Šárka Grauová

Editorial

Desátého prosince 2020 uplynulo sto let od narození Clarice Lispectorové (zemřela 9. prosince 1977), která dnes patří k světově nejznámějším a nejčtenějším brazilským spisovatelům.

Narodila se v Čečelnyku na Ukrajině, odkud se její rodiče, pocházející z Vinnycké oblasti v kraji Podolí, rozhodli po zkušenostech s protižidovskými pogromy odejít po vzoru svých příbuzných do Ameriky. Rodina se roku 1926 usadila v Maceió, hlavním městě státu Alagoas, na brazilském Severovýchodě a dívka, která se původně jmenovala Chaja, tj. Živá, při té příležitosti dostala jméno Clarice. Její dětství poznamenala těžká nemoc matky, která zemřela roku 1930 na syfilis, jíž se nakazila, když byla na Ukrajině znásilněna vojáky.

Clarice Lispectorová vystudovala práva v Rio de Janeiru a po sňatku se začínajícím diplomatem Maurym Gurgelem Valentem prožila patnáct let v Evropě (Itálie, Švýcarsko, Velká Británie) a ve Spojených státech. Manželství se přes oboustrannou snahu rozpadlo a Lispectorová se roku 1959 se svými dvěma syny, z nichž staršímu Pedrovi byla diagnostikována schizofrenie, vrátila do Brazílie. Nadále se věnovala literární tvorbě a příležitostně se živila také překládáním a psaním sloupků do novin, které tvoří svébytnou část jejího díla a často v nich jako v jakémsi deníku najdeme ty nejosobnější výpovědi. Z nezbytí vedla ženskou rubriku a pořizovala rozhovory s významnými osobnostmi brazilské kultury.

Debutovala ve třiadvaceti letech prózou Blízko divokého srdce (Perto do coraçăo selvagem, 1943), v níž se představila jako autorka s originálním rukopisem, pro niž byla od počátku typická fragmentární kompozice a která vnášela do brazilské literatury svou vlastní, mnohdy objevnou tematiku (žena, samota, smrt, ticho, vina, zvířecí a lidský způsob existence). Přestože byla mnohdy spojována s anglickými modernisty, především Virginií Woolfovou, Jamesem Joycem a také Katherine Mansfieldovou, už v její první rozsáhlejší próze je přítomen filozofický přesah. Zde má podobu rozhovoru s Benediktem Spinozou, v pozdějším díle se objeví styčné body především s existencialismem a fenomenologií. K jejím dalším klíčovým prózám patří Jablko ve tmě (A maçă no escuro, 1961), Utrpení podle G. H. (A paixăo segundo G. H., 1964), Živá voda (Água viva, 1973) a Okamžik pro hvězdu (A hora da estrela, 1977).

Po celou svou tvůrčí dráhu Lispectorová psala také povídky, vydané v několika různě přeskupovaných sbírkách, z nichž nejvýznamnější jsou Rodinné svazky (Laços de família, 1960), Cizinecká legie (A legiăo estrangeira, 1964) a Tajné štěstí (Felicidade clandestina, 1971). Křížová cesta těla (A via crucis do corpo, 1974), napsaná během jednoho víkendu, přináší zcela originální pohled na ženskou sexualitu.

Lispectorová je rovněž autorkou pěti knížek pro děti, z nichž některé původně napsala pro své dva syny.

Světový zájem o Lispectorovou oživila strhující, ač kontroverzní kniha Benjamina Mosera Proč tento svět. Životopis Clarice Lispectorové (Why This World. A Biography of Clarice Lispector, 2009), přeložená mj. do francouzštiny, němčiny a španělštiny. Moser, který sám do angličtiny převedl Okamžik pro hvězdu, je také editorem nových anglických překladů Lispectorové díla, které vycházejí v newyorském nakladatelství New Directions, prezentují autorku ve vší její jazykové složitosti a znovu ji tak objevují pro všechny anglofonní čtenáře i zahraniční nakladatele.

V českém překladu jsou dostupné knihy Blízko divokého srdce života (novela, 1973), Okamžik pro hvězdu (v souboru Pět brazilských novel, 1982), Tajné štěstí (výbor povídek, 1996) a Živá voda (2000), všechny v překladu Pavly Lidmilové. V slovenském překladu Jany Benkové Marcelliové vyšel soubor celého povídkového díla Clarice Lispectorové pod titulem Všetky poviedky (Portugalský inštitút v Bratislavě, 2019).

Všechny fotografie v tomto tematickém bloku pocházejí z knihy Nádii Battella Gotlibové Clarice Lispector. Fotobiografía (México, D. F.: S Consultores en Diseńo - Carla Zarebska, Cooperativa La Joplin - Consejo Nacional para la Cultura y las Artes-Dirección General de Publicaciones, 2015).

Šárka Grauová (1965), portugalistka a anglistka, vyučuje portugalsky psané literatury na FF UK. Vedle překladů portugalské a brazilské prózy (Joaquim Maria Machado de Assis, Ana Mirandová, Mário de Andrade, Vergílio Ferreira, Chico Buarque, Lima Barreto) přeložila také Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu George Steinera (2010) a podílela se na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové (2007).