Helena Kadečková

Život s Islandem

S ISLANDEM JSEM PROŽILA ať tak či onak většinu svého dospělého života. V dobách svého studijního mládí, kdy jsem byla všemu otevřená, lačnila po poznání, byla v dobré fyzické i mentální formě, zamilovávala se a ráda se bavila, prostě byla mladá, jsem buď na Islandu byla přítomna, nebo jsem doma pracovala na tom, abych tam znovu přítomna byla. V dobách zralosti a - eufemisticky řečeno - postupujícího věku, kdy si moji někdejší spolužáci z Islandu budovali kariéru, mě přidusila normalizační žumpa a s Islandem jsem byla alespoň v myšlenkách, které jsem si mohla dokonce užitečně hýčkat při čtení a překládání dobré islandské literatury. Když už jsem žumpu nemohla vydržet, přispěchali mi na pomoc právě ti někdejší spolužáci, kteří už takzvaně obsadili důležité posty a posílali mi potřebnou četbu a podklady k písemným výtvorům, tu dokonce pozvání k přednášce, což nakonec za rozmělňování normalizačního bahna zabralo. Od roku 1990 jsem na Island jezdila často, většinou opět s pomocí islandských stipendií a pozvání, a trávila tam po všech stránkách nádherné a pracovně plodné dny. Určitý zlom, a to nejenom v mém případě, nastal v neblahé době po roce 2000, kdy na Islandu vrcholil podle mého tehdejšího i dnešního soudu nepřiměřený blahobyt, následovaný - v souladu s obdobnou prasklou bublinou všepožírajících bankovních domů v mocnějších zemích - finančním a ekonomickým kolapsem v roce 2008. Přestože si určitý obdiv k islandské cestě ven z této situace zachovávám, na Island jsem teď už přestala jezdit. Jednak mnoho z mých přátel zemřelo, jednak se nechci po Islandu pohybovat stará a chátrající. A last but not least: nemám chuť vidět Island zaplavený turisty, šílenstvím takzvaného cestovního ruchu, které závratnou rychlostí vytváří nad ostrovem novou nebezpečnou bublinu, tentokrát vyfouklou nikoliv bankami, nýbrž podnikáním v cestovní branži. Masový příliv zahraničních turistů v létě a teď už i v zimě, budování hotelů a všemožné takzvané infrastruktury, stoupající ceny všeho, takže z Islandu se momentálně stala nejdražší země, která cenami předhonila i Norsko - to mě neláká. Přináší to nejen devastaci přírody, jíž nedokážou zabránit ani nejrůznější zákazy a omezení, za mých časů nemyslitelné, ale i něco, co mě trápí nejvíc: trapně nedůstojná lákadla, nejnemožnější nabídky pro turisty v zájmu zisku. (Poslední nejkřiklavější příklady: výtahy nebo alespoň schody na dno kráterů, životu nebezpečné organizované potápění do tůní v sopečných trhlinách na Sněmovních pláních, stavba restaurací na starých hřbitovech v Reykjavíku). Pravda je, že volání po přibrzdění ekonomiky přehřáté kvůli tak nespolehlivé branži, jako je cestovní ruch, se už ozývá i z oficiálních míst, jenže - jak víme - boj rozumu proti volnému trhu, který nahrává odvěké lidské touze po zbohatnutí, je marný. Takže: nechci to vidět!

S Islandem jsem nicméně stále, jak svědčí i tohle mé psaní. Vždycky jsem měla pocit, že tam mám více přátel než doma, že o té zemi hodně vím a rozumím jí a - hlavně - že jí vděčím za to nejlepší ve svém životě. Nedávno, při likvidaci různých písemností, jsem objevila své půl století staré zápisky (bohužel velmi nesoustavné), výstřižky z novin a zejména dopisy z Islandu, které mi mí drazí rodičové pečlivě schovávali. Ty byly sice velmi soustavné, leč bohužel vzhledem k rodičovské starostlivosti silně autocenzurované. Přesto se z nich dá mnohé vyčíst a především obsahují živá, autentická líčení čerstvých zážitků, které uplynulý čas přece jen dost zamlžil, případně úplně vymazal. Dopisy rodičům doplňují rovněž uschované a méně cenzurované dopisy mé tehdejší přítelkyni a kolegyni z germanistiky Věře Macháčkové. S chutí jsem se tedy začala nořit do minulosti, která mi byla milá. A jak tomu u starých lidí bývá, zjišťuji, že si dávnou minulost nakonec pamatuji lépe než to, co jsem dělala včera. Následující je výsledkem tohoto noření. Ale pozor! Bude to noření do starých časů, do starého, v mnohém úplně jiného Islandu, než je ten dnešní, a nedovedu se tudíž asi úplně ubránit nostalgii na jedné straně a stařeckým stížnostem na dnešek na straně druhé. Dodejme ještě, že následující nebude nějakým informačním cestopisem po Islandu, nýbrž pouze a jen to, jak jsem prožívala, případně prožívám Island já. Nehodlám se ani zabývat líčením krás přírody a jak jsem ji prožívala já, to by bylo na jiný text. Tehdy mě hlavně zajímal život lidí a na ten vzpomínám i teď nejraději. [...]

