Zbyněk Havlíček se po celý život (1922 až 1969) nalézal mimo oficiální umění. Teprve po roce 1989 se mu dostalo náležité pozornosti a místa v české literatuře. Nyní se svazkem ô (dybbuk 2022), shrnujícím jeho deníky a korespondenci, uzavírají jeho sebrané spisy. Pavel Čepický, který rozsáhlý svazek připravil k vydání, píše v předmluvě, že "pokud má čtenář Havlíčkových spisů dojem jisté bezkoncepčnosti, není to dojem, je to opravdu tak". V průběhu času se totiž objevovaly nové a nové autorovy texty, jež bylo třeba zpřístupnit - chronologii objasňuje editor a též Jan Šulc v doslovu. Ten se dotýká i poněkud choulostivé otázky Havlíčkovy lidské schizofrenie. Byl surrealistickým básníkem s malou nadějí na publikování, drtivě odsuzujícím stávající režim, zároveň však také dlouholetým aktivním členem KSČ, svou celoživotní milenku a múzu, s níž existuje obsáhlá korespondence, tajil před světem i manželkou - když se v polovině šedesátých let objevila možnost otisknout nějakou poezii, s úzkostí se obával, že se všechno provalí. Byl příkladem člověka, který sice žil autenticky, těžko však říci, že žil v pravdě.

Kniha přináší Havlíčkovy texty různého druhu, zaměření a úrovně. Deníky a poznámky z let 1945-1968 obsahují zejména záznamy ohromného množství snů, často velmi rozsáhlých (je obdivuhodné, že si je autor byl schopen zapamatovat), popravdě však jejich četba není nijak strhující a postupem času vyvolává stále silnější pocit nudy. Sny představují primárně psychologický materiál, který se týká intimních částí psychiky subjektu a jen někdy získávají význam i pro ostatní; estetizace snů je velmi sporná, v některých případech však legitimní. Sen někdy přímo vybízí k dotvoření a stylizaci, to však zase ohrožuje jeho rozměr psychologický a psychoterapeutický, kde zůstává klíčová jeho pravdivost, výklad a význam. Věc tedy není jednoduchá a inflace snění nakonec může být jistým způsobem otupující. Dále najdeme v edici Havlíčkovu korespondenci se známými ze surrealistického okruhu (mj. s Vratislavem Effenbergerem, Stanislavem Dvorským, mladým Petrem Králem, velmi zajímavé dopisy psal Havlíčkovi jeho bratranec Karel Šebek, pozdější velký básník a celoživotní klient psychiatrických léčeben, tvrdý list mu poslal Karel Teige, nespokojený s autorovým převodem Dějin surrealismu i jeho jednáním; mnoho položek korespondence tvoří psaní od pacientů, jistě doklad Havlíčkovy oblíbenosti v době jeho působení jako klinického psychologa v Dobřanech a Sadské u Nymburka). Do knihy editor ostatně zařadil i několik pěkných kazuistik; na závěr jedné autor uvádí: "[...] nepředvádíme případ ojedinělý a vzácný, nýbrž naopak případ, tj. člověka."

Havlíček v mládí propadl surrealismu - jestli se něco nedá surrealistům vyčítat, tak v první řadě nedostatek pracovitosti. Většina z nich dřela do úmoru za jakýchkoli podmínek hned v celé řadě oblastí a zůstala po nich díla monumentální a svou rozlohou někdy téměř neobsáhnutelná. Havlíček nebyl výjimkou a jako u jiných i u něj vzniká otázka, co z jeho tvorby přežije, jaké hodnoty jsou tu nadčasové, co a jak znovu vydávat. K jeho mládí patřila tvůrčí nekompromisnost - "musíš mít tvrdohlavou a osamělou osobnost, musíš být básníkem - jinak zmizíš v prázdnotě"; jako zralý muž o sobě soudí: "jsem nezařaditelný - má poezie má jediný smysl: vyjádřit sebe ve vesmíru".

