Martin Nodl

Glosy historické LXV

Nedeuné šachy s Tisom

Slovenské vyrovnávání se s minulostí je v jistých ohledech vskutku váhavé. Pro stát, který vznikl v roce 1993, je samozřejmé, že hledá své historické kořeny. A o to komplikovanější je to v okamžiku, kdy jeho jediným skutečným předchůdcem byl Tisův Slovenský štát. Předchůdcem ve smyslu teritoriálním, nikoli intencionálním. Takovéto rozlišení se nám Čechům s dlouhou státností zdá být zcela jasné, avšak pro Slováky je to mnohem komplikovanější. Bez historické identity se v Evropě žít nedá, avšak je-li ona identita tak křehká, je každé ohledávání minulosti bolestné. Pokusy překrýt Slovenský štát hledáním identity s velkomoravským státem starých Slováků, které vehementně podporovala a stále ještě podporuje Ficova vláda, státem, v jehož čele měl stát král Svatopluk, se ukázaly být zcela marné. A v jistém ohledu i dosti trapné, protože je nadmíru jasné, že žádní staří Slováci prostě neexistovali a Velkomoravská říše rozhodně nebyla státem v moderním slova smyslu, nemluvě o tom, že její centrum neleželo na dnešním Slovensku. Pokud by se Slováci vskutku chtěli hlásit k nějaké předstátní identitě, tak jedině k Pribinově Nitranskému knížectví. I takovéto hledání prvního samostatného státu by ale bylo dosti násilné a pro identitu dnešní doby vlastně nepřijatelné, protože jak stavět identitu na podřízenosti?

Paradoxní ale je, že ti, kdo dodnes hledají identitu s Tisovým Slovenským štátem a argumentují jeho politickou a kulturní samostatností, by ve skutečnosti měli mít s podřízeností stejný problém jako potenciální hledači slovenského prastátu v nitranském knížectví. Je totiž zcela neoddiskutovalné, že Tisův Slovenský štát vznikl výhradně se souhlasem nacistického Německa, bez jehož podpory by jaro roku 1939 nepřežil. I přes tuto skutečnost, stejně jako přes jasné a neoddiskutovatelné doklady podílu Tisa a jeho režimu na genocidě slovenských židů, však dodnes ve slovenském veřejném mínění přežívají představy, které na Slovenském štátu vidí sociální a kulturní pozitiva. Dodnes se vedou debaty, zda povstání roku 1944 nebylo ve skutečnosti národní zradou a zda by ti, kteří se na něm podíleli, neměli být navždy vymazáni z dějinné paměti. O tom, jak je slovenská identita komplikovaná, ostatně svědčí příběh Svatoplukovy jezdecké sochy vztyčené na bratislavském hradě 6. června 2010. Onen falešný symbol neexistující státnosti má totiž v sobě paradoxně ukryt i osten Slovenského štátu. Jak se ukázalo, prominentní komunistický sochař Ján Kulich si jako předlohu zvolil vyobrazení Svatopluka v propagandistických publikacích z doby Slovenského štátu a na sochu samotnou umístil rovnoramenný dvojkříž ve štítu, který nápadně připomínal znak Hlinkových gard (posléze byl donucen tento štít překrýt kovovou poklicí).

Vztah ke Slovenskému štátu popravdě řečeno stojí a padá s osobou katolického kněze Jozefa Tisa. Problém s relativizováním jeho podílu na židovské genocidě a otevřené spolupráci s nacistickým Německem však dodnes spočívá v tom, že slovenská historiografie nepředložila žádný jeho rozsáhlý a kritický životopis. K dispozici je pouze stručná biografie Ivana Kamence na straně jedné a na straně druhé hagiografické spisy rádobyhistoriků slovenské emigrace Františka Vnúka a Milana Ďurici, kteří z pachatele činí oběť. V posledních letech se slovenští historici vydali cestou kritického publikování Tisových publicistických textů a politických projevů od prvních let jeho veřejného angažování až do sklonku života. K vykreslení velkého portrétu se však prozatím neodhodlali. I když mnozí slovenští historici cítí potřebu takovouto knihu napsat, zároveň mají pocit, že generace, která toho bude schopna, se buď ještě nezrodila, anebo prozatím nedorostla. Jedinou knihou, po níž mohou čtenáři otevření kritickému uvažování sáhnout, je Tisova polsky napsaná biografie od historika, diplomata (působil jako velvyslanec v Praze a posléze i v Bratislavě) a publicisty Andrzeje Krawczyka Słowacja księdza prezydenta (Jozef Tiso 1887-1947), kladoucí důraz především na Tisovu aktivní činnost za Rakousko-Uherska a období první republiky a zároveň se sveřepě pokoušející o nestranný a někdy možná až příliš vyvážený pohled. Z hlediska zdrojů je ale jeho kniha založena na omezeném okruhu pramenů, takže ji není možné považovat za onu knihu, na niž čekáme. Její předností je ale nepochybně skutečnost, že se v ní autor dívá na Jozefa Tisa přes slovenské hory, a tedy se zcela jinými akcenty, než jaké mu dávají slovenští historici. I přes velkou snahu se však Krawczykovi příliš nepodařilo proniknout do tepu a pachu doby Slovenského štátu. Otázkou však je, zda se to historikovi může vůbec kdy povést.