NEJVĚTŠÍ ZÁŽITKY mě však čekaly daleko od Reykjavíku, a to při solení sleďů. Sledi byli zvláštní kapitola, svou psychózou rovná zlaté horečce na Klondiku, a byla vyvrcholením štědrého léta islandského moře. Na ní nejvíce záleželo, jaké budou nejen další kapitoly rodinných kronik mnoha Islanďanů, ale i kapitoly účetní knihy celé země. Jestliže měly skončit happy endem, záviselo to na sledích. Připlul-li sleď do islandských lovišť, vrhlo se na něj vše, co mělo ruce, a nastala tučná léta. Jinak nadešel hubený rok, muselo se mlít ze starého a kojit se nadějí na příští sezónu.

Na jaře 1958 byla situace taková, že sleď v posledních letech k islandským břehům nezavítal nebo ho bylo málo a nebyl dost tučný. Země byla zadlužená, ceny se zvyšovaly, mluvilo se o krizi. Takže se s napětím čekalo, jak to se sleděm dopadne letošního léta. Sledí hejna mířila k Islandu zpravidla od Norska a lovilo se výhradně na severu v červenci až srpnu. Já trávila začátek prázdnin na "svém" statku na severu, jako vždy, když jsem byla na Islandu, a sledovala jsem s Islanďany zprávy o sledi. Na moři čluny, ve vzduchu obojživelná letadla, všechno po něm pátralo. Pravidelné zprávy v rádiu a v novinách. Naděje a zklamání se střídaly, napětí rostlo. Až nakonec 20. června: Sleď je tu! I vypravila jsem se za ním také já.

Nasedla jsem v Akureyri na poštovní loď Drangur, která plula mezi Akureyri, ostrůvkem Grímsey přesně na polárním kruhu, kam přivážela tamním několika málo obyvatelům poštu a pár beden se zbožím, a Siglufjörđem, centrem sledí horečky. Na Grímsey jsem se těšila, konečně stanu na polárním kruhu! Nu, nevypadalo to tam nijak polárně, normální Island: tráva, kopce a skály. Ani z půlnočního polárního slunce jsem bohužel moc neměla, bylo zataženo. Na ostrůvku bylo asi dvacet usedlostí, spojení se světem dvakrát měsíčně lodí. Celý život na kousku země obklopeném mořem. Kromě lidí tam žila a asi ještě žije, na rozdíl od lidí, spousta mořských ptáků, celé ptačí ostrovy, které jsem se snažila fotografovat za tu hodinu, během níž tam loď kotvila. Dost času prochodit ostrůvek křížem krážem. Vláčela jsem za sebou postaršího Angličana, který trávil na Islandu dovolenou a také se vypravil zhlédnout Grímsey.

V Siglufjörđu jsme přistáli v jednu hodinu v noci. Siglufjörđ byl v té době fantastickým místem. Později, když sleď u Islandu skončil, se tam rozhostilo mrtvo, které mě při jedné mé návštěvě hodně rozesmutnilo. To mrtvo bylo lehce narušeno zásluhou jednoho dobrého muže, místního učitele a šiřitele kultury jménem Örlygur (opět islandsky typické: prvního manžela jedné dosud mně věrné Islanďanky, co někdy v osmdesátých letech krátce studovala na pražské UMPRUM a teď je podruhé vdaná v Anglii). Tento muž tam jednak začal budovat a skutečně vybudoval muzeum lovu sleďů, jednak pořádá různé folklorní festiválky (nedávno byl v Praze na pozvání Klubu islandských fanatiků a vyprávěl jim na každoročním Islandském dni v Městské knihovně o Siglufjörđu a lovu sleďů; napsal o Siglufjörđu a sledích nejméně dvě knihy a do poslední zahrnul i mé diapozitivy a lehce fiktivní kapitolu o mně; byla jsem s ním a jeho druhou ženou v Praze na večeři a vyprávěla mu své sledí zážitky; on si je pak prý ve vlaku do Berlína zapsal a sestavil podle nich kapitolu v knize). Nebýt toho, že tam Metrostav před sedmi lety dostavěl horský tunel, podstatně zkracující spojení s okolním světem, nestálo by Čechům tohle místo za zmínku. Tehdy v padesátých a šedesátých letech to byla jedna ze svérázných rybářských osad v mořském zálivu, svět sám pro sebe. Se zbytkem ostrova ho spojovala dvakrát týdně loď, v sezóně obojživelné letadlo a dlouhá, krkolomná cesta pro povozy po srázech, kde se dalo, a to horko těžko, jezdit jen za slušného počasí, rozhodně ne v zimě. Záliv sám je, jak tomu bývá, obklopen horami, které nemají skoro žádná úpatí, nespadají pozvolna do moře a je víře nepodobné, že se tam udrží domy. Ostatně většina města byla vybudována přímo na moři. Jsou na něm bryggjur, dřevěné hráze neboli mola na vodě, kde přistávaly lodi a kde se sleď přímo zpracovával pod širým nebem. Jedinou rovinu v zálivu zabírá krátká hlavní ulice končící kostelem, který stojí už zase na svahu hory.

