"Mnohoznačnější jazyk a čtení nenajdete," napsal Matteo Ricci svému profesorovi rétoriky na Římské koleji v roce 1583 v dopise, v němž popisuje těžkosti zvládnutí čínštiny, která slova neohýbá, morfologicky a někdy vůbec nevyjadřuje jmenný rod nebo číslo, slovesný čas, způsob nebo vid a jehož slovní druhy (na smysluplnost takového třídění čínských slov se názory různí) dělí částečně prostupné membrány a ne pevné hranice: význam plyne z řádu slov ve větě s použitím několika částic, shrnuje Ricciho postřehy o tak odlišném jazyce Michela Fontana v Jezuitovi v Číně. A přestože se čínština od šestnáctého století bezesporu přizpůsobila měnící se realitě, základ zůstává.

Zastavme se na chvíli u zvířete, na kterém byl naposledy spatřen Starý mistr čili Lao-c`. Člověk z čínského znaku pro kozu nepozná, jestli se u chalupy pásla jedna, nebo jestli jich tam bylo na stráni celé stádo, nepozná, jestli to byla koza nebo kozel, ale dokonce si nemůže být jist, jestli to náhodou nebyly ovce, takže je na čtenáři, co si představí. Ze znaku je zcela jisté to, že to zvíře má rohy, to vidí každý, i když sinolog by vám vysvětlil, že to žádné rohy nejsou. A ptáte-li se, jestli k tomu znaku nedávají nějaký atribut, aby rozlišili, kolik a čeho se pase, pak vězte, že ta možnost tu je, ale využívá se jí jen tehdy, když to je důležité, od lyrického popisu v románu nemůžete očekávat, že vám autor sdělí, že se u chalupy pásl jeden kus samice horského přežvýkavce. Ovšem tam, kde je čínština hutná a náznaková, načrtává, než by vykreslovala do detailu - čímž je imaginaci čtenáře čínštiny dán značný prostor -, musí překladatel do češtiny volit. Musí vědět, jaké zvíře se typicky chovalo v oblasti v historické době, do níž je popis zasazen, nebo na čem se tvrdí, že ten Lao-c` vlastně jel, protože to vyžaduje nejen čeština, ale především dobrá literatura. A co teprve takový vůz, pod jedním a tím samým znakem se může skrývat téměř cokoliv, co má kola a na čem se lze přemisťovat z bodu do bodu: trakař, žebřiňák, bicykl, auto, náklaďák, autobus i vlak, rachotina, kára, fáro nebo žihadlo, něco se sice vysvětlí slovesem, tedy jestli se ta věc řídí, šlape se na ní nebo se v ní sedí, ale uznejte, to nám zúží okruh možných typů a stavů vozidla jen částečně, o jazykovém rejstříku a zabarvení, které vnášejí do textu život, ani nemluvě. Situaci komplikuje taky to, že značky automobilů si začaly jakž takž odpovídat nedávno, takže pokud autor náhodou specifikuje starší vozidlo výrobcem či dobovým lidovým označením, budeme mít další problém, embéčka ani trabanty tam neměli a co si asi český čtenář počne s informací, že nastoupili do "bochníku", jak se říkalo praktickým levným vozům hojně využívaným v první polovině devadesátých let jako taxíky, neboť se do nich vešly celé skupiny rozjařených zahraničních studentů, kteří se vraceli nočním Pekingem z flámu v centru města na univerzitní kampus na severozápadním předměstí, a z toho už má taxikář pěknou tržbu. Pravda, univerzitní čtvrť dnes už dávno není předměstím a jezdí tam metro. A "bochníky" jsou dnes již vyřazené z provozu, tedy jezdit ještě smějí, pokud mají STK a emise, ale už ne jako taxíky. Rikšové už čínskými ulicemi taky neběhají a netáhnou za sebou své dvojkoláky. Vozítka na přepravu jednoho až dvou pasažérů na kratší vzdálenosti, která si můžete najmout v zacpaných ulicích lidnatých metropolí, jsou dnes poháněna šlapadlem nebo jsou motorizovaná, ale slovo pro ně v češtině nemáme, jedině použít analogii s indickým tuktukem; vozítka vypadají sice trochu jinak, ale zážitek z jízdy bude podobný. Když hostinský na začátku Liou Čen-jünova románu Kuchař, chmaták a realitní magnát barvitě vypráví příběh o nehodě na dálničním mostě pátého pekingského okruhu, použije obyčejné, obecné slovo pro jakýkoliv vůz, ale který hospodský by v lechtivé anekdotě o chlapíkovi, kterému manželka přišla díky nehodě na nevěru, řekl, že do sebe narazilo pět vozů, jak tam stojí zapsáno, zvlášť když bodrý mluvčí pochází z jiného kraje a mluví se silným přízvukem černouhelného revíru, takže spisovně tu informaci zcela jistě nepodal. Čtenáři, zapoj trochu představivost.

