Dva nové svazky pamětí leží na knihkupeckých pultech: Jindřicha Vacka Všechny moje toulky. Lužice, Ceauşeskovo Rumunsko a další (Academia 2021) a Jana Buriana Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře (Galén 2021). Obě díla jsou relativně objemná a čítají dohromady k devíti stům stran. Autoři si nejsou generačně tolik vzdáleni (Vacek nar. 1955, Burian 1952), a proto popisují přibližně stejné období, kde nejvíce prostoru pochopitelně zabírají obě normalizační dekády. Musejí už vysvětlovat dnes nesamozřejmé a vzdálené věci - Vacek třeba fronty na knihy, přirozenou součást kulturního provozu, Burian zase třeba, co to byl singl. Oba nic nezastírají a nerozpakují se přiznat i věci lehce choulostivé; Vacek na střední škole byl "zapálený pro myšlenku socialismu", Burian vykládá o tom, jak si na žurnalistické fakultě vyhádal vstup do SSM. Osudy obou mužů byly však rozličné.

Vacek vystudoval na filozofické fakultě rumunštinu a francouzštinu a posléze se stal polyglotem. Překládá, pokud počítám správně, z dvanácti jazyků (lužická srbština, francouzština, rumunština, moldavština, italština, angličtina, katalánština, hebrejština, jidiš, portugalština, polština, sardština). Působí to až neuvěřitelně a autor se tak zařazuje k těm nemnoha translátorům či vzdělancům, kteří zvládli plejádu jazyků - napadá mě namátkou Arnošt Procházka, Sergej Machonin, Ivan Slavík, Miloslav Žilina, ale bylo by jich jistě mnohem víc. Hned na střední škole jej nadchla lužická srbština a začal cestovat po tehdejší NDR a centrech srbské populace, která však již tehdy směřovala k odnárodnění a mluvit rodným jazykem se příliš neodvažovala. Zájem o naše slovanské příbuzné působí nesmírně sympaticky, protože tehdy patrně velkou podporu neměl. My jsme se ovšem na gymnáziu Lužickým Srbům v rámci němčiny věnovali, a byla to dokonce maturitní otázka, nevím však, zda šlo o součást osnov, či soukromou iniciativu profesora Lubyneckého, v jehož hodinách jsme zahajovali výuku zpěvem písně Ich hatt einen Kameraden, neoficiální hymnou Sudetoněmeckého landsmanšaftu (jak se tehdy říkalo, německých revanšistů). Protože Vacka nebavila práce bibliografa v knihovně, povedlo se mu získat místo lektora češtiny na bukurešťské univerzitě. V osmdesátých letech minulého století Rumunsko představovalo jakousi kombinaci sultanátu a latinsko-americké diktatury a Vacek jeho atmosféru popisuje barvitě a živě. V "lidově demokratickém" skanzenu se nedostávalo takřka ničeho, k dispozici nebyly ani základní potraviny. Lidé ve městech ani neznali chuť masa, aniž toužili být vegetariány. Neexistovaly léky, za každý úkon v nemocnici se platilo a pro starší osoby sanitky už nejezdily. V zimě se nesmělo jezdit autem a netopilo se, v učebnách teploměr ukazoval kolem nuly. Neodklízel se sníh a chodci se brodili závějemi. Každý den se na dlouhé hodiny vypínal proud a lidé se v bytech choulili kolem nahřáté cihly. Rumuni měli zákaz styku s cizinci, před nimiž ve strachu utíkali, všude však natahovaly ruce houfy žebráků. Autor projevil mimořádnou odolnost, s níž v této zemi nepopiratelných úspěchů socialismu prožil řadu let a zažil i krvavý pád režimu a lynč manželů Ceauşeskových. Rumunsko ale přitahovalo svou svrchu podporovanou multietničností a divoce nespoutanou přírodou. Vedle Albánie (již autor též navštívil) asi nebyla v Evropě větší exotika.

Po návratu z Balkánu nakonec Vacek nalezl plnou seberealizaci jako překladatel a redaktor nakladatelství Argo a celý život se trpělivě věnoval svým láskám, kam patří vedle výše zmíněného též i záliba v novohebrejštině a jidiš.