Jak řečeno, poštovní loď Drangur přistála v Siglufjörđu kolem jedné po půlnoci. Byl to zvláštní pocit, ocitnout se uprostřed noci na takovém místě, které se zdálo momentálně liduprázdné. Naštěstí uprostřed noci jsou silná slova, byl dlouhý polární den čili bílé noci, kdy se tady na severu slunce jen dotkne hladiny moře a hned zase začne stoupat. Slunce je někdy rudé a stále trochu zasněžené vrcholky hor pak zrůžovějí, tedy pokud není zataženo a neprší. Při mém příjezdu byly vrcholky zalité studeným půlnočním světlem. Zvláštní bylo slyšet zvuk vlastních kroků v opuštěné ulici, tu krámek, tam biograf a kiosk Horké párky, jinak jen žluté gumové zástěry soliček sleďů schnoucí na plotech a tisíce sudů, které spolykají tisíce tun sleďů. Nicméně v barácích kolem přístavu nastal nějaký pohyb, na jednom můstku, k němuž se blížila loď, se objevilo pár postav, a než se hodina sešla s hodinou, byla jsem najata na jednu ze sledích stanic (síldarplan), patřících muži jménem Snorri, a vlastnila gumovou sukni, rukavice, zástěru, holinky, ostrý nůž, cínový talíř a postel u dobré stařenky. To vše za pár islandských slov. U této stařenky se musím zastavit. Bylo jí sedmdesát a do Siglufjörđu jezdila na sledě celý život, pokud se dostavili. Měla privilegium, že vlastnila v jednom baráku v přístavu vlastní komůrku s dvěma postelemi nad sebou, a do té horní mě vzala. Kouzelné chvilky po práci se stařenkou!

V šest hodin jsem stála v řadě žen ve věku od osmi do sedmdesáti let u dlouhého dřevěného koryta na jedné z mnoha hrází vybíhajících do moře a potýkala se se sledi. Odstartovala u mě ona prudká nákaza, která zachvátila tělo i mozek každého, kdo se v té době dotkl pevniny v Siglufjörđu. Během dvou týdnů práce jsem prodělala zhruba všechny stupně této posedlosti od jásavého vědomí, že ryby berou, přes stav polovědomí, kdy proudy sleďů vykládaných z lodí neberou konce a my solíme a solíme v dešti a větru, po kolektivní psychózu strachu, že úlovky skončily, ve dnech, kdy se marně čekalo na příjezd lodi.

Zpracování sleďů probíhalo tak, že poté, co u hráze přistála naložená loď, rybáři z ní sledě vykládali, tj. pomocí vozíků na kolejích je vypouštěli do koryt-žlabů, plesk, plesk, stříkalo to, nohy ve vodě, děvčata, začít! V pravé ruce nůž, levou uchopíš sledě, přitlačíš ho na hladké prkno podél žlabu, nožem uřízneš hlavu, jedním záběrem bez zbytečné ztráty vteřin, levá ruka zmáčkne sledi břicho, pravá dvěma záběry vytáhne vnitřnosti, které sklouznou do korýtka s proudící vodou pod prknem, a tělo sledě se odhodí do příhrady po levici. Ráz, dva, ráz, dva. Tempo. Rytmus. Když je příhrada naplněná, promísí se sledi solí a nastane druhá fáze - skládání slanečků do sudu (do jednoho sudu se vejde průměrně tři sta tučných sleďů). Pravidla, jak skládat kluzká rybí těla, jsou již na hranici eskamotérství. Levá ruka naslepo přihazuje slanečky do pravé ruky, tělo se po pás ponoří do sudu a pravá ruka skládá sledě břichy vzhůru, přesně, aby do sebe zapadali. Je třeba uchopit sledě, aby nevyklouzl, hmatem rozeznat, není-li příliš malý nebo měkký, stojí-li za nasolení. Ženské ruce kmitají a muži? Ti tentokrát jen přisluhují, jsou ženám "k ruce". Odsunují naplněné sudy a přivážejí prázdné, váží a přidělují sůl, uklízejí po skončení směny a pečují o blaho žen: brousí jim nože, zavazují zástěry, navlékají rukavice, přidržují u úst cigaretu, vaří kávu a vykonávají drobné úsluhy. Nereptají a přiběhnou na slovo třeba desetileté holčičky. Po nasolení celého nákladu lodě pak muži do sudů přilévají vodu, přibíjejí na ně víka a plné sudy stavějí do hranic, které pak čekají na odvoz a export.