Význam leží za slovy, zní staré známé krédo. Pravdu má kontext, říkával Oldřich Král. A taky už je na čase říct, že pravdu má čtenář. A to je jedna z hlavních úloh překladatele, být dobrým čtenářem, a pak ještě trochu dobrým vypravěčem. Není jednoduché umět se na všech úrovních oprostit od jazyka originálu a plně využívat možností češtiny, nespočet koz na čínské stráni dává většinou jednoduše kozy v češtině, hrdina s největší pravděpodobností postupně nezapomněl, ale zapomínal, ošuntělý vůz bude pravděpodobně kraksna, v přímé řeči zatracená kraksna, neboť obyčejným výrazem pro opotřebovanost si mluvčí ulevuje. Pozorný čtenář si možná už nějaký čas klade otázku, proč jsou čínští spisovatelé tak posedlí číslovkami, proč autor napíše, že tam šlo pět šest dětí a ne hlouček, vždyť jich tam mohlo být i osm a možná i deset, pět šest pouze přibližně určí velikost skupinky, o skutečný počet tam vůbec nejde. A opět jsme u jazykových zvyklostí daných přirozenými vlastnostmi jazyka a z toho plynoucích zažitých způsobů vyjadřování. A je opět na schopnosti čtenáře vyčíst to podstatné a na překladateli, jakou pozici si při převyprávění zvolí, co eliminuje a co přibarví.

S jazykem originálu si nemusel dělat těžkou hlavu nejúspěšnější čínský překladatel Lin Šu (1852-1924), neboť žádný cizí jazyk neovládal, což mu nezabránilo přeložit s pomocí spolupracovníků bezmála dvě stovky knih, od detektivek po západní klasiky. Obrovskou slávu mu přinesl už jeho první překlad Dámy s kaméliemi (čínsky 1899), která to jako zakázaná buržoazní kniha dotáhla i do Jen Lien-kcheových Čtyř knih. Jelikož Lin Šu překládal do klasického literárního jazyka wen-jen wen, ocitl se záhy po své smrti přes všechny své úspěchy u čtenářů na desetiletí mimo hlavní literární proud, když se prosadilo psaní v mluveném, obecném jazyce paj-chua. Zpátky do povědomí a na výsluní literární historie ho znovu dostal v čínském světě nejuznávanější učenec a literární teoretik dvacátého století Čchien Čung-šu (1910-1998), manžel taktéž literárně nadané a úspěšné Jang Ťiang (1910-2016), od níž máme v češtině v edici Xin vydanou osobní vzpomínkovou prózu z doby stranické převýchovy intelektuálů Šest historií venkovského života. Čchien Čung-šu ve svém eseji o Lin Šuových překladech vyzdvihuje jejich nezpochybnitelný přínos. Přes všechny odchylky od originálu vytvořil totiž Lin Šu tak dobrá a čtivá díla, že přilákala čínské čtenáře k západní literatuře. Konečně už Goethe říkal, že překladatel má roli dohazovačky. A Lin Šu splnil svůj úkol na výbornou, k západní literatuře a studiu cizích jazyků přitáhl na samém počátku dvacátého století celé generace. Čchien Čung-šu ve svém eseji o Lin Šuových překladech dále cituje Dona Quijota, který prý říká, že číst překlad je jako obdivovat se ručně tkanému perskému koberci z rubu. Čínské dvojznakové slovo pro překlad v sobě také obsahuje znak pro "převrátit, otočit na rub či vzhůru nohama". A v tomto roce, sto let po vydání Lin Šuova překladu Důmyslného rytíře Dona Quijota, se čínská verze slavného rytíře vrací do španělštiny v překladu. Jeho autorka Alicia Relinque, profesorka klasické čínské literatury na Univerzitě v Granadě, uznává i z dnešního úhlu pohledu vysokou úroveň Lin Šuova překladu Cervantesova románu. Přestože obsahuje mnohé odchylky od originálu, překvapivě na svou dobu a okolnosti vzniku taky spoustu detailů zachovává. Z nejvýraznějších odchylek od originálu jmenuje prof. Relinque to, že čínský Don Quijote je vzdělanější než jeho španělský originál a také mnohem méně pomatený, jeho Sancho Panza je spíše učedníkem vzdělaného muže než sluhou bláznivého rytíře. Z kněze, který se pokusí rytíře vyléčit, udělal Lin Šu doktora, Dulcinea je v jeho podání Nefritová dáma. Lin Šu také odstranil všechny odkazy na Boha a z Don Quijotovy herky udělal "rychlého koně". Tradutorre traditore. Čchien Čung-šu i Alicia Relinque mají ovšem za to, že to je zcela v pořádku, jelikož úplná asimilace originálu není možná, odchylky a změny je třeba tolerovat, a udělají-li z románu čtivý text, slouží-li k větší svůdnosti celku, pak je naopak třeba je ocenit. Pokud má překladatel jen dvě možnosti, tedy originál vyšperkovat, nebo ho pohřbít, to první bude vždy pro čtenáře lepší volba. Pro naši dobu a českou překladatelskou tradici možná poněkud kacířský názor, přesto stojí za zamyšlení. Vezmeme-li v potaz světový úspěch anglického překladu románu Vegetariánka korejské spisovatelky Han Kang, který si v roce 2016 vysloužil Mezinárodní Man Bookerovu cenu v silné konkurenci (mimo jiné i Jen Lien-kcheových Čtyř knih v překladu vynikajícího amerického sinologa bez chyb) a záhy sklidil neméně silnou kritiku ze stran koreanistů za množství chyb v překladu, budeme nuceni uznat, že na tom šperkování do svůdnosti něco je. Ale od těch, kdo nejsou ignoranti, to vyžaduje především umění číst, a pak taky odvahu a sílu vymanit se ze zajetí jazyka originálu a akademických premis.