Michal Ajvaz

Auctor minor

V osm hodin jsem vstal a začal překládat švédskou detektivku, kterou jsem měl od večera přichystanou na stole. Docela jsem se na novou práci těšil, ale zrovna toho rána jsem se nedokázal moc soustředit, myslel jsem na tisíc věcí, a tak jsem měl v deset hodin přeložené jen dvě stránky. Ale takové dny někdy přicházely, proto jsem s roztržitostí a sněním nijak zvlášť nebojoval, věděl jsem, že jedno promarněné dopoledne snadno v příštích dnech doženu. Román jsem ještě nečetl; stránky, které jsem zatím přeložil, pojednávaly o tom, jak za sychravého mlhavého rána byla nalezena mrtvola mladé ženy na lávce, která spojuje stockholmské ostrovy Skeppsholmen a Kastellholmen; autor pečlivě, se smyslem pro výmluvný detail líčil pochmurnou atmosféru místa činu - hustou mlhu protínají blesky fotoaparátu, vynořují se z ní temné postavy policistů, kteří se dorozumívají krátkými drsnými větami, jež na stránce kolem sebe ponechávají prázdné místo, konečně přijíždí policejní inspektor, který zřejmě v knize bude hrát roli hlavního detektiva případu. Pracoval jsem na lehkém laptopu, od kterého jsem se v životě málokdy vzdálil víc než na deset metrů; nosím ho všude s sebou a po příchodu domů si ho vždy položím na psací stůl. Napravo od klávesnice stál prázdný šálek, po levé straně ležela rozevřená detektivka; byl to tlustý paperback, který se ze všech sil snažil uzavřít anebo alespoň překotit na jednu stranu; abych mu v tom zabránil, položil jsem na rýhu v jeho středu těžítko - skleněnou kouli se zatavenými barevnými květy, která se mnou od dětství putuje všemi byty, v nichž jsem žil.

Na stránky knihy se po desce stolu doplazilo sluneční světlo a rozsvítilo uvnitř skleněné koule nehybný plamínek, nad knihou tančily svítící částečky prachu malátný, uspávající tanec. Stojí vůbec za to vracet se ještě k práci? Ranní slunce se vymotalo z korun rozkvétajících stromů a stoupalo v úzké mezeře mezi dvěma dlouhými bloky paneláků. V tu hodinu už děti odešly do školy a dospělí nasedli do aut a odjeli do práce, sídliště bylo jako každý den v tuto dobu až na občasný výkřik nějakého ptáka nebo zaštěkání psa zcela tiché. A do toho ticha zazněl ode dveří bytu řezavý zvuk domovního zvonku. Ve sluchátku se ozval nejistý ženský hlas: "Adame, jsi to ty?" Ale než jsem stačil říct, že jsem to já, uslyšel jsem: "Tady je Barbora, mohu jít k tobě?" "Jistě," řekl jsem, otevřel jsem bzučákem dveře do domu a rychle se snažil rozpomenout, kterou Barboru znám. Věděl jsem jistě, že žádná Barbora u mě doma nikdy nebyla, a tak jsem ženě oznámil, že bydlím v sedmém patře. Za chvíli jsem uslyšel drnčení stoupajícího výtahu. Než se výtah v mém patře zastavil, vzpomněl jsem si.

Barbora byla manželka Štěpána, mého spolužáka z gymnázia, který býval mým nejlepším přítelem. Nepamatuji se ani přesně, jaké bylo její povolání, myslím, že byla lékařka. Kolikrát jsem ji viděl? Třikrát? Čtyřikrát? Vlastně jsem od Štěpánovy svatby neviděl o moc víc ani jeho. A přece pro mne stále ještě zůstával nejdůležitějším člověkem v mém životě. Když jsme se před třiadvaceti roky setkali v první třídě gymnázia, bylo nám oběma patnáct let. Byl jsem odmala náruživým čtenářem dobrodružných knih a cestopisů; ale měl jsem vždycky pocit, že všechny dobrodružné výpravy, o nichž jsem četl, míří k místu, které v žádné z těch knih nebylo popsáno. Za slovy vytištěnými na papíře nezřetelně zněl šum jiných, nesrozumitelných vět, které popisovaly cestu do zářivé mlhy; v ní se skrývalo zázračné město, jehož obrysy jsem tušil. Štěpán mi město, které jsem hledal, ukázal hned v prvních týdnech po našem setkání, přátelsky mě vzal za ruku a zavedl mě do země, kde sídlo, které jsem hledal, leželo. Protože on sám tu zemi už objevil, i když to asi bylo před docela krátkým časem, bylo mu také jen patnáct let a byl stejně jako já docela nedávno ještě dítě. Sám se v nové zemi ještě nestačil zorientovat, věděl však přesně, kde se octl, a věděl jsem to i já, když mě vzal s sebou.