Vackovy vzpomínky přinášejí řadu zajímavých informací, vypravěčsky jsou ale neuspořádané, stylisticky nevýrazné a často redundantní, redaktor do knihy nejspíš ani nevstoupil. Z řady historek čtenář není moudrý a neví, co si o nich má myslet. Když Vacek začal na izraelskou kulturní atašé mluvit hebrejsky, "strnula, na okamžik se omluvila, poodešla k umyvadlu a chvíli se dívala na proud tekoucí vody". Ale asi nemusíme rozumět vždycky všemu.

"Jsem smutný, plachý, uzavřený člověk, ale nikdo mi to nechce věřit." Řekl bych, že kdo věnoval určitý čas poslechu tvorby Jana Buriana, nebude mít s tímto sebereflexivním tvrzením žádný problém. Buriana charakterizuje suchý i laskavý humor, ale zároveň i jistá nekompromisnost, velká otevřenost, odhodlání mluvit na rovinu, být autentický. Říkat pravdu nemusí znamenat neomalenost a mluvčímu to vždy přináší úlevu. Ustupujeme tehdy, když nechceme jít do konfliktu, ubližovat, nebo když si zase svou pravdou nejsme až tak jisti.

Burianovy vzpomínky lze číst jako příspěvek k dějinám českého folku či spíše písničkářství. Folk slouží jako příklad toho, jak se v minulém režimu takzvaně "vyjednávalo". Pokud šlo o některé žánry, jako například country, tam skutečně něco podobného probíhalo - kapely nesměly mít anglické názvy, nemohly zpívat anglicky, jejich texty se schvalovaly, nesměly propagovat Ameriku atd. Když se povedlo je dokonale ochočit, tak se jim otevřely dveře nahrávacích studií, koncertních pódií i rozhlasu a televize. Lidé ovšem beztak tušili, že country and western nepochází z Kazachstánu. S folkaři se zas tak nevyjednávalo a Burian zachycuje nepřetržitý kolotoč zákazů, povolování, schvalovacích komisí, přehrávek, ztroskotaných projektů a nevydaných desek, střetů s idiotskými úředníky, primitivními nařvanými funkcionáři, rej zákulisních manévrů, udání, fízlů na představeních... Zároveň ale cituje odpověď, již s Jiřím Dědečkem poskytli po revoluci fanouškovi na téma minulé éry, kde říkají "že to zas nebylo tak strašné, že každý větší zákaz znamenal pro folkové zpěváky taky velkou reklamu, neboť nejvíc chutná právě takové ovoce. Byla to zajímavá doba, dělali jsme si legraci ze státu a stát nás za to prostřednictvím různých institucí docela dobře platil." O členech strany Burian praví: "našli se mezi nimi i odvážní, nesmírně citliví a charakterní lidé, kteří se neváhali postavit zlu a často na to dopláceli". Na konto svého dobového příznivce básníka Jaromíra Pelce, jenž mimo jiné podpořil vydání poezie Václava Hraběte, konstatuje: "Jeho osud jen ukazuje, že na stranické půdě se v době, kdy perestrojka ještě nebyla na obzoru, nedala hrát žádná dvojaká hra. Kdo nešel s nimi, šel proti nim."

Folkové hnutí mělo svoje peripetie, vývoj a probíhaly zde permanentní diskuse o smyslu jeho směřování. Burian velmi pěkně vystihuje atmosféru festivalu Porta, z něhož se stala vysoce módní a konvenční záležitost a na jejíž půdě probíhala simulace svobody a euforie z "kamarádství", rámovaná prázdnými a okázalými rituály, zatímco skutečně svobodná gesta byla vystavena neúprosné represi. Už roku 1987 Burian v soukromém dopise píše, že "folk se stal komerční záležitostí se všemi negativními znaky showbyznysu. Je označkován, podchycen, jsou ořezávány atypické odnože, které se nehodí do ustálených představ o folkovém herbáři."

Příkladně autor zpracoval období okolo roku 1989, kdy se neustále něco dělo a do země se vrátily dějiny se vším, co to obnášelo, až vyvrcholily listopadovým karnevalem revoluce, v níž sehráli písničkáři nepominutelnou roli.