Pravým opakem je v tomto ohledu román slovenského spisovatele, dramatika a režiséra Silvestera Lavríka Nedeuné šachy s Tisom. Podtitul jeho knihy se pokouší poodhalit spisovatelské intence: Historický román inšpirovaný historickými udalosťami a príbehmi ĺudí, ktorí ich museli žiť. Samotný monsignore Tiso stojí v románu v pozadí, jako ikona, k níž se vztahují figury a figurky žijící ve 20. století v Bánovcích nad Bebravou, kde původně silně promaďarsky myslící katolický kněz vykonával do konce svého života farní správu. Hlavní postavou románu je tak trochu bláznivá vypravěčka Anna, která je uklizena, aby neděsila spořádané občany, do Tisovy farské domácnosti, kde působí jako přepisovačka a stenografka monsignorových textů. Anna je Tisovou obdivovatelkou, zároveň však postupem doby konfrontuje jeho projevy s vlastními prožitky a s glosami pana lékárníka Baláka, k němuž vzhlíží stejně jako k monsignorovi. Domácnost pana lékárníka, do níž monsignore dochází na nedělní partii šachů (většinou prohraje nebo odejde rozezlen před jejím skončením), reprezentuje mnohost tehdejších slovenských světů. Pan lékárník je kritikem slovenského nacionalismu, děsí se nedomyšleného vyhlášení Slovenského štátu a následně i všech kroků, jež vedou k zglajchšaltování společnosti a ke ztrátě racionálního myšlení, o ztrátě svobody nemluvě. Jeho žena Mária, konvertitka od evangelické církve ke katolické, v Bánovcích nad Bebravou naopak působí v čele kroužku katolických žen, které tvoří největší oporu monsignorem stvořeného režimu, aniž by se však nitru neúnavných ženských bojovnic rodila byť jen špetka ženské emancipace. Naopak, jejich myšlenkový svět je ovládán slepou poslušností a všeubíjejícím aktivismem. Slovenský štát je v Lavríkově vidění vykreslen ve své malosti a omezenosti, mnohdy s takovou nadsázkou, že čtenáře až mrazí. Pocitu autentičnosti nahrávají desítky dobových fotografií s trefnými popisky. Ačkoli Lavrík neříká, odkud fotografie pocházejí a do jaké míry jsou to snímky stylizované či naopak mapující jedinečnost okamžiků, až reportážnost jednotlivých kapitol, které se odrážejí od detailů zachycených na snímcích, máme při čtení a prohlížení knihy nutkavou potřebu a touhu mu všechno uvěřit. Lavríkův historický román o těch, kteří byli nuceni v dané době žít (v tomto ohledu má na mysli především jakýsi ideální typus lékárníka Baláka, jenž není žádným hrdinou, co nejdéle se pokouší kriticky reflektovat dění kolem sebe, až nakonec rezignuje a upadá do mlčení a raději s manželkou připravuje na konci války útěk do Rakouska), samozřejmě neodhaluje nic nového o Tisovi. To ani nemůže. Ve skutečnosti však nahlas říká, co mnozí nechtějí slyšet, o povaze ĺudáckého režimu, o slovenském podléhání státotvorným iluzím a o útěku před sebou samými. Postřehy bláznivé (anebo jsou blázny všichni ostatní?) stenografky Anny jsou naopak viděním z druhého břehu. V něm se rovněž, avšak v převrácené podobě, zrcadlí dobová naivita, jíž se ale není možné jen tak vysmát, ale naopak je ji dnes třeba se snažit pochopit a dějinně vysvětlit. A k tomu myslím Lavrík skvěle otevřel cestu vedoucí bánovskými uličkami.

Silvester Lavrík, Nedeuné šachy s Tisom. Bratislava, Dixit 2016.

Revoluce s lidskou tváří

Nebývá zvykem, aby byla nejdříve vydána (v roce 2009) slovenská verze odborné historické knihy, teprve po ní anglický originál (2013) a z něho nakonec přeložena verze česká. A přesto taková kniha existuje, a není to kniha ledajaká. Jde o jedinečný pokus nahlédnout Listopad 89 nikoli očima Občanského fóra a jeho rozboření mocenského valu KSČ, nýbrž prostřednictvím místních Občanských fór soupeřících v malých městech v Čechách a na Slovensku s lokálními strukturami, respektive prostřednictvím rezonování nejrůznějších názorových proudů v samotném nitru místních buněk OF. Kanadský historik James Krapfl vydal svoji knihu původně slovensky z toho důvodu, že slovenština je jeho prvním slovanským jazykem. Publikace vzbudila svou originalitou nebývalý ohlas v jinak mlčící české historické obci. Nejnovější české vydání má bohužel šrámy. Krapfl chtěl totiž českou verzi, jež primárně vycházela z verze anglické, a nikoli z verze slovenské, podrobně přehlédnout a autorizovat. A protože mu to nebylo dovoleno, radost z české verze to v něm po právu zkalilo. Čtenářskou otázkou tedy zůstává, ke které verzi se vztahovat. Ke slovenské, k anglické, anebo k poslední, české? Vyřešit si ji musí každý sám, což je bohužel škoda, protože v dnešní záplavě knih o transformaci totalitní společnosti v demokratickou, o revoluci či pouhém vzájemném předání si moci je Krapflova kniha velkou výjimkou.

