Eduard Maur

Bílá hora a barokní krajina

Bílá hora jako jistá metafora pro zásadní mocenský zvrat po porážce českého stavovského povstání 1618-1620 je tradičně chápána v české historické paměti jako mezník oddělující dvě naprosto odlišné epochy českých dějin, dobu "předbělohorskou" a "pobělohorskou". Zmíněné přívlastky ovšem nevyjadřují jen vazbu na určitý časový mezník, ale obsahují zpravidla i četné hodnotící konotace, vztahované přitom na nejrůznější oblasti života české raně novověké společnosti, jejichž vazba na "Bílou horu" přitom byla dosti volná, ne-li přímo sporná. Česká historiografie 19. století například nerecipovala Palackého představu "znevolnění" českého rolnictva v době jagellonské, vysvětlovaného porážkou demokratických sil v husitství a nápodobou německého vzoru. Pod vlivem mýtu Bílé hory přejala výklad W. W. Tomka o dokončení procesu znevolnění za pobělohorského absolutismu, který podle Tomka postoupil plnou moc nad poddanými vrchnostem silně promíšeným cizím živlem, které pak nastolily "spůsob poddanství lidu selského tak hnusný, jako v Čechách nikdy".

I když odborná historiografie již od konce 19. století poukazovala na nutnost brát v potaz hospodářské a populační důsledky třicetileté války a upozorňovala na to, že utužení poddanství mělo analogie i v jiných zemích, aniž by zažily svou "Bílou horu" (A. Rezek, A. Gindely), nebo poukazovala na předbělohorské kořeny jevu (J. Pekař), u části historiků a zejména v krásné literatuře a laickém historickém povědomí její poznatky příliš nerezonovaly. Podobně je tomu i dnes s "barokní krajinou", jejíž studium prožívá v souvislosti s rehabilitací barokní kultury i pod vlivem rozvíjejícího se enviromentalismu jako téma výzkumu i popularizace v naší době pozoruhodný boom. Barokní krajina je sice objevována a obdivována, ale často se k ní přistupuje opět bez hlubšího ptaní se po historické kontinuitě i širším kontextu, když někteří autoři například považují barokní krajinu za výtvor pobělohorských vrchností, které přinesly její vzory z ciziny.

Záleží ovšem na tom, jak pojem barokní krajiny vymezíme. V tom mezi autory zdaleka není jednoty. Část autorů považuje za barokní krajinu jen krajinu záměrně komponovanou a přetvořenou v souladu s barokním životním názorem a stylem, zejména s duchovním směřováním doby a s potřebami sebe-reprezentace elit. Někteří přitom mají na mysli především určité výseky krajiny naplňující tyto principy vrchovatou měrou, jako je Šporkův Kuks, Valdštejnův Jičín, Šlikův Velíš, Římov krumlovských jezuitů nebo Broumovsko formované místními benediktiny, jiní mají na mysli krajinu 17. a 18. století jako celek, kde byly tyto principy uplatněny někde důsledně a někde třebas jen v nepatrné míře. Odlišný pohled nabízí vymezení barokní krajiny jako vnějšího prostředí, v němž se barokní člověk pohyboval, jež určitým způsobem vnímal a spoluvytvářel, někdy cíleně, jindy bez vědomého záměru. Jednoduše řečeno, jako žitý prostor, bez ohledu na to, zda za jeho existenci člověk 17. a 18. století vděčil po staletí působícím přírodním silám, bezděčnému působení i cíleným aktivitám předchozích generací i svých současníků, prostor formovaný z nejrůznějších příčin a pod nejrůznějšími vlivy. K tomuto pojetí se přikláním i já, přičemž mi jde zejména o postižení krajinné kontinuity v delším čase.