Od chvíle, kdy jsem vzala do ruky nůž a absolvovala první směnu, jsem zpola pozbyla vědomí - v souladu s duchem horečnatého města. Pracuje se nepřetržitě, dokud sleď trvá. Nastupuje se, kdykoliv loď připluje. Kdykoliv, to znamená i v každou denní či noční hodinu. Kolektivní vstávání soliček obstarávají najatí kluci zvaní reisarar (vstávači), kteří jsou při připlutí lodi vzbouzeni jako první a jejich úkolem je obíhat všechny baráky se spáči i místní ženy ve městě a vyvolávat: "Vstávat!" Čas potom neexistuje, jídlem se během směny nezdržujeme, pojem den a noc splývá vjedno. Člověk neví, kdy je co. Světlo je stále, práce nepřetržitá. Když svítí slunce, má člověk prvních šest hodin ještě chuť zpívat s vyhrávajícím rozhlasem a zažertovat s námořníky, kteří vykládají sledě z paluby. Aniž by ovšem přestal uřezávat hlavy. O něco horší je, když se pracuje desátou hodinu a sleďů na lodi neubývá. A docela urputné to je, když do toho všeho začne pršet a foukat ten pronikavý vítr od moře. Pak už lze jen vypnout mozek a řezat rybí hlavy a nemyslet. Člověk ztrácí pochopení pro krásy půlnočního slunce a siluety lodí, tiše vyplouvající na moře, mají jen ten prozaický obsah, slibný budoucí náklad sleďů ve svých útrobách. To vše za vytrvalého, všemi smysly prostupujícího pachu (kterému se říká vůně peněz) z blízké továrny, v níž se vyrábí rybí moučka a olej z méně kvalitních sleďů.

Ostatně: dokud se ty spásonosné lodi vracejí s útrobami plnými, je veselo, i když poněkud horečně a rozhodně ne mnohomluvně. Na řeči není teď čas. Když několik dní nebo i týdnů sleď nebere, město dohání spánek i zábavu. Tancuje se při harmonice a gramofonech ve skladištích, korzo v hlavní ulici je přeplněné. Námořníci v modrých svetrech a děvčata v okovaných texaskách. Horké párky prosperují, žraločí maso uleželé zahrabané pod zemí se zapíjí brennivínem (místní pálenkou) a coca-colou. Kolem domů se zatím suší gumové zástěry a sukně. Může se zajít i do místního biografu. Stává se však, že uprostřed promítání vtrhne do sálu reisari a zakřičí: Na stanici tu a tu připlouvá naložená loď! A pracující z dotyčné stanice se zvednou, jdou se převléct a nastoupí na hráz.

Sledí horečka zachvátila každého. Ovšem všichni se z ní neproberou se stejným ziskem. Majitel solicí stanice si odnese podstatně víc než solička. Dokonce i muž na břehu si vydělá víc než sebehbitější solička. Muži dostávají v noci dvojnásobný hodinový plat (ach, ty dělnické odbory), kdežto ženě se platí stejně za sud - denní i noční -, za který dostane pokaždé žeton a ten si uloží pro konečné vyúčtování do holinky. Mé pokusy vyzvat ženy k rebelii nenašly mezi soličkami odezvu.

A konec islandské sledí kapitoly 1958? Nebyl bohužel pro všechny happy. Já jsem si na další putování po Islandu vydělala, ale Islanďané na celoroční živobytí sotva. Po prvních týdnech hojnosti nastal úbytek. Sleď se odvrátil - a tak nezbývá než zase čekat na příští léto. [...]