Cenné jsou autorovy reminiscence na počátky Šafránu v letech 1973-74. Jeho záměr vystupovat ve dvojici s Jiřím Dědečkem vyvolal jisté rozpaky, neboť "nemotornost dvou lidí je víc než nemotornost jednoho". Jejich spojení se nakonec ukázalo být víc než šťastné - oba tolik jiní interpreti se výborně doplňovali, jejich interakce jiskřily a kniha o tom přináší nemálo dokladů, ať už ve skutečně vtipných odpovědích na dotazy posluchačů, či v ukázce původní Dědečkovy básnické tvorby, blízké místy dadaismu či poetice undergroundu ("Já bych snad ani nedoved / Vypadat sklesle v elektrickým křesle / Vždyť život je tak růžovej / Jak čerstvě vyvražděný jesle").

Burian též strávil rok v prestižním hudebním měsíčníku Melodie, vpravdě unikátní a pozoruhodné výjimce v rámci socialismu. Šlo o bezmála jediné médium, které si vzalo za svou výsadu psát skutečně kriticky bez ohledu na poměry (někdy podobné sklony projevoval i sportovní týdeník Gól, ale fotbal a hokej byly přece jenom jiný terén). Nota bene v tehdejší redakci se nenalézal jediný člen vládnoucí strany. Okolnosti likvidace jejího kolektivu jsou známé a konec naprosto tristní: roku 1994 ji koupily někdejší objekty její kritiky Karel Gott a František Janeček.

Roku 1990 Burian napsal "minulost se vzdaluje a stále méně jí rozumíme". Ale jak rozumíme těm následujícím desetiletím, třeba tomu, co se dnes označuje jako "divoké devadesátky"? Není ta doba už stejně vzdálená a nesrozumitelná jako komunistický režim? Nevím, ale je jisté, že Jan Burian o tom bude vyprávět v druhém svazku svých vzpomínek, jistě stejně svižně a přirozeně jako v díle tomto.

"Můj testament je papírová zem", říká v jedné básni Jana Štroblová. Snad s trochou hořkosti, ale snad to i někdy chutná sladce. Jak se v té zemi žilo a žije, ví jen básnířka. Její dílo je rozlehlé a obsahuje desítky sbírek, překladů, próz a knih pro děti, též i soubor vzpomínkových esejů. Nepřestává ani dnes psaním vzdorovat osudu, chce zůstat své zemi věrná do posledního okamžiku. Mám před sebou její dvě poslední básnické knihy - Děravý testament (2020) a Měsíc tak pošetile modrý (2021, obě Theatrum mundi); obě sbírky výtvarně provází Vojtěch Kamenny, kongeniálně a citlivě. Ústředním tématem se tu stává ubývání času, jehož je stále méně, stále je vzácnější, stále se připomíná s vědomím přibližujícího se konce. Verše setrvávají v permanentním rozkyvu mezi nadějí a popřením, mezi sebeutěšováním a mrazivým dotekem skutečnosti. Hmatáme tu tíhu povzdechů lehkých jako pápěří a nezvažitelně těžkých, zaplňujících prostor, z něhož se nedá uniknout. Přijímání nepřijatelného, váhání; ještě tady a zároveň už trochu i tam. "Ne nikde už nebudu nikde nejsem." Poezie se zdá být slabá, ale nic jiného nezbývá. Někdy je to spíš šepot či ševel křídel, které už se nemohou rozletět, někdy milostné šachy (nebo dáma) se smrtí, tak zřetelně přítomnou a tak neoblomnou. Má člověk klamat sám sebe, že dokáže uvěřit? Ne! A co když přece? "Ty život hltáš on tě hltí a nakonec tě pohltí". Musí být nějaký návrat, nějaké uschování, jenže úder pochybnosti vše rozlomí: "Příště už nebude!" Zvolání skoro zoufalé, neodvolatelně a necitelně tvrdé, ozvěna prosby a modlitby. Jak málo s tím umíme zacházet, jak málo o tom všichni vědí, i ti, co žijí v papírové zemi, celý život zacházejí se slovy, o která se lze pořezat, ale která též léčí jako nejhojivější mast. V jedné malířově ilustraci je dlaň s trnem uprostřed, cudně fialová barva odkazuje k hypersenzitivitě a duchovnosti. Ten duch stále žije, ale je křižován touhou a osaměním. S člověkem zaniká i jeden vesmír, který už nikdy nevzejde, jakkoli je vlastní a ten nejjedinečnější z jedinečných. "Letokruhy se zjeví až když je strom podťatý" - teprve pak se vše završí a člověk se stane navždy sám sebou. "Jsem v temnotě co chce mít blízko k něčemu světlému" - přání prosté a pokorné, závan zaslíbení uprostřed plachého (ne)smiřování. Musíme se ptát a musíme namítat, až doposledka. Hlas Jany Štroblové je jemný a tichý, ale přece nepřeslechnutelný.