Byla to země, jejímiž obyvateli byli Novalis, Nerval, Baudelaire, Rimbaud a několik dalších spisovatelů a básníků; Štěpán je už stačil poznat a vyprávěl mi o nich; a já si s úžasem uvědomil, že se přede mnou konečně rozprostřelo fantastické město, po kterém jsem tak toužil. To, co jsem v zázračném městě postupně objevoval, mě naplňovalo slastí a trýznilo svou bolestnou novostí, a přitom jako by tu vše bylo odněkud důvěrně známé, jako bych se znovu vracel do domova, z něhož mě kdysi odvlekli a na nějž mě nechali zapomenout. Slast spojená s bolestí, která v prudkých vlnách zachvacovala celé mé tělo, tryskala z obrazů, dokonce z jednotlivých vět nebo ze spojení dvou nebo tří slov, které jsem četl v knihách, jež mi Štěpán půjčoval a které jsem si brzy sám začal kupovat za peníze z kapesného. Četl jsem si ta slova znovu a znovu a pokaždé se vracela slast spojená s palčivou bolestí, jakou cítíme, když nás zasáhne paprsek prudkého světla - bolestná slast, jakou už léta cítím jen ve slabé, ochablé podobě a po níž se mi stýská.

A navíc stránky knížek, které mi Štěpán půjčoval, byly prozářené jeho nadšením; to prosvěcovalo i místa, jimž jsem zcela nerozuměl, anebo ve kterých bych sám nenašel nic zvláštního, ale věřil jsem Štěpánovi a viděl v nich alespoň odlesk záře, kterou svítila pro něj. Brzy jsem se pokoušel podnikat vlastní průzkumné výpravy do zázračné země, do níž mě Štěpán přivedl. Dlouho jsem se bál za ním přicházet se svými objevy, měl jsem strach, že se před ním ztrapním obdivem ke knize, kterou bude pokládat za průměrnou nebo hloupou. Ale stále častěji se stávalo, že některý verš nebo odstavec se tak slastně zaryl do mého vědomí, že jsem se nemohl dočkat, až ho Štěpánovi přečtu. Pak jsme vždycky dlouho diskutovali, Štěpán mě většinou chválil, ale stávalo se také, že mé nadšení nesdílel - tehdy jsem si říkal, že jsem se zřejmě mýlil; že bych někdy mohl být se svým úsudkem v právu já, mě tenkrát vůbec nenapadlo. Dodnes před mým vnitřním zrakem zřetelně, do všech podrobností vyvstávají dny, kdy jsem Štěpánovi přinesl knihu, kterou neznal, a kdy jsem pak s úzkostí čekal, jak se o ní vyjádří, vybavují se mi okamžiky štěstí, které mě zaplavilo, když nazítří za mnou o hlavní přestávce přišel a děkoval mi za to, že jsem ho s knihou seznámil.

Ale nešlo jen o literaturu, na samotné literatuře záleží jen málo. Od samého počátku jsme věděli, aniž jsme si to museli říkat, že záře, kterou jsme objevili v knihách, je záře světa. Podnikali jsme výpravy na periferii Prahy a za město, a naše oči nám říkaly, že země našich básníků není něčím odlišným od světa, ve kterém jsme žili. Bylo příliš zřetelné, že slova a věci sjednocuje jediný mýtus, jediné světlo, aby o tom vůbec bylo třeba mluvit. Na cestách podél zaprášených plotů, kolem opuštěných zpustlých továren a kolem posledních domů ulice, za nimiž začínala pláň porostlá suchou travou, se rodily mé oči, ty oči, které dnes pohasly a přivírají se únavou, ale pořád ještě si uchovávají vzpomínku na tehdejší královské a pokorné planutí světla ve věcech. A pořád se ještě někdy stává, že nějaká zborcená zeď, nějaké zaprášené křoví u železniční trati najednou vystoupí jako tajemná a radostná šifra světelného světa.