S ŢÓRBERGEM JSEM SE SEZNÁMILA myslím při svém druhém pobytu díky Romerovi, který ho znal zas prostřednictvím jednoho jeho příbuzného, jehož učil španělsky. Padli jsme si do oka a Ţórbergur Ţórđarson se svou ženou Margrét mě pak často zvali na večerní návštěvy buď se společností dalších lidí (poznala jsem tak i jiné pozoruhodné osoby islandské kultury), nebo samotnou. Bylo to vždy náramně veselé, vedly se řeči a popíjelo jakési doma kvašené víno, kterému Ţórbergur říkal Ţorláksdropar (Ţorlákovy kapky, Ţorlákur byl slavný biskup islandských dějin, první blahořečený). Byl to hrozný mok a mně po něm bylo pokaždé špatně. Ţórbergovo rozsáhlé dílo (vesměs autobiografické nebo o různých svérázných postavách nedávné minulosti, úžasně zábavné, humorné, ale jak jsem se obávala, pro islandskou specifičnost nepřeložitelné) jsem tehdy už zčásti přečetla a věděla jsem také, že ho na Islandu každý zná a většinou klade na úroveň Laxnesse. Ţórbergur byl zanícený socialista, esperantista, jogín, teozof a spiritista, to vše proto, že vyznával rovnocennost všech lidí a národů a podporoval vše, co mělo vést k jejich sjednocení a obecně dobrému bytí. K tomu přistupovala víra v nadpřirozeno, v té byl expert a znal nepřeberně nadpřirozených příběhů islandského ražení, některé i sebral a vydal spolu s jiným expertem, jinak nejvýznamnějším profesorem, literárním vědcem a vydavatelem středověkého písemnictví Sigurđem Nordalem. Žil podle zaběhlých rituálů, které mimo jiné obsahovaly každodenní procházky, jógová cvičení pod širým nebem, pečlivé psaní deníků s přesnými údaji o počasí a další pravidelné úkony. A uměl neuvěřitelně poutavě vyprávět. Chodila jsem k nim moc ráda. Zachoval se mi z té doby dopis přítelkyni Věře M. a budu z něj citovat: "Planu horoucí láskou k dvaasedmdesátiletému mladíkovi... Je to teda postavička. Co do velikosti díla stojí po boku Laxnessovi, ale mně jde hlavně o čistotu duše a jarost mysli, kterou se mu nevyrovná leckterý dvacetiletý. Naslouchám tedy jeho životním moudrostem, neboť se mi zdá být ryzím extraktem islandské povahy. Má manželku, která je děsná semetrika a vládne doma tvrdou rukou a ostrým jazykem, což je ostatně zapotřebí, neboť stařík je naprosto nepraktický a počítám, že neví ani, jakou cenu má koruna. A teď se přihodilo, že mu manželka odešla na několik týdnů do nemocnice, a on chudinka zůstal úplně bezradný. Svým pečlivým a krasopisným rukopisem si zapsal do sešitku recept na kafe a ovesnou kaši, což je jediná jeho obživa. Nepotřebuje vůbec jíst, neboť nemá chuť ani čich (jinak je už jen trochu nedoslýchavý), a já nad ním lomím rukama. Povídám mu: Ze studené vodové kaše nemůžeš žít, je třeba něco teplého do žaludku. A on na to: Ale to se rozumí, ráno vypiju každý den dvě sklenice teplé vody. Tak mu občas chodím uvařit nějakou mořskou nestvůru a naplnit termosku horkým kafem." Takhle mu vypomáhat mě moc bavilo a on si na rybách pochutnával, protože jeho žena mu je vařit nechtěla, nebyly dost nóbl a zasmradily celý byt. Tehdy ještě rybáři prodávali čerstvé ryby na dvoukolácích na ulici a prodávali i takové ty malé, nevzhledné druhy, jaké boháči v minulosti nejedli. V těch si Ţ. obzvlášť liboval. Blahé doby. Při mém třetím pobytu na Islandu naše přátelství pokračovalo, Ţórbergur mě mimo jiné učil islandským specifickým výrazům a reáliím a já už přeložila do češtiny jeho životopisnou knihu Kameny mluví (vyšla roku 1965, tak jsem ji zřejmě musela přeložit před svým odjezdem na Island na podzim 1964). Naše přátelství vyvrcholilo v létě 1965 návštěvou Ţórbergova rodiště - dějiště knihy Kameny mluví, kam se manželé chystali a kam mě při té příležitosti pozvali. Tak jsem se poprvé dostala na Hali (Oháňku) v Suđursveit.

Suđursveit je venkovská obec na jihovýchodě Islandu, v nejodlehlejším a nejizolovanějším kraji pod ledovci pokrývajícími sopky, které občas vybuchují, vroucí magma rozpouští led a voda pak stéká spolu s lavinami bahna, kamení a ledových ker do nížiny mezi ledovci a mořem. Stále se měnící řeky v minulosti činily tento kraj nepřístupný jinak než po moři. Okružní silnice se složitě konstruovanými mosty, spojující tyto končiny se zbytkem ostrova, byla vybudována až v sedmdesátých letech (dokončena 1974). Oháňka byla jedním z nemnoha hospodářství v Suđursveit, umístěná na mírném svahu pod skalnatou horou zakončeném lagunou (Lón) a za ní nedozírným Atlantikem. V roce 1965 se tam rozkládalo, blíže k moři, ještě jedno hospodářství, myslím tehdy už nefungující. Oháňku v tehdejší podobě vybudoval myslím Ţórbergův bratr Steinţór někdy v třicátých letech a postavil ji v tenkrát avantgardním slohu zdůrazňujícím zároveň národního ducha, jako zděnou nápodobu tradičního řazení několika samostatných stavení vedle sebe. Měla tedy a dosud má čtyři štíty s dvěma podlažími vedle sebe a v roce 1965 na ně ještě navazovala tři původní drnová stavení, používaná jako dílna a skladiště. Před zápražím byla a je zeleninová zahrádka. Na západ i východ hory a ledovce. Do kraje ještě nedorazila státní elektřina a statky si vyráběly vlastní na vodní pohon. Lid se tam živil hlavně chovem ovcí a lovem tuleňů a v poslední době přibyly kravky, protože východním směrem bylo postaveno pár mostů do města Höfn vzdáleného asi sedmdesát kilometrů. Mléko svážel třikrát týdně mlékařský vůz Nákupního družstva, venkovského to centra prodeje i nákupu. Tak se tehdy ještě na Islandu hospodařilo.