Týdeník Echo přinesl v čísle 19 diskusi o románu Aleny Mornštajnové Listopád. Knížku jsem nečetl a ani to nemám v úmyslu, leč debata mě zaujala. Autorka zabrousila do oblasti alternativní historie a nastínila temnou verzi dějin, které se zlomí opačným směrem a učiní z republiky něco na způsob Severní Koreje. Knihy Mornštajnové vycházejí v podezřele vysokých nákladech a tím vzněcují pozornost literární kritiky, a asi proto, jako dříve u Viewegha, se k ní chce každý vyjadřovat. Přijde mi, že próz zaměřených na reverzní či radikálně jiný běh dějin se objevuje jako hub po dešti, většinou ale mají žánrový ráz a bývají řazeny do přihrádky sci-fi. Patrně by to stálo za sociologický a kulturologický rozbor. V diskusi se objevovaly názory, že autorčino líčení je přehnané a nevěrohodné, že takto by to být nemohlo a podobně. Jenže autor takového textu musí vždy šokovat, konsternovat, provokovat, překvapovat. Něco je úplně naopak: kdyby to bylo jen "trošku jinak", málokoho by to zaujalo. Proto Hitler vyhraje druhou světovou válku (podle všelijakých soupisů titulů už se z toho stalo klišé), konflikt Severu a Jihu dopadne opačně, prezidentské volby vyhraje ten, a ne onen, vládce incké říše Atahualpa se vylodí v Evropě, nevyhynou dinosauři, nedošlo ke sjednocení Německa... Zajímavou verzi minulosti předložil i Josef Nesvadba v románu Peklo Beneš, to ale velký ohlas myslím nezaznamenalo. Vypadá to, že představa o dějinách jako jednosměrné dálnici se zákazem odbočování se nám nelíbí. Potřebujeme se trochu znejistit. (Někteří u Listopádu zdůrazňovali didaktický aspekt - abychom si prý více vážili svobody atd.; analogicky bychom si také mohli cenit, že žijeme ve světě bez dinosaurů, i když někomu by se to asi líbilo.) Alternativní dějiny jsou nekonečné - každá "jiná" událost by zapříčinila bezpočet dalších a tak dále ad infinitum. Anebo alternativní dějiny nejsou možné a možné je pouze to, co je reálné? Václav Bělohradský kdysi tvrdil, že každá cesta je třetí. Alternativní dějiny jsou patrně ty, v kterých žijeme. Otázky kauzality a nutnosti se nám tu kladou trochu zábavně, ale i znepokojivě - je náš svět ten jedině možný? A jak to poznáme? A může náš svět k nepoznání změnit i úplná maličkost, to příslovečné mávnutí motýlích křídel? Hodně otázek; rozhodně víc, než zvládne odpovědět jedna obchodně úspěšná kniha.

24. května slaví osmdesáté narozeniny Robert Allen Zimmerman alias Bob Dylan, nositel Nobelovy ceny a písničkářská legenda. Nechci si představovat svět, kde by se tenhle člověk věnoval třeba prodeji ojetých aut a nikdy nevzal kytaru do ruky. Kdysi o něm existovaly jen dva tři články ve zmiňované Melodii, cesty k jeho deskám byly nákladné a strastiplné a o živých vystoupeních jsme si mohli nechat zdát. Dnes už za sebou máme jeho koncertů tolik, že si na všechny ani nevzpomeneme, jeho katalog si můžeme pořídit celý, když na to máme, a o Mistrovi v češtině vyšlo víc než tucet knih. Nejen dylanofilem, ale i dylanologem se může bez obtíží stát každý. Zaplaťpánbůh za to. Před dvěma lety jsme viděli v Praze Dylana naposledy a bylo to strhující jako vždy. Snad to ještě nebylo loučení...