Jonáš Hájek

Ad revidendum

Nakladatelství Protimluv svým náročným profilem pozvedá donkichotský prapor vydávání básnických překladů - prozatím v souřadnicích Visegrádské čtyřky. Nejnovějším počinem tohoto druhu je výbor z tvorby slovenské básnické skupiny Osamělí běžci. Tato skupina existuje od roku 1963 a na Slovensku je nejen živoucí legendou, ale i předmětem středoškolského učiva. K legendárnosti přispívá jistě i skutečnost, že jeden z Osamělých běžců, Ivan Štrpka, se proslavil rovněž jako textař hudebníka Deža Ursinyho.

Konečně se tedy v Čechách "dozvídáme" o původních, o těch pravých Osamělých běžcích! Přesněji řečeno, díky skoro třísetstránkové publikaci v češtině je už nemůžeme přehlížet tak snadno, jako třeba v roce 1991, kdy Petr A. Bílek publikoval svoji známou monografii o jiných básnících a jiné době - bez ohledu na fakt, že u našich východních bratří už označení "osamělý běžec" téměř třicet let fungovalo jako ústřední metafora svébytné kolektivní mytologie, nota bene u skupiny, která vešla ve známost jako jeden z nejmodernističtějších proudů slovenské poezie šedesátých let, možná i vůbec.

Výbor uspořádal Ivan Štrpka, přeložil Miroslav Zelinský a doprovází jej poměrně obsáhlý doslov Zoltána Rédeye. Aby se nezapomnělo na slovenštinu, oddíly básní frázují úryvky ze vzájemné korespondence skupiny, dokreslující poetiku a myšlení jednotlivých tvůrců, které byly ponechány v originále. Stěžejní jsou však samozřejmě básně - přibližně po jedné třetině knihy se dostává v tomto pořadí Ivanu Laučíkovi (1944-2004), Petru Repkovi (1944) a Ivanu Štrpkovi (1944). I když rozsahem se básnické dílo liší, poměr stran ve výboru sympaticky naznačuje, že z hlediska váhy básnického díla platí ve skupině rovnost, respektive Ivanu Laučíkovi, autorovi jediného svazku sebraných básní, se dostává relativně největší prostor v poměru k celkovému množství napsaných textů. Právem.

Pro první seznámení s poezií Osamělých běžců může být Laučík na začátku knihy obtížný. Tento "liptovský Ezra Pound" ve svém raném období pracoval s parataxí historicky, zeměpisně i jinak odlehlých jevů. Zdánlivě nespojitými tahy, vedenými abstraktní básnickou myšlenkou, vzdáleně připomíná Petra Kabeše nebo dnešního Martina Pocha. Jsou to orgie vědomí, přelétávajícího bleskovou rychlostí každou překážku. Pozdější průzračné básně (Jahoda, Ad revidendum) svědčí o složitosti Laučíkova myšlení jaksi nepřímo; tím nabývá ona průzračnost charakteristickou chuť. Laučík ale nesměřuje "jenom" k průzračnosti; neméně zajímavou tendencí je cesta k tichému ekologickému apelu, která začíná v šedesátých letech zvýšenou pozorností vůči "silným" maskulinním skutečnostem dobývání a vraždění ("Lov velryb"). Laučíkův verš se vyznačuje hlubokou "ražbou", z níž jako zvláštní světlo vychází autorův čas a péče, které svým básním věnoval.

Repkovy začátky jsou méně neprostupné. V básních ze šedesátých let se Repka hlásí k Bretonově Nadje, kterou oslovuje v básni Laviny. Čitelně jimi prostupuje étos blízký beatnickému hnutí, nadšení pro společnou věc a jakési rošťáctví v atmosféře vojny a horské chaty "s nahými matracemi". Mladý Repka by mohl být přirovnán k zázračně usínajícímu Desnosovi nebo šibalskému "zlodějíčku" Corsovi. Je to sprinter, který se, nečekán, najednou někde vynoří - jako první. K větší koncentraci Peter Repka dospívá zejména v supercyklu Že-lez-ni-ce, složeném z patnácti cyklů po patnácti básních. Z něj editor vybral v souladu s básníkovou intencí dvě "vozové soupravy", přičemž volně seřadil dvanáct a patnáct básní z různých cyklů. Tak se potvrzují Štrpkova slova, která pronesl na pražských uvedeních knihy, že český výbor je zejména příležitostí k vytvoření něčeho nového. Za pozornost stojí přibývání náboženských motivů v pozdějších cyklech, které, sloučeny s již vyzrálým humorem, vytvářejí dosti pozoruhodnou melanž.

A konečně Ivan Štrpka, zřejmě spiritus movens, či snad spíše explicans skupiny, který praví: "Písanie je pre mňa stále plné analogií s behom. Je to akt. A zanecháva za sebou akýsi návrh, možnosť, neuzatvorený osamelý pakt - nie produkt. Zanecháva. Doslova za pätami." V jeho básních nenarazíme na tolik civilizačních nebo jiných kontrastů jako u Repky a Laučíka; neustále jim hrozí okouzlení sebou samými, vlastním neohraničeným světem, v němž se mimo jiné vynořují velké postavy literární historie (Odysseus, Beatrice, John Donne, Rilke...). Proto Štrpka staví vlastní fantazii drobné hráze ve formě závorek a vůbec digresí, jimiž je proud imaginace vědomě zpomalován. Spíše než běh pak čtení připomíná jakési plavení s překážkami, poukazujícími na množství dalších cestiček, které básníka lákaly a jimiž se nevydal. Štrpka je stejně robustní jako zasněný, intuitivní i programový.

To je ve skice tvorba Osamělých běžců, jak ji představuje stejnojmenný výbor. Jejich triumvirát nakonec přes veškeré odlišnosti přece vykazuje spřízněnost s některými českými básníky téže generace; jako určitý asynchronní, ale přesto více než jen vnějškový pandán se nabízí skupina Fantasía.

Jedinými vadami publikace jsou absence obsahu, čímž je v bohatě rozvětvené knize ztížena orientace, a s tím související fakt, že se bohužel popletly hranice některých Repkových ranějších básní (Laviny pokračují až do strany 107, Pštrosi ve městě jsou samostatný text). Ani tyto nedostatky, ani občasné nedoredigovanosti však nemohou zkazit radost z této významné publikace.

Osamělí běžci. Ostrava, Protimluv 2017. K vydání připravil Ivan Štrpka, přeložil Miroslav Zelinský.