Pomineme-li miliony let trvající přírodní procesy, které vytvářely reliéf českých zemí, skladbu jejich půd nebo síť vodních toků, lze říct, že člověk 17. a 18. století vnímal kolem sebe krajinu, kterou v hlavních rysech vytvořil středověk, zejména vrcholný, možno říct krajinu gotickou. Několik staletí probíhající kolonizace, která vyvrcholila ve 13. a v první polovině 14. století, v podstatě vydělila do dnešní podoby na jedné straně lesní plochy a na druhé straně zemědělsky využívanou půdu. Ta pak byla v souladu s nově zaváděným trojpolním systémem rozdělena na pastviny, lada, louky a pole v podobě dlouhých úzkých pruhů vhodných pro práci s těžkým pluhem. Současně vznikla dodnes existující síť vesnických sídel. Četné mlýny, pily a místy i hamry, doložené středověkými urbáři i jinými prameny, pak svědčí i o existenci jejich nezbytného doplňku, rybníků, jezů a náhonů. Postupně se vytvářela i síť městských center, jež vnášela do krajiny princip centralismu a určitou hierarchii sídel. Pohraničí bylo osídleno velmi řídce, protože zemědělská kolonizace se ve 14. století zastavila na hranici zemědělsky využitelné plochy, tedy ve výši 500-600 m n. m. Hranice mezi lesem a zemědělskou půdou, stejně jako například mezi polnostmi a pastvinami přitom nebyly nehybné, ale měnily se působením vnějších vlivů, jako byla zemědělská konjunktura nebo výkyvy klimatu. Ke zvlášť výrazným změnám došlo v neklidném a klimaticky nepříznivém 15. století, kdy v méně úrodných končinách Čech zanikly dočasně nebo trvale stovky vsí a jejich půda byla připojena k usedlostem zbylých rolníků, nebo je nahradil les, pastviny nebo rybníky, jejichž horečné budování začalo již ve 14. století. V hlavních rysech se ale krajinný ráz ani tehdy v zásadě nezměnil.

Zvláštní podobu dával středověké krajině velký počet hradů, většinou vybudovaných na vyvýšených místech. Důvod pro volbu místa byl jednoduchý - mělo posílit obrannou funkci stavby. Vyšší poloha spolu s pevnou konstrukcí a opevněním dávaly hradní posádce a do určité míry i okolí hradu nejen pocit bezpečí, ale také symbolizovaly mimořádné mocenské postavení majitele v soudobé sociální hierarchii. Nezáměrně pak hrady plnily i další funkci - tvořily krajinnou dominantu a spolu se zvláštními terénními útvary, stavbami i jednotlivými stromy se stávaly důležitými orientačními body. Dobrá orientace v krajině pak nejen skýtala pocit bezpečí, ale také napomáhala jejímu plnějšímu vnímání, a to i v době, kdy hradní stavba ztratila svou prvotní funkci.

Skutečně výrazné změny krajiny nastaly až v raném novověku. Především se opět rozvinula venkovská kolonizace. Jejím postupem do stále vyšších poloh byly v průběhu 16.-18. století osídleny především horské oblasti při zemských hranicích. Nové vsi tu však již nebyly vázány pouze na zemědělskou činnost, ale na využití lesního, případně rudního bohatství a později na rozvoj sklářské a textilní protoindustrie. Protáhlé "lánové" vsi v podhorských oblastech severních a severovýchodních Čech se již od 16. století (vsi v úrodných oblastech spíše až v 18. století) zaplňovaly domky bezzemků, odkázaných na domáckou a nádenickou práci, a vesnice vznikající v horách opouštěly tradiční sídelní formy: jejich domy byly rozptýleny po horských úbočích.

Nových měst založených "na zeleném drnu" přibývalo již jen málo, s výjimkou horních měst založených za hornické konjunktury 16. století zejména v horských oblastech, především v Krušnohoří. Většina nových měst a městeček přibyla pouhým povyšováním stávajících sídlišť, a i tento proces se počátkem 17. století zastavil. Novou podobu však v 16.-18. století nabývala vnější tvář měst. V souvislosti s rozvojem textilní a zčásti i sklářské protoindustrie rostla od 16. století velikost "protoindustriálních" měst na severu a severovýchodě země. Jinde byl růst pomalejší, zejména v 17. století, kdy zejména královská města v podstatě jen zaplňovala populační ztráty způsobené třicetiletou válkou. Prosperující severočeská poddanská města, stejně jako některá rezidenční města nejzámožnějších aristokratů, se naopak velikostí postupně vyrovnávala městům královským. Tak Liberec, nejdynamičtější město této skupiny, v průběhu 17.-18. století čtyřnásobně zvětšil počet svých domů a zařadil se mezi největší města v zemi vůbec. S růstem velikosti měst a zahušťováním jejich vesnického okolí nabývala protoindustriální oblast zcela specifického rázu.