Já se někdy před 15. červencem vypravila do Suđursveit z Reykjavíku na východ letadlem do Höfnu, kde jsem měla adresu na nějaké rodinné příbuzenstvo, u něhož jsem nocovala. Z tehdejšího Höfnu mi v paměti utkvěla jedině procházka po okolí čerstvě pokosenými loukami. Ještě dnes si vzpomínám, jak na mě tenkrát zapůsobila vůně té čerstvé trávy. Připomněla mi louky doma, hlavně v prázdninových jižních Čechách, a mně se tam náhle neodolatelně zachtělo té vůně doma. Ach, domov! Byla jsem ráda, že se tam už brzy vrátím. (Uvědomuji si, že nejsilnější vjemy ve mně ze všech smyslů vyvolává čich. Podobnou situaci, která si žádala okamžitého činu, jsem zažila v roce, kdy jsem se odhodlala zažádat o svůj třetí studijní rok na Islandu. Tehdy jsem se vypravila z Greifswaldu v NDR, kde jsem byla na nějaké nordistické stáži, na pobřeží Baltu a tam jsem ucítila vůni tlejících chaluh, kterou jsem tak milovala na Islandu. A rozhodla jsem se, že se tam musím vrátit.) Po této příliš osobní odbočce zpět do Suđursveit. Moji hostitelé v Höfnu mi na příští ráno sjednali odvoz mlékařským vozem (se světáckým šoférem Ólim, s nímž jsme při jedné zastávce napočítali v zálivu čtyřicet labutí) na Oháňku.

ACH, HALI, TO BYLA IDYLA!!! Trochu jiná, než jsem očekávala. Hlavním hospodářem tam byl Ţórbergův starší bratr Steinţór, úžasně vtipný a moudrý muž, který znal spousty básniček a příběhů a po celém Islandu byl znám jako skvělý vypravěč (začátkem sedmdesátých let měl pravidelnou vypravěčskou relaci v rozhlase, jeho vyprávění prý poslouchal celý Island a bylo pak vydáno i knižně). Hospodářem další generace byl jeho jediný syn Torfi. V mládí, kdy bylo na Islandu málo škol a učitelé putovali mezi statky, kde se shromažďovaly děti k výuce, působil jako takový sezónní učitel. Pak absolvoval učitelskou školu a stal se zároveň ředitelem a učitelem jednotřídky v Suđursveit. Byl také velký koumal jako jeho otec. (Samozřejmě obývák i další místnosti na Oháňce plné regálů s knihami.) Neméně zajímavá, ba ještě zajímavější byla ženská část populace. Nejstarší hospodyně šestasedmdesátiletá stařenka, drobňoučká a vetchá, jediná toho času fungovala. Prostřední hospodyně, jednačtyřicetiletá Ingibjörg ve vysokém stupni těhotenství s desátým dítětem, momentálně nepřítomna. Její nejstarší dcera, těsně po porodu třetího dítěte, ještě polehávala v podkroví. Takže o děti nebyla v chalupě nouze a tetičkami a strýci mladšími než jejich neteře a synovci se to tam hemžilo. Nejpovedenější byly scény při jídle, kdy celé osazenstvo zasedlo ke společnému stolu a děti po sobě začaly vrhat talíře a vzájemně se píchat vidličkou. Že se nerouhám: těhotná prostřední hospodyně byla právě v nemocnici v Reykjavíku s pětiletou dceruškou, které vypíchl oko dvanáctiletý bratříček ne sice vidličkou, ale tužkou. Ubohá šestasedmdesátiletá stařenka ten zmatek pochopitelně nemohla zvládnout, zvláště přihlédneme-li k islandským výchovným metodám, tj. nevztáhnout na dítě ruku, nekřičet na ně a ponechat jim úplnou volnost. Děti si to užívaly a tříletý synek té čerstvé rodičky, jinak rozkošný blonďatý řimbaba, by ji spolkl po večeři. Což také začasto činil. Dospělí muži byli ke všem kraválům naprosto lhostejní a jedině nejstarší hospodář byl všem dětem dědem, otcem i matkou, krmil to, hledal po okolí, vytahoval z močůvky a hýčkal. Snažila jsem se stařence ulehčit práci, jak jsem mohla, a prakticky celé dny jsem stála u dřezu a myla nádobí. Mezitím jsem vařila kafe mužským a hlavně návštěvám; Oháňka byla jakýmsi kulturním a společenským centrem kraje a dveře se hosty netrhly. Jinak byly místní děti rozkošné, hlavně kluci, úžasní hloubalové a hlavy otevřené. Dva nejstarší měli dlouhé vlasy, pokrok v podobě Beatles dospěl už i do těchto končin. Ale byla jsem šťastná, když se Ingibjörg, neobyčejně zdatná a inteligentní žena, vrátila z Reykjavíku a vzala otěže pevně do rukou. Naprosto nic ji nevyvedlo z míry, což byl jediný způsob, jak všechno zvládnout. To činila celý život a já ji milovala a miluju dosud. Za pár dní přibyli na Oháňku i Ţórbergur s manželkou Xantipou, jak jsem ji nazývala ve svých dopisech domů. V té společnosti hodných, klidných a moudrých lidí působila jak pěst na oko. A zase jsem obdivovala Ingibjörg, jak diplomaticky odstraňovala všechny třecí plochy, jakož i řvoucí děti z dosahu Xantipy. A tehdy začaly mé slibované procházky s Ţórbergem po kraji a kamenech, o kterých vyprávěl ve své knize.