Stejně tak se základem jeho světonázoru kromě zřejmě volněji uchopeného marxismu stala psychoanalýza. Věrnost dělnické třídě zde tedy specifickým způsobem sousedí s analitou. Věřil, že veškerá psychická činnost člověka pramení ze sublimace pudu, tvrdil, že "pravda o psychickém životě člověka a o životě vůbec je pro nás zcela nepřijatelná, že tato pravda je pravým opakem příjemnosti, touhy, libida člověka". Na tom jistě něco je, nikoli však ve smyslu neúprosně redukcionistických analytických kauzálních řetězců. Sám také praví: "rozbijeme-li determinismus, otevře se před námi svět zázraků". Neřídil se tím však a žongluje s železně neprůstřelnou stereotypií odporů a obran, vytěsnění a přenosů, pod něž se vejde všechno a nic, táže se sám sebe, zda je právě ve fázi análního vzdoru, kastrace nebo orální deprese; ta přesvědčená vážnost vypadá zpola politováníhodně, zpola groteskně.

V konkrétní psychoterapii až takovým dogmatikem nebyl, uvažoval o ní s nemalou konsekventností, jakkoli poznamenán svou terminologií. "Je to umění: jsem jako ohař na stopě nevědomí. Vedu urputné souboje s maskami, pózami, zábranami, úzkostmi, úniky, lámu tisíceré formy odporů a obran - chvíli opilý těmi propastmi, chvíli nicotnější než oblázek, kterému se všechno vymyká z ruky." Dodejme jen, že ony odpory a obrany, které bylo třeba lámat, nepředstavovalo nic jiného než ti lidé. Ale tak to dříve v psychoterapii chodilo, koneckonců "poslední intencí pudového zápasu jsou procesy organické chemie". Havlíček se ovšem také hodně zabýval psychotiky a dospěl k názoru, že "v poezii - stejně jako v psychóze - je člověk sám sobě podnětem". Projevy schizofrenika se podobají pohádkám, mýtům, snům, přinášejí bizarnost "skutečností nových, neslýchaných, cizích, přikazujících".

Havlíček žil ve zvláštní době, kdy oficiální umrtvování umění vzbuzovalo a podporovalo intenzivní touhu po něm. Karel Šebek i jiní adepti už v osmnácti opisují celá literární díla, aby je vlastnili a mohli posílat dále, Světová literatura byla (1961) nesehnatelný časopis, v roce 1963 prý "někdo vyměnil skútra za Kafkův Zámek". To se nám už zdá být skoro nadpřirozené. Dnes máme vše po ruce bez námahy, a nemá to pro nás cenu zlámané grešle.

"Každý mě chce spasit: katolíci i marxisté, filozofové i psychoterapeuti," konstatuje Havlíček s trochu hořkou ironií. V mládí vyslovil svoje krédo - "Bůh svobody je bohem skutečnosti: je to jediný skutečný bůh." Těžko říci, zda a kdy byl Zbyněk Havlíček této svobodě nejblíže.

"Nenávidím rozhovory. Zároveň se neobejdu bez položené otázky, sám sebe bych se nikdy nezeptal," říká v jednom dialogu Vladimír Merta. Kniha Písničkářství je stav duše. Rozhovory z let 1970- 2021 (Galén 2022) čítá více než sedm set stran, ptali se jej tedy mnohokrát, jistěže často na to samé, on však málokdy odpovídal úplně stejně. První interview pochází z roku 1970 a vzniklo pro Aktuality Melodie, další až 1978 pro Gramorevue, četnost se zvyšuje koncem osmdesátých let a pak už běží jeden rozhovor za druhým.

Merta vždy byl, jak praví oblíbená floskule, tzv. renesanční umělec. Jako muž mnoha talentů se věnoval mnoha oborům a ve většině víceméně uspěl. "U mě se profese nevylučují, ale navzájem si pomáhají a inspirují se." Kromě věčného experimentátorství je ale také bytostný intelektuál, který se potřebuje vymezovat vůči společnosti nejen v písních, kdy "celá bytost člověka splývá během pár minut s tím, co zpívá". Chce být otevřený vůči složitosti světa, z níž podklesávají kolena, která ale zároveň potencuje euforii a energii, protože ve složitém světě stojí za to žít.