Scházeli jsme se většinou ve Štěpánově pokoji, kde stála skříň z Ikey, kterou mu před několika lety rodiče koupili. V prvním ročníku byla zaplněná knihami jen nejnižší přihrádka - na horních poličkách stály modely letadel, skládací roboti a Rubikovy kostky jako archeologické pozůstatky země raného dětství. Hračky postupně mizely a uvolňovaly místo knihám, jejichž řady stále stoupaly, až v době před maturitou zaplnily knihovnu do posledního místa. Mluvili jsme o knihách, které Štěpán vytahoval z knihovny, některé jsme společně četli. Stále znovu vyvstávají vzpomínky na četbu Rimbaudových Iluminací, mluvili jsme dlouho o každé větě, o každém obrazu a o každém slově, hledali jsme jejich vztah k jiným slovům a větám z knihy nebo z jiných knih, ale pokoušeli jsme se najít také vztah k zážitkům z výprav, které jsme podnikali na okraje města. Do našich rozhovorů se ozývalo cinkání nádobí z kuchyně, kde Štěpánova matka připravovala večeři. Iluminace jsme zpočátku četli v českém překladu, ale oba už jsme se učili francouzsky a nemohli jsme se dočkat, až si přečteme Rimbaudova slova v originále - vrhli jsme se na francouzský text už po prvních pěti lekcích, i když jsme si skoro každé slovo museli hledat ve slovníku. O něco později jsme se vedle školní angličtiny začali kvůli Novalisovi a Hölderlinovi učit německy.

Když jsem o té době jednou vyprávěl své bývalé ženě, řekla mi, že si promítám do minulosti nějaký svůj přítomný sen; byli jsme přece jen děti, a tedy příliš mladí na to, abychom mohli o světě poznat něco opravdu podstatného. Neřekl jsem jí na to nic, ale pomyslel jsem si, jak je zvláštní, jak dospělí dokážou zapomenout na to, kým byli. Byli jsme děti a poznali jsme podstatu světa, třebaže jsme ji nedokázali vyslovit - podstatu světa, které jsem později přestal rozumět a na kterou se ve chvílích, kdy cítím nespokojenost se svým životem, snažím rozpomenout. Na tom nebylo nic divného; záhadou pro mne spíše bylo, jaká vnější událost podnítila Štěpánův objev zázračného světa. Na to jsem vlastně nikdy nepřišel. Někdy jsme se octli v obývacím pokoji, kde stála knihovna jeho rodičů, a já vždy prohlížel hřbety knih a pátral po jediné knize, která by alespoň ukazovala směrem k synovu světu, ale žádnou jsem nenašel.

Když dnes myslím na dobu studií na gymnáziu, nevybavuje se mi nic jiného než rozhovory se Štěpánem, naše výlety, knihy, které jsem četl, a zářivý svět, který se tehdy na čas otevřel. Mám pocit, že nebylo nic jiného; a přece si někdy uvědomím, že přátelství se Štěpánem byla jen část mého tehdejšího života. Řekl jsem, že Štěpán byl můj nejlepší přítel, ale pojmenovat náš vztah je vlastně obtížné. Dá se vůbec říci, že jsme byli přátelé? Naše společná výprava do zářícího světa byla bezpochyby už v té době tím nejdůležitějším v mém životě, ale každý jsme také měli svůj vlastní svět, příbuzné, přátele, kteří přetrvávali z minulosti a které ten druhý neznal, jako dva výzkumníci na výpravě v Amazonii mají v Evropě své rodiny a přátele, kteří nemají nic společného s jejich prací v pralese a o kterých se spolu nebaví, už proto, že v záplavě nových událostí a nových objevů na to není čas. A především byly v životě nás obou dívky, o nichž ten druhý nevěděl.