Tuhle idylu ponechám stranou (o přírodě a okolí čtěte v Ţórbergově knize Kameny mluví) a zmíním jednu svou velmi indiskrétní, komickou příhodu, na kterou pořád nemůžu zapomenout. Radikální změna způsobu života i stravy po příjezdu na Oháňku u mě vyvolala totální zástavu vyměšování. Zapomněla jsem si s sebou vzít příslušné pilulky a s přibývajícími dny jsem se stávala zoufalou. Nenápadně jsem se postupně vyptávala jednotlivých členů rodiny na nějaký prostředek nebo radu. Tu mi poskytla až nejstarší hospodyně; měla jsem pojídat šťovík hojně rostoucí kolem stavení. Pustila jsem se do pastvy jako ovce a bylo mě pořád vidět s trsem trávy u pusy. Leč výsledek žádný. Po příjezdu spisovatelské dvojice z Reykjavíku mi Margrét poskytla své pilulky, ale ani ty po té dlouhodobé zástavě nepomohly. Měla jsem opravdu strach, že puknu, a muselo se to řešit. Vydala jsem se s hospodářem autem k nejbližšímu lékaři do města asi šedesát kilometrů vzdáleného, jenže ten právě odcestoval k nějaké rodičce vzdálené dalších devadesát kilometrů. To už bylo veškeré obyvatelstvo na Oháňce i v okolí o mém stavu informováno a všichni mě sledovali s účastí jak rodičku před slehnutím. Nakonec se do toho vložil sám Ţórbergur. Svezl se s kýmsi autem do města, kde navštívil tentokrát už přítomného lékaře a přivezl mi radikální léky, mimo jiné glycerin. K tomu nádavkem historku s doktorem. Ţórbergur mu ve své prostotě sdělil, že na Oháňce je hostem jedna cizí dívka, a vylíčil mu její potíže. Načež službukonající doktor pravil: "Nejmenuje se ta dívka Helena?" Ovšem že jo. Ukázalo se, že v Höfnu byl na praxi jeden pokročilý medik z koleje, s kterým jsem se znala. Takže má trapná sláva se rozšířila nejen po Suđursveit, kde jsem pobyla dost dlouho díky tomu, že sledi, na které jsem se chystala, k Islandu toho času nedorazili. Byly to, až na tu hanebnou epizodu, krásné dny plné poučení a já si potvrdila to, k čemu jsem spěla už předtím: Čím starší Islanďan, tím lepší. A naopak.

Jeden příběh z té doby dám přece jen k lepšímu. Jezdili jsme i na dlouhé výlety autem a jeden byl vskutku pamětihodný. Když jsme jednou jeli směrem na západ, kde nebyly ještě žádné mosty, museli jsme si telefonicky zajistit místního převozníka přes jednu z řek, která nám stála - proudila v cestě. Byla to ona řeka, která vytéká z laguny pod ledovcem Vatnajökull, o níž bude ještě řeč, a tím převozníkem byl Sigurđur z usedlosti Kvísker (zmíněné coby Dojný dvůr v knize Kameny mluví). A na Kvísker nás Sigurđur také pozval, nebo my se pozvali k němu. Kvísker byl statek jak z lidové pověsti. Samota se zahrádkou a loukami v nedozírné pustině za nepřekročitelnou řekou, postavená v podobném stylu jako Oháňka, s interiérem však značně tradičnějším. Obývali ji tři bratři, dvě dcery a stařičká matka. Bratři byli muži v nejlepším věku, obzvláště sympatický Sigurđur (v mládí spadl při přechodu ledovce do trhliny, kde ho zavalila sněhová lavina, a on se zachránil zázračným způsobem: stále zpíval a přezpíval vše, co uměl, žalmy i romance, než ho našli a vyhrabali - praví pověst) byl nejstarší, a všichni svobodní, stejně jako sestry. Později jsem se dozvěděla, proč se neoženili. V rodině byla jedna dcera mentálně postižená. Mentálně postižených lidí žilo v těchto končinách nápadně mnoho, rodiny byly zatížené po všech incestních sňatcích a početích, k nimž v této nepočetné a uzavřené komunitě po staletí docházelo. Sourozenci z Kvísker nechtěli v tomto začarovaném kruhu pokračovat. Místo toho se každý z bratrů dal na vzdělání a intenzivně se věnoval nějakému vědnímu oboru souvisejícímu s krajem. Sigurđur byl historik a etnograf, ostatní se zabývali botanikou a geologií, všichni jazyky. Psali o svých výzkumech a vydávali o nich knihy. Prostě univerzita na samotě s třemi fakultami a úžasnými sbírkami minerálů, vycpaných ptáků, motýlů, much a všeho možného, vše pečlivě popsané, registrované a zařazené do systémů i s novými objevy světového významu. Jelikož byl statek zcela odříznutý od světa, museli si tam všechno vlastnoručně vyrábět, být samozásobitelé. Přitom to bylo jediné místo, kde jsem na zahrádce spatřila křen a pažitku, něco, o čem se ani lidem v Reykjavíku tenkrát nesnilo. Kvísker a jeho obyvatelé na mě učinili obrovský dojem. Zavítala jsem do těchto končin po roce 1990 několikrát už s jinými průvodci a jednou jsem je přiměla k ještě jedné návštěvě Kvísker. Bratři byli už staří (jako já), ale stále hospodařili. Při každé možné příležitosti jsem se na ně poté vyptávala a vím jen tolik, že sepsali závěť a odkázali Kvísker Islandské univerzitě s myšlenkou na jakési výjezdové badatelské centrum pro tento kraj. Bohužel nevím, jak to po všech těch kotrmelcích dějin dopadá dnes.