Vesnice v úrodnějších oblastech Čech se v raném novověku měnila pomaleji. Postupně přibývalo zdobných prvků na stavbách zámožných rolníků, z hlediska proměn krajiny však měly takovéto úpravy jen malý význam. Rovněž středověká struktura rolnické usedlosti zůstávala zachována a příliš se neměnil ani stavební materiál. S výjimkou dolního Polabí a Poohří, kde se na venkově již od středověku stavělo z místní opuky, a jihovýchodní Šumavy, kam zasahovala ze sousedního Rakouska oblast čtyřbokého kamenného domu, se budovala vesnická stavení většinou ze dřeva, místy doplněného hrázděným zdivem. Střechu kryly šindel nebo zčernalé došky a na severu Čech též břidlice. Jásavou pestrost zděných stavení s červenou taškovou střechou, jak ji zachycují například obrazy Antonína Slavíčka, přineslo teprve 19. století. Barokní krajina tudíž nebyla zdaleka tak pestrá, jak se někdy soudí. Vedle charakteru staveb k tomu přispíval i úhorový systém, zděděný ze středověku. Byl zaměřen v zásadě na obilní monokulturu, jen v omezené míře doplněnou dalšími plodinami. V horských oblastech byl obraz zemědělské krajiny pestřejší díky rostoucím plochám lnu. Orná půda jednotlivých vsí byla rozdělena do několika velkých, jasně vymezených ploch, tzv. tratí, v rámci tříletého cyklu postupně osévaných ozimem, pak jaří a posléze ponechaným jako úhor. Pokud by rolník tento systém narušil vysetím odlišné plodiny, hrozilo mu, že jeho políčko bude zničeno dobytkem pasoucím se na úhoru nebo na strništi. Barokní krajina tak z tohoto pohledu připomínala více krajinu doby kolektivizace než krajinu charakterizovanou střídajícími se různobarevnými úzkými pruhy polí, jakou známe například z obrazů Václava Rabase. Ta byla dílem střídavého hospodářství, zaváděného postupně během 19. století.

Jistou pestrost vneslo do krajiny budování nových železáren, papíren a dalších průmyslových podniků, většinou vrchnostenských. Ty si občas vyžádaly i vybudování nových náhonů, jezů a vodních nádrží, které však obraz krajiny nijak zásadně nezměnily. Větší zásah do krajiny představovalo pouze postupné splavňování Vltavy, v 17. století zejména odstraňování překážek v podobě nebezpečných skalisek a balvanů a v 18. století stavba prvních plavebních komor. Daleko více poznamenal krajinu rozvoj vrchnostenských dvorů. Dvory ovšem existovaly již ve středověku, pro trh však pracovaly jen na některých klášterních panstvích, kdežto jinak jen uspokojovaly osobní potřeby majitele hradu nebo tvrze a jeho čeládky. Jejich velký rozvoj začal až v polovině 16. století. Byl vázán na rozmach vrchnostenského pivovarnictví, pro něž dvory zajišťovaly část základní suroviny - obilí a slad. Tento systém zůstal zachován i po třicetileté válce, i když s určitými strukturálními změnami. Velkostatek tehdy musel řešit problém, jak využít půdu patřící k usedlostem i celým vsím zpustlým za války, a současně reagovat na pokles počtu poddaných, drahotu námezdní pracovní síly i omezení poptávky po zemědělských produktech a jejich cen. První problém vyřešil zakládáním nových dvorů a rozšiřováním rozlohy půdy dvorů stávajících, druhý většinou využitím robot poddaných a vrchnostenských tržních monopolů. Podle tereziánského katastru připadaly v Čechách v polovině 18. století na téměř 12 000 poddanských vesnic asi 4 000 vrchnostenských dvorů, které dosahovaly největší rozlohy v nejúrodnějších oblastech Čech. Takže zatímco Chebsko proti celozemskému průměru 334 strychů polí na jeden dvůr vykazovalo průměr pouhých 147 strychů, na Rakovnicku činil průměr 500 strychů. Svou úrovní se však hospodaření ve dvorech v zásadě nelišilo od hospodaření poddaných, zdá se, že robotou bídně obdělaná pole při dvorech dokonce rodila méně obilí než pole selská. Takže když některé vrchnosti chtěly po polovině 18. století zavést na svých dvorech secí stroje dovezené z ciziny, neuspěly, neboť to nedovolila nedbale obdělaná půda.