V posledním roce gymnázia mi Štěpán oznámil, že se rozhodl studovat práva. Nepřekvapil mě tím a nebylo třeba, aby mi něco vysvětloval; znal jsem ho natolik dobře, že jsem si domyslel, že nechce připustit, aby světelný svět básníků byl nějak spojován se studiem, zaměstnáním a obživou. Svět, který objevil, v té době zrovna pro nás oba zářil jasněji než kdy předtím a Štěpán se jistě bál, že by takový krok mohl způsobit, že by jeho záře pohasla dříve, než se stačila uzavřít do krystalu nového tvaru, na jehož zrod jsme čekali. Přitom jsem vůbec nepochyboval o tom, že se Štěpán jednou stane velkým spisovatelem nebo básníkem, a myslím, že o tom tenkrát nepochyboval ani on.

V té době mě vůbec nenapadlo, že jeho rozhodnutí by nemuselo být správné. Dnes už si tím nejsem jist; možná jsme se oba mýlili, možná průzkumník světelného světa měl právě obstát ve zkoušce setkání s falešným obrazem tohoto světa, měl překonat pokušení, které obrazy přinášejí. Ať už tomu bylo jakkoliv, Štěpánova volba pro mne měla nepříjemné důsledky. Rozuměl jsem Štěpánovi, ale sám na sebe jsem nekladl tak přísné požadavky. Nebyl jsem na sebe tak přísný proto, že jsem si myslel, že v mém případě nejde o tak vysokou sázku: snil jsem o tom, že se také stanu spisovatelem, ale byl jsem srozuměn s tím, že jestli k tomu skutečně dojde, bude ze mne auctor minor, který bude žít a psát ve Štěpánově stínu. Literatura sice nebyla nejhlubším zdrojem světla, nicméně pro mne představovala jediný přístup k tomuto zdroji, a tak jsem si nedovedl představit, že bych se těch pár let, které mám strávit na univerzitě, měl zabývat něčím jiným. Dokonce jsem se o tom několikrát Štěpánovi zmínil, ale potom, co mi oznámil své rozhodnutí, se všechno změnilo: cítil bych se nesmírně trapně, kdybych usiloval o něco, co si mnohem více zasloužil on. Štěpán mě znal natolik dobře, že mé pocity uhodl předem, a všemi možnými prostředky mě povzbuzoval, abych z jeho volby nevyvozoval žádné důsledky pro sebe. To ovšem nestačilo k tomu, abych se vrátil ke svým původním plánům. Nakonec jsem vymyslel řešení, které mě částečně uspokojilo a alespoň trochu ztlumilo pocit trapnosti. Mezi obory, které toho roku otvírali na filozofické fakultě, byla skandinavistika; a mě napadlo, že je to pro mne ideální volba: obor se týkal literatury, a přitom jsem mohl s poměrně klidným svědomím Štěpánovi oznámit - i když jsem věděl, že to je hra, kterou musí okamžitě prohlédnout -, že chci studovat jazyky. Kromě toho by pro mne mělo být snadné udělat přijímací zkoušky: po listopadové revoluci, od které v té době uplynulo osm let, jsem každý rok jezdil na prázdniny k tetě, která žila od šedesátého osmého roku v Göteborgu, a naučil jsem se přitom obstojně švédsky.

A tak jsem na poslední chvíli podal přihlášku, bez potíží jsem udělal zkoušky, během studia se zdokonalil ve švédštině a k tomu se ještě naučil norsky a dánsky a spoustu jiných důležitých věcí; po skončení školy jsem se živil jako překladatel na volné noze a tlumočník, občas jsem psal doslovy a články o severské literatuře, odstěhoval jsem se od rodičů, oženil jsem se a rozvedl, začal jsem chodit s několika ženami a zase se s nimi rozešel. Moji rodiče začali hned v devadesátém roce podnikat; když přišla listopadová revoluce, bylo jim už skoro padesát, a tak se snažili dohnat všechno, co zanedbali kvůli nečinnosti, k níž byli na dvacet let odsouzeni. Pouštěli se společně do jednoho podniku za druhým; neměl jsem o tom, co dělali, moc přehled, až v polovině devadesátých let, v době, kdy mi bylo patnáct a začal jsem studovat na gymnáziu, jsem vzal na vědomí, že vlastní síť několika obchodů se sportovním oblečením. S výjimkou několika let, kdy jsem byl ženatý, jsem k nim chodil každou neděli na oběd a připadalo mi, že to nikdy nebude jinak, ale před pěti lety otec těžce onemocněl a za několik měsíců nato zemřel a brzy nato onemocněla a zemřela matka. Po jejich smrti jsem zjistil, že prodali svůj podnik; uvědomovali si, že bych nevěděl, co si s ním počít, a že bych dokonce ani nedokázal jej rozumně prodat, a tak za mne všechno zařídili sami. Překvapilo mě, jak velkou částku mi zanechali; asi měsíc jsem přemýšlel, co s penězi udělám, ale nakonec jsem s nimi neudělal nic. Byl jsem spokojený ve svém bytě na sídlišti, po automobilu jsem netoužil a nepotřeboval jsem jej, alkohol jsem pil jen málo, lásku, kterou lidé chovají k chatám a chalupám, jsem nikdy nechápal. Jezdil jsem ovšem každý rok na dovolenou do jižních zemí, měl jsem rád uličky měst rozdělené na pás prudkého světla a temného stínu, zdi vydechující horko, vonné parky s piniemi a večery v zahrádkách restaurací, ale na tyto cesty mi docela dobře stačilo, co jsem si vydělal překlady.