Ony tři možné modality jsem zde neužil náhodně. Krapfl, označující Listopad 89 jako něžnou revoluci pod vlivem slovenského úzu, který nepřevzal obvyklý český pojem revoluce sametové, prosadivší se naopak na Západě, totiž ve své knize podrobně pracuje s jazykem a sémantikou dobových letáků, plakátů a nejrůznějších prohlášení a ukazuje pestrost prvních měsíců uvažování o revoluci. Na základě oněch pramenů, velkou historií přehlížených, ukazuje, jak se myšlení a vztahování se k revoluci proměňovalo a jak se v něm odrážely dobové tužby a rozpaky nejrůznějších aktérů. Jednoduše řečeno, autor ve své knize hledá odpověď na otázku, jaké významy revoluci přisuzovali obyčejní Češi a Slováci. Důraz přitom klade na povětšinou opomíjenou odlišnost revoluce v Čechách a revoluce na Slovensku, jež ve svých důsledcích měla vliv i na vývoj v příštích dvou letech a nakonec přispěla k rozdělení Československa z vůle elit, avšak proti vůli obyčejných lidí, kteří nedostali možnost se k onomu rozvodu z rozumu nikdy vyjádřit.

Podle Krapfla si obyčejní lidé na konci roku 89 většinově mysleli, že to, co zažívají, je skutečně revoluce. Naopak oproti dnešku si však téměř nikdo nepřipouštěl, že by se v daný okamžik rodila občanská společnost. Některé termíny v myslích řadových revolucionářů prostě absentovaly čistě z toho důvodu, že je komunistický jazyk ze slovníku mistrně vymazal. A přitom právě ona silná angažovanost obyčejných lidí ve veřejném dění v sobě nesla prvky občanské společnosti. V jednotlivých kapitolách autor klade velký důraz na dobovou politickou kulturu plnou nových rituálů a mýtů, v jejichž životodárnou sílu lidé věřili a svoji víru promítali do jazyka, kterým o revoluci mluvili. Na rozdíl od autora však přece jen nedomnívám, že jazyk, jenž byl v českém a slovenském prostředí používán, byl ve svém obsahu v mnoha ohledech jazykem náboženským, a že tedy ona revoluce byla v jistých intencích jakousi reformací. Domnívám se, že autor vidí ono sacrum, onu posvátnost tam, kde ve skutečnosti vůbec nebylo a že se svým způsobem nechal chytit do pasti dobového jazyka. Možná si ale s autorem prostě jenom nerozumíme. Možná měl na mysli mnohem více pouze intenci než realitu. A možná já naopak čtu v tomto ohledu jeho knihu až hyperkriticky a vkládám mu do mysli víc, než co měl - co se reformačního charakteru Listopadu 89 týká - na mysli. Jisté však je, že se Krapfl nechal inspirovat pracemi o francouzské revoluci z pera F. Fureta a M. Ozoufa a pokusil se je přenést na české prostředí.

Ačkoli je jeho kniha založena na analýze textů, jež vznikly horečnatou činností obyčejných revolucionářů, přesto nakonec dospívá k závěru, že revoluce ve skutečnosti zůstala plně v rukou elit, lhostejno, zda šlo o elity nové či staronové. Každopádně to byly právě ony elity, které velmi záhy začaly řešit otázku, jak revoluci ukončit. V tomto ohledu autor pojímá něžnou revoluci v nekončící řadě revolucí, jež mají svoji vnitřní logiku a dynamiku. Když mají elity pocit, že se již revoluce vyčerpala, tedy že bylo dosaženo toho, oč usilovaly, je třeba ji zastavit a vyznačit nový prostor, v němž začne plynout normální čas. Krapfl skvěle ukazuje, jak se v českém i slovenském prostředí proměňovaly představy o tom, co je cílem revoluce, a tedy jak se ona touha revoluci ukončit střetávala s touhou v ní pokračovat, někdy až permanentně. Již z toho je patrné, že se na Listopad 89 dívá jinak, než jak bylo doposud zvykem. Až příští čas ukáže, zda bude pro českou historiografii jeho jedinečnost inspirativní, či zda naopak jeho vidění zcela zapadne a nadále bude válcováno traktováním sametové revoluce jako odrazu velké, za oponou vytvářené politiky.

James Krapfl, Revoluce s lidskou tváří. Politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989-1992. Praha, Rybka Publishers 2016. Přeložila Andrea Patrasová.