Písničkář vykazuje velkou názorovou variabilitu. Připomíná to někdy výrok Ludvíka Vaculíka, že na každou věc má nejméně dva protichůdné názory. Podstata takového postoje spočívá ve vůli ubránit se rigiditě, apodiktičnosti, omylu, přehnanému sebevědomí. Politici i nekomplikovaní lidé vždy vyžadují naprostou jednoznačnost, první z propagandistických důvodů, druzí proto, že výše zmíněnou složitost světa neunesou. Rozpory a pochyby v sobě nesou cosi rozdíravě trýznivého a vyžadují neustálou konfrontaci s vlastními nejistotami i tápáním. To pro simplexní intelekty a charaktery znamená negativní hodnotu. Přináší to samozřejmě i nebezpečí spektakulární nekonzistentnosti, konfúznosti, nesrozumitelnosti. Je tím ale povinován hlavně sám sobě: "vzdělance v sobě člověk neubije". Pro skutečného intelektuála ambivalence představuje nutnost a východisko, stav, od něhož se odráží k lepšímu poznání věcí a vztahů. Někdy tu defilují myšlenky příliš letmo nahozené. "Český film nespoluvytváří národní charakter, pokud si neřekneme, že náš charakter je bahno a nulovost charakteru." Museli bychom si vyjasnit, co všechno jsme ochotni kooptovat do českého filmu, abychom o tom mohli vůbec diskutovat; obecně vzato soudím, že český film přece jen s národním charakterem nějak souvisí a koresponduje, například v preferenci antihrdinství, smyslu pro zvláštní humor, figurkaření, jisté lásce k pokleslosti, harmonizaci, infantilismu a jiných kvalitách. Podobný ráz mají i další paušální a málo sdělné soudy - "jedinečnost českého folku je v tom, že se nechová, jako by šlo o něco světoborného".

Samozřejmě velkým a stálým tématem je tu politika. Merta umí být loajální a státotvorný, a zároveň vždy nějak nepohodlný. Definuje se jako levičák, ba socialista, zároveň ale volí vpravo a podporuje kapitalismus, který zásadně odmítá. Je zjevné, že tedy není politicky použitelný ani zneužitelný. Svou situaci vystihuje s jasnozřivou přesností: "Základní paradox levicového intelektuála: být poblíž hnutí, ale nenechat se jím schramstnout, většinou znamená celoživotně jenom přicmrndávat." Lze také dodat, že lidský egocentrismus někdy vedlejší roli opravdu neunese. Ostře kritizoval Václava Havla, chyběla mu podle něj "schopnost pojmenovat chyby, třeba za cenu oslabení vlastní pozice". Tady i jinde bývá Merta fundamentalisticky idealistický, vadí mu spojení Havla s Čalfou a jeho prosazení za cenu intrik - jenže v jistých situacích může být přehnaný idealismus nebezpečný, protože politika je přece jen zápas. Individualista si idealismus může dovolit, člověk praxe někdy nikoli - taková žel bývá tvrdá realita pohybu v politickém terénu. Podobně je tomu s náboženstvím, najmě tím oficiálním: "Všechna ta omáčka křesťanství s jeho neposkvrněným početím a nevyžádanými oběťmi je matoucí a hnusná."

S podobně bezohlednou přímočarostí se vyslovuje ke svým písničkářským kolegům. Na celé folkové scéně v jednom rozhovoru nenechá nit suchou, v jiných promluvách formulace přece jen zjemňuje či obrací naruby. Kritika má být bezohledná a zároveň mnohostranná i spravedlivá a zpovídaný se tomu poctivě snaží dostát. Chová se podobně i k sobě. Málokdo přichází s tak masochistickou sebereflexí jako on. Klade si otázku, jestli se už dávno nemíjí s dobou, doznává, že svým písním někdy nerozumí ani on sám, myslí, že "po čtyřiceti letech nejsem nic než Horův epigon". Nezakrývá svoje mravní dilemata z normalizačních dob: "Stín zbabělosti se mnou šel po všechna léta stání mimo disent," možná i proto, že platí: "Mluv pravdu, žij pravdu... Pak přijdou složenky a jsi v koncích."

Co tedy zůstává? Přirozeně víra v umění i vlastní tvorbu, deklarovaná někdy pokorně, jindy s rozpaky, občas sebevědomě. Umělec je "šaman, který si nechává cizí jedy kolovat ve vlastním krevním oběhu"; "je dle mého soudu placen ne za to, že něco umí, ale že prožívá intenzivně problémy, které teprve nastanou". Mertova neklidná a občas přemoudřelá rozporuplnost je velkolepě inspirativní, nedoceněná, skrytá, stále přítomná a disponibilní.

"Vždycky si přál, od dětství, celý život, mít vedle sebe někoho chápavého, ohleduplného, citlivého a skromně inteligentního. Žít s ním." Tohle přání se nakonec hrdinovi prózy Ondřeje Vaculíka Člověk