Štěpán hned po skončení studií nastoupil na dobře placené místo u soukromé firmy. Ani to mě nepřekvapilo ani neznepokojilo a nijak to neotřáslo mým přesvědčením, že se od něho dočkám vynikajícího díla, stejně jako mi nevadilo, když přicházel na naše schůzky v drahém obleku. Brzy se také oženil - požádal mě, abych mu šel za svědka, stejně jako později byl on svědkem na mé svatbě - a narodily se mu dvě dcery. Věděl jsem, že nešlo o banální příběh o tom, jak mladý člověk vymění talent za kariéru a spokojený rodinný život. Štěpán se nikdy netajil s tím, že se mu protiví bohémství a opilecké blouznění. Zpočátku mě jeho láska ke spořádanosti udivovala, a kdyby to byl kdokoliv jiný, myslel bych si, že je tato láska projevem slabosti, která se bojí chaosu a nedokáže mu vydržet tváří v tvář. Ale bylo pro mne nemožné - a je pro mne nemožné dodnes - nějakou slabost si ve Štěpánově povaze představit. Byl jsem si jist, že by nepřipustil, aby bylo zakaleno světlo, do kterého se léta díval. A přece když se na jedné z našich dávných výprav opět vyjádřil pohrdavě o čímsi příliš rozevlátém životě, neubránil jsem se tomu, abych mu připomněl Rimbauda. Štěpán se jen usmíval a vysvětlil mi, že není důležité, jestli se Rimbaud toulal v roztrhaných botách, ale to, že ve svých básních ctil a zachovával řád. Řekl, že Iluminace nejsou výtvorem opilce, a připomněl mi Rimbaudovu lásku k Řecku a k Racinovi. Zmínil se také s úctou o Kafkově tiché úřednické existenci a nakonec připomněl Novalise, který v době, kdy psal své úžasné dílo, v němž spojil všechny oblasti umění, filozofie a vědy, pečlivě vykonával svou práci na ředitelství saských solivarů.

Štěpán tedy pracoval jako dobře placený právník u velké firmy, chodil v obleku a nosil drahé kravaty a určitě byl i dobrým otcem dvou děvčátek - a mně dlouho nepřišlo na mysl, že něco z toho by nějak mohlo ovlivnit událost, na kterou jsem čekal, vydání knihy, ve které znovu probudí do našeho světa světlo, jež na nás proudilo z Rimbaudových Iluminací, když nám bylo patnáct let. Stávalo se, že jsem trávil čas, většinou to bylo v posteli před usnutím, tím, že jsem si představoval, jak asi bude vypadat, viděl jsem knihu v duchu jako materiální věc, listoval jsem slastně jejími stránkami a tu a tam jsem do mlhavého obrazu vsadil spojení slov, o kterém jsem si myslel, že by je Štěpánova kniha mohla obsahovat. Ale Štěpánova kniha pořád existovala jen v mých představách. A pak přišla doba, kdy jsem si uvědomil, že Štěpán ji nikdy nenapíše. Pořád jsem byl přesvědčený, že Štěpánova prohra nijak nesouvisí s bílou košilí, kravatou a černou aktovkou, i když většina lidí by pokrčila rameny a řekla, že se přece stalo jen to, co zažil skoro každý - nenaplnily se přehnané sny z raného mládí. Byly chvíle, kdy jsem si to snažil namluvit i já, ale nakonec jsem si vždycky řekl: ne, světlo našeho světa bylo příliš silné na to, aby se podřídilo nějakému chodu věcí.

