich ztracený řád. Důsledky toho zažíváme dodnes, a myslím, že navždy zažívat budeme, ačkoli normalizátoři a jejich věrní už na FF UK nepůsobí. Avšak onen duch, skrytý i v této komentované edici, zůstává za těžkými dřevěnými prosklenými vraty stále živý.

Na rozdíl od dvou předchozích knih autorského kolektivu, Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969-1989 (Praha 2009) a Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti na Filozofické fakultě UK v období normalizace (Praha 2012) - jež bohužel poznamenal způsob výběru editovaných dokumentů, volba zkoumaných let v rámci dvou normalizačních desetiletí, stejně jako nevyváženost jednotlivých doprovodných textů a nahodilost příkladových biografií těch, kdo se nějakým způsobem na "normalizaci" podíleli -, je předností této komentované edice jak její úplnost, tak dosti strohý a mnohem méně hodnotící přístup autorů úvodních studií. Větší váhu má v tomto ohledu text Jakuba Jareše, jenž věcně popsal stav filozofické fakulty jako akademické instituce v počátcích normalizace. Naopak "diskurzivní studie" Matěje Spurného je mnohem více výrazem autorské imaginace, jež pro poznání průběhu normalizace na FF UK nepřináší nic podstatně nového, jak už to u diskurzivních textů, jež si vystačí samy se sebou, mnohdy bývá. Charakter "diskurzivní studie" má i úvod Katky Volné k edici několika textů vážících se k rehabilitacím v letech 1989-1990, i když v něm autorka ku prospěchu věci kloubí jak věcné popisy postupu rehabilitace osob postižených normalizací s diskurzivní analýzou stékající po povrchu. Když už diskurz, tak mnohem více by nás zajímalo, jak onu zprávu četli ti, jimž byla určena, a jak se vskutku reflektovali její aktéři, tedy její autoři i ti, vůči nimž směřovala (ti se však ke zprávě jen stěží mohli dostat a patrně o ní měli jen kusé informace). Každopádně podstata této tuším poslední knihy o normalizaci pražské FF UK tkví ve zpřístupnění textů, především tedy textu Analýzy FF UK z roku 1971. Je dobře, že se k tomu editoři odhodlali. Jednou to bude pro dějiny FF UK text velmi cenný a hodný komplexní analýzy, a to i v souvislosti s jinými filozofickými fakultami v ČSSR a s normalizací humanitních oborů jako takových.

S minulostí zúčtujeme. Sebereflexe Filozofické fakulty UK v dokumentech sedmdesátých a devadesátých let 20. století. Praha, Academia 2014. K vydání připravili Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná a kol.