Hlavním zdrojem příjmů většiny velkostatků bylo v té době pivovarnictví. Někde však díky místním specifickým podmínkám ustupovalo jiným odvětvím, jako bylo rybníkářství nebo průmyslové podnikání. Vrchnostenské průmyslové podniky byly v 17. století z velké části novinkou. V prvé řadě je třeba zmínit železárny. Na samém sklonku 16. století došlo u nás ve výrobě železa k základní technologické změně, spojené se zavedením dřevouhelných vysokých pecí, které k nám pronikly ze Saska a z Valonie. Nový způsob výroby několikanásobně zvýšil produkci železa, ale také spotřebu dřeva a pořizovací náklady. V důsledku toho výroba železa, podpořená válečnou konjunkturou let 1618-1648, rychle přešla do rukou majitelů panství, především panovníka a šlechty. Pro krajinu nová technologie znamenala pohromu, neboť vedla k plenění lesů v okolí hutí a rostoucí produkci odpadu. Podobné důsledky měl i rozvoj českého sklářství, jež právě v barokní éře zažilo svou první konjunkturu a ovládlo evropské trhy, ovšem za cenu enormní spotřeby dřeva na otop a na výrobu potaše. Bez většího negativního vlivu na životní prostředí se rozvíjela textilní výroba, i když ani ona se nevyhnula například znečišťování vodních toků, zejména textilními barvivy. Do textilní výroby se šlechta zapojila od konce 17. století budováním manufaktur.

Úloha šlechtického velkostatku v ekonomice, a tím i ve formování obrazu české krajiny měla tedy dvojí tvář. Jeho nepochybným kladem bylo, že se mu za třicetileté války a po ní podařilo udržet při životě a dále rozvinout osvědčený systém podnikání, v němž se jednotlivá odvětví účelně doplňovala a vytvářela smysluplný organismus. V některých oborech šlechta napomohla i pronikání nových technologií. Negativní důsledky ovšem mělo zavedení robotního hospodářství. Z hlediska tvorby barokní krajiny měla zásadní význam skutečnost, že vysoké zisky, kterých šlechtický velkostatek dosáhl, umožnily i financování rozsáhlých cílených zásahů do krajiny, které pramenily z měnícího se životního stylu šlechty, z požadavků na reprezentaci i z dobového rozvinutí barokní zbožnosti.

Akumulace prostředků vynaložených k těmto účelům ovšem nepramenila jen z hospodářských aktivit šlechty, ale také z toho, že právě v 17. století byl završen dlouhotrvající proces koncentrace šlechtického majetku v Čechách. Ten byl velmi prudký na svém počátku v 15. století, poté jej zpomalila hospodářská konjunktura 16. věku, zato však po roce 1618 nabyl na nebývalé síle v důsledku válečných pohrom, konfiskací, emigrace části elit a obratného využívání příležitosti k obohacení jedinci typu Albrechta z Valdštejna. Poválečná deprese jej během několika desetiletí završila. Jestliže roku 1557 položíme počet majitelů šlechtických velkostatků za rovný hodnotě 100, pak do roku 1654 poklesl na 54 % a v roce 1741 činil pouhých 32 % výchozího stavu. Přitom 14 knížatům a 187 hrabatům patřilo 90 % všeho šlechtického pozemkového majetku v zemi. Tvořila jej jednotlivá velká a ucelená panství i celé jejich soubory řízené ústředními hospodářskými úřady. Právě v rukou této skupiny šlechty se hromadily enormní prostředky, které umožnily nákladné zásahy do krajiny typu Valdštejnova Jičínska. Byli to jak jednotlivci pocházející z domácí šlechty předbělohorského původu (Valdštejn, Šlik), tak i šlechtici, jejichž rodiny přišly z ciziny. Vysoké nároky na nákladnou krajinotvorbu odrážely vysokou vzdělanostní úroveň této vrstvy, získanou péčí kvalifikovaných domácích učitelů, studiem na středních školách i zahraničních univerzitách, ale i během kavalírských cest do jihoevropských a západoevropských kulturních center vzdělanosti, stejně jako vzájemným stykem a samostatným studiem. Prozrazuje je mimo jiné budování rozsáhlých zámeckých knihoven, v nichž nechyběla ani díla uznávaných evropských odborníků věnovaná výtvarnému umění, architektuře nebo budování parků. Takto získané znalosti, které rozhodně nebyly monopolem pouze příchozí "nové" šlechty, byly vlastní nejen iniciátorům nejrůznějších zásahů do krajiny, ale také byly předpokladem pro to, aby ztvárnění krajiny plně pochopili i její návštěvníci.