Vídali jsme se se Štěpánem čím dál méně, a nakonec jsme spolu mluvili jen při náhodných setkáních na ulici. A ta setkání byla pro oba stále tíživější, protože jsme při nich oba mysleli na totéž; i když jsme o tom nikdy nepromluvili, mysleli jsme na Štěpánovo dílo, které tu mělo být, a nebylo. Vlastně jsme se vyhýbali i tomu, abychom se k tomuto tématu třeba jen zdálky přiblížili - jenže to znamenalo nemluvit spolu o našem společném světě z gymnaziálních dob, a potom už k rozhovoru moc jiných témat nezbývalo. Myslím, že se Štěpán tehdy cítil ve vztahu ke mně mnohem méně svobodný, než jak tomu bývalo kdysi; pokládal napsání nových Iluminací za závazek vůči mně, za slib, který sice nikdy nevyslovil, ale který přesto platil, a cítil vinu za to, že svůj slib nesplnil. Vždycky jsem mu chtěl říci: "Na tom teď už nezáleží, Štěpáne; ano, je mi moc líto, že jsi nedokázal vytvořit to, co jsi mi mlčky slíbil a co jsme oba očekávali, ale takové věci se stávají a musíme je přijmout a smířit se s nimi." Ale nikdy jsem to neřekl, místo toho jsem namáhavě hledal témata, o kterých bychom mohli alespoň chvíli rozmlouvat, aby se zachovalo zdání, že se nic neděje.

A Štěpánovo selhání bylo důvodem, anebo alespoň jedním z důvodů, proč jsem nic nenapsal ani já, proč se ze mě nestal ani auctor minor, kterým jsem chtěl být, spisovatel, který přinese svou vlastní skromnou zprávu o podivuhodné zemi. Zdálo se mi nepatřičné, abych začal svůj malý zápas v aréně, kde můj přítel prohrál svůj velký. Cítil jsem přitom lítost, protože to bylo zrovna v době, kdy se mi zdálo, že se ze světelné mlhy začínají vynořovat obrazy a volají mě, prosí mě, abych jim dal tvar; ale připadalo mi skoro podlé, abych se pokoušel o vítězství ve chvíli, kdy Štěpán ležel poražený a trpěl. Přitom jsem věděl, jak nerozumný a směšný je můj stud, byl jsem si jistý, že Štěpán by měl opravdovou radost z toho, kdybych napsal dobrou knihu, kdybych alespoň já podal zprávu o naší dětské výpravě. Vyčetl jsem svolení, které možná bylo prosbou, z jeho pohledu, ale nikdy je nevyslovil, patřilo k věcem, o kterých jsme při našich stále řidších setkáních mlčeli.

Na zářící svět, který mi Štěpán objevil, jsem nikdy nezapomněl, ale stále více jsem ztrácel naději, že se někdy přiblížím k jeho středu; naopak jsem smutně pozoroval, jak jeho záře s přibývajícími roky pozvolna vybledá a jak stále méně rozumím jeho znamením. Pořád jsem ovšem četl naše autory, věděl jsem, že kdybych na ně zapomněl, byla by to největší prohra mého života. Věty z knih, které jsme četli se Štěpánem, stále ještě nepřestávaly vydávat záři, ale jejich světlo se čím dál víc stávalo bledým odleskem plamene ve smutném zrcadle vzpomínky.

Michal Ajvaz (1949), spisovatel, autor teoretických (např. Světelný prales, Příběh znaků a prázdna, Kosmos jako sebeutváření) i beletristických prací (romány Druhé město, Zlatý věk, Prázdné ulice, Cesta na jih, Lucemburská zahrada), oceňovaných doma i v zahraničí. Je nositelem Ceny Jaroslava Seiferta (2005) a ceny Magnesia Litera za knihu roku (2012). Otištěná ukázka pochází z rukopisu románu s pracovním názvem Města.