Helena Kadečková (14. 8. 1932 Praha - 30. 6. 2018 Čerčany), nordistka, vysokoškolská učitelka, překladatelka z islandštiny, staroislandštiny, norštiny či dánštiny, editorka a autorka beletrie, odborných i popularizačních pojednání o severských autorech, literatuře, kultuře a dějinách. Zvláštní pozornost věnovala mytologii a skandinávskému středověku.

Narodila se v Praze, kde absolvovala gymnázium (maturita 1951), poté pracovala rok v oddělení mezinárodních styků Československého rozhlasu. V letech 1952-1957 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor němčina-dánština. Během tří pobytů na Islandu v letech 1957-1965 absolvovala studium islandštiny na univerzitě v Reykjavíku. V letech 1958-2011 na FF UK přednášela a vedla semináře na katedře germanistiky a nordistiky (nyní Ústav germánských studií) a soustavně budovala obor severských studií.

Od roku 1959 publikovala desítky článků a studií o severské literatuře v odborných i literárních časopisech (od konce šedesátých do počátku devadesátých let zejména ve Světové literatuře) a řadu knižních předmluv a doslovů. Samostatně publikovala knihu pro děti Óli, tvůj kamarád z Islandu (1971), dále knihy Soumrak bohů: Severské mýty a báje (1998, 2009, 2018 a 2021), Dějiny severských literatur: Středověk (1989, 1993 a 1997) či Dějiny Islandu (2001). Napsala též vzpomínky Život s Islandem (rukopis 2017, k vydání se připravuje 2021).

Od poloviny šedesátých let vycházely její překlady moderních a současných severských autorů, zejména z islandštiny (Jóhann Ólafur Sigurđsson, Ţórbergur Ţórdarson, Halldór Stefánsson, Halldór Laxness, Guđbergur Bergsson, Fríđa Á. Sigurđardóttir, Jón Kalman Stefánsson, Auđur Ava Ólafsdóttir, Gyrđir Elíasson, Sjón) a norštiny (Cora Sandelová, Knut Hamsun, Liv Ullmanová, Tarjei Vesaas aj.). Jako poslední přeložila v roce 2017 dánsky psanou novelu Advent islandského spisovatele Gunnara Gunnarssona - knihu, která ji k zájmu o severskou literaturu přivedla.

Z nejstaršího severského písemnictví přeložila Ságu o Ynglinzích a Eddu Snorriho Sturlusona (1988 a 2003), Příběh Amleta, prince jutského, jak jej ve své dánské kronice napsalSaxo Grammaticus (1996), Staroislandské povídky (s Veronikou Dudkovou, 1999), Ságu o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku (s Veronikou Dudkovou, 2011). Edičně připravila též Eddu (2004) v překladu Ladislava Hegera.

Její převod Snorriho Eddy a Ságy o Ynglinzích se stal v roce 1989 překladem roku v rámci Ceny Českého literárního fondu; za překlad knihy Frídy Á. Sigurđardóttir Zatímco plyne noc získala hlavní tvůrčí odměnu při Jungmannově ceně. Roku 1999 jí Mezinárodní federace překladatelů FIT udělila Medaili Karla Čapka za překládání. Za rozvíjení islandské kultury v zahraničí byla vyznamenána islandským Sokolím řádem (1991), je též nositelkou norského královského Řádů sv. Olava (1992) a Královského norského řádu za zásluhy (2002).

Obsáhlejší životopisný rozhovor s Helenou Kadečkovou přinesly Souvislosti 3/2012.