Rozsáhlé majetkové komplexy nebyly teprve dítětem barokní doby, některé měly i starší, dokonce i středověké kořeny. Stejně tak již v době předbělohorské vznikala i velká reprezentativní zámecká sídla typu Litomyšle. Dávnou minulost měl např. komplex schwarzenberských statků, který navazoval na rožmberskou rodovou državu, vybudovanou již ve středověku. Další velké celky vznikly v 16. století, například pernštejnské statky Litomyšl a Pardubice nebo smiřický Kostelec nad Černými lesy. Bylo jich ale, stejně jako velkých renesančních zámků, méně než v barokní epoše, a navíc v dobové mentalitě dosud chyběly podněty k velkým zásahům do krajiny, pokud nesloužily praktickým potřebám. Se zásahy sledujícími praktické cíle se ovšem můžeme setkat již dávno v minulosti, jak dokládá například stavba velkých rybničních soustav.

Barokní zámky obklopené parky, další stavby v okolí i odvážné zásahy do krajiny spojovaly snahy stavebníků o komfortní život, o reprezentaci majitele odpovídající jeho místu v sociální hierarchii, potřebu demonstrovat a tím i upevnit jeho výlučné postavení, stejně jako navenek vyjádřit dobovou barokní zbožnost. Ne vždy dosáhly výsledky této snahy kvalit například Šporkova Kuksu. Často se majitel panství spokojil (nebo musel spokojit) s méně okázalými stavbami i skromnější úpravou jejich okolí. Na drobných statcích nezámožné šlechty pak mohou chybět stopy takových snah vůbec.

I v barokní éře ovšem na šlechtických sídlech a v jejich okolí vznikaly stavby a zařízení, které sledovaly pouze praktické cíle: nové vrchnostenské dvory, sýpky, budovy velkých mlýnů na Labi a na Vltavě apod. Také ony ale se podrobovaly dobovým estetickým zásadám a zkvalitňovaly prostředí, v němž se nacházely. Vzpomeňme jen, s jakým citem byly umístěny dvory v krajině, a srovnejme je s novostavbami sloužícími kolektivizovanému zemědělství minulého století. U některých staveb tohoto druhu však byly respektovány ještě vyšší estetické nároky, jako tomu bylo například u sýpky ve šlikovských Vokšicích, u dvorů plaského kláštera nebo sýpky umně zakomponované přímo do klášterního areálu, do níž byla včleněna i stavba patrové gotické kaple, zvýrazněná ještě barokní věží.

Pokud jde o druhého hlavního tvůrce české barokní krajiny, katolickou církev, byla její účast na tomto úkolu vnitřně diferencovaná. Nejbohatším řádům s velkým pozemkovým majetkem, převážně řádům středověkého původu, jako byli benediktini, cisterciáci nebo premonstráti, kterým se majetkem mohli z nových řádů rovnat jen jezuité, se nabízely ideově a esteticky motivované krajinné zásahy stejného druhu, s jakými přicházela aristokracie. Církevní instituce tyto příležitosti také dokázaly využít, jak dokládá například jihočeský Římov nebo řada poutních míst. Před církví ovšem stála po roce 1620 i nelehká úloha obnovy farní organizace včetně sítě farních a filiálních kostelů, v nově osídlených oblastech pak vybudování far a kostelů nových. I když není sporu o tom, že barokní farní kostely se svými věžemi zakončenými cibulovou bání daly českému venkovu charakteristický ráz zachovaný z velké části dodnes a zároveň se staly dominantami vesnické krajiny, nešlo vlastně o budování, ale jen o pouhou obnovu starších kostelů.

Jejich stavba měla několik důvodů. Měly sloužit obnově a prohloubení náboženské péče v duchu barokního katolicismu, ale dávaly také příležitost k reprezentaci svých patronů, kteří si je často vyhlédli jako místo posledního odpočinku a tím i zachování paměti celého rodu. V řadě případů však nesli hlavní náklady na kostel i sami farníci. Převaha barokních kostelů na českém venkově však měla i svůj zcela prozaický důvod. Po dobu třicetileté války a asi třicet let trvající následné ekonomické deprese se u nás kostely dostaly do velmi žalostného stavu. Ten si pak vynutil kolem roku 1700 a v následujících desetiletích vlnu oprav, v jejichž průběhu kostely dostaly barokní podobu, i když řada z nich zůstala v jádře gotickými nebo i románskými, jak často prozradila opadávající omítka v době socialismu. Nelze tedy říct, že by česká krajina získala v barokních kostelích zcela novou dominantu. Nové kostely byly sice větší, jiných tvarů a často i nápaditější, běžně byly zasazeny do krajiny s alejemi stromů, okolí kostela bylo často doplněno o barokní plastiky, nicméně pokud jde o umístění v krajině, to bylo většinou dílem středověku. Skutečně hlubokým zásahem do krajiny naproti tomu bylo budování nových, výstavných poutních chrámů, dovedně zasazených do krajiny a spojených s ní kromě alejí i drobnějšími sakrálními stavbami, jaké doprovázely Svatou cestu spojující Starou Boleslav s Prahou. Lze říci, že kromě svého náboženského účelu zejména některé tyto chrámy plnily bezděky i další úkol, neboť nahradily mizející zříceniny středověkých hradů jako důležité orientační body v krajině. V menší míře ovšem sloužily stejnému cíli i další barokní stavby, nejen církevní, ale i světské, počínaje kapličkou u cesty a konče osaměle stojící barokní sýpkou.

Hlubokou proměnou prošla v baroku i města, na obrazu krajiny se přitom podílela svou vnější siluetou, kterou často doplnily stavby církevních budov, kostelů, řádových škol (viz např. Kutnou Horu), v poddanských městech pak často přibyly stavby šlechtických sídel a jejich hospodářského zázemí. V některých případech dala vzniknout zajímavým celkům i šlechtická manufaktura, nejvýrazněji v Horním Litvínově, nebo obchod se sklem, jako tomu bylo v Novém Boru. Novinkou provázející barokní šlechtická sídla byly i zámecké parky, jejichž objednavatelé i budovatelé bývali dokonale obeznámeni s relevantní zahraniční literaturou nebo alespoň obdobná díla navštívili v zahraničí.

Krajina, kterou vytvořilo či spíše dotvořilo baroko, je nesporně v mnohém směru pozoruhodná a to, co z ní dodnes zbylo, budí obdiv i u dnešního člověka. Plně ji ovšem mohl docenit, což platí ostatně i dnes, jen poučený jedinec. Jen on vidí její jednotlivé vrstvy, rozeznává, co v krajině vytvořily jednotlivé generace, co je v ní pouze mechanickým převzetím starších a zažitých vzorů a co je v ní skutečně nové, chápe estetické zásady a ideové významy toho, co bylo do krajiny vloženo předcházejícími generacemi. Dnes se toho může s úspěchem zhostit jen erudovaný odborník, kdežto v době, kdy barokní krajina vznikala, se taková schopnost předpokládala u těch, kterým byly její prvky určeny. Ani poučení jedinci se ovšem nemusí v hodnocení a výkladu barokní krajiny shodnout, svou úlohu vždy bude hrát jejich výchova, osobní záliby, ideové vazby a orientace. Nemělo by nás například překvapit, s jakým despektem se díval na barokní krajinu českých zemí pruský král Fridrich II. Byl to člověk nepochybně vzdělaný, zakladatel berlínské akademie věd, přítel významných filozofů a umělců, sám dobrý hudebník, budovatel slavného zámku Sanssouci v Postupimi, včetně přilehlého parku, člověk, který si s Voltairem dopisoval ve francouzských verších, to vše ovšem jako kalvinista, osvícenec a odpůrce barokní zbožnosti. V roce 1742 se vyjádřil o Moravě v dopise zaslaném z Moravské Třebové Voltairovi v tom smyslu, že v této zemi se člověk setkává v lesích, na mostech a kolem cest se samými sochami svatých, přičemž doprovod těchto svatých tvoří žebráci křehnoucí na sněhu, zatímco mocná česká hrabata rozhazují své příjmy, ruinují své poddané a požírají sama sebe.

V souvislosti s vývojem české krajiny se někdy soudí, že v baroku bylo dosaženo v české krajinotvorbě vrcholu a poté již v souvislosti s modernizací docházelo jen k její destrukci. Neplatí to ovšem beze zbytku. Také 19. a dokonce i 20. století nesporně vneslo do krajiny některé nové prvky, které lze hodnotit pozitivně. Byla zde již řeč o pestrosti, za kterou mohla děkovat česká krajina střídavému polnímu hospodářství, jež změnilo její dosavadní dosti jednotvárný obraz, pokud jde o její rostlinný pokryv. Stejný efekt měl i přechod od dřevěné architektury venkova ke zděné. Podobně dosti žalostný stav lesů v polovině 18. století, způsobený rozvojem hutnictví, sklářství i preferováním lovu před hospodářsky motivovanou péči o les, byl postupně překonán a les byl ozdraven, i když za cenu preference kultur, které jej do budoucna spíše ohrožovaly. Člověk 19. stol. však přicházel do lesa kultivovaného, opečovávaného, zpřístupněného novými cestami a oživeného sítí hájoven, které většinou byly postaveny právě v této době. Navíc se v 19. století zvětšila rozloha lesa, zejména zalesněním pastvin, které učinilo zavedení stájového chovu dobytka zbytečnými, i dalších neplodných ploch. Připomeňme jen zalesnění Řípu, k němuž dali podnět jeho majitelé Lobkovicové. V 19. století také pokračovalo zakládání zámeckých parků, i když jiného charakteru, než měly parky barokní, k zámeckým pak přibyly i parky lázeňské a městské, vznikaly okrašlovací spolky. Přitom některé principy barokní tvorby krajiny přetrvávaly ještě do první poloviny 20. století. Připomeňme si alespoň drobné sakrální objekty umísťované do krajiny prostými obyvateli venkova. Zpravidla nejde o barokní sochy, kříže a boží muka, ale o mladší objekty, nejčastěji železné kříže vyráběné sériově v železárnách. S barokem je spojuje nejen hluboká víra jedinců, kteří je dali zhotovit, ale často, jak prozrazují nápisy na nich umístěné, i úsilí o vlastní prezentaci. A dnešní odpor části veřejnosti ke stavbě dálnic, hrubě narušujících krajinu, by nám neměl zakrýt fakt, že jedním z nejvýznamnějších počinů, které přispěly ke zvýšení estetické hodnoty české krajiny, bylo zřízení ovocných alejí kolem lokálních, tzv. okresních silnic. V některých zemích, jako je Rusko, bychom je dodnes hledali marně.

Literatura

Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější. Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. Praha 2005. | Veronika Čapská: Mezi texty a textiliemi. (Sweerts-)Šporkové, textová praxe a kulturní výměna na přelomu baroka a osvícenství. Dolní Břežany 2016. | Vilém Herold - Jaroslav Pánek (eds.): Baroko v Itálii, Baroko v Čechách. Střetávání osobností, idejí a uměleckých forem. Praha 2003. | Eva Chodějovská a kol.: Krajina v rukou barokního člověka. Lidé a krajina 16.-18. století na východě Čech. Josefov 1920. | Eduard Maur: Revoluce ve výkladu historických proměn krajiny. ČČH 55, 2007, s. 619-626. | Jiří Sádlo - Petr Pokorný - Pavel Hájek - Dagmar Dresslerová - Václav Cílek: Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha - Malá Skála 2005.

Eduard Maur (1937) působí v Ústavu českých dějin FF UK a na Univerzitě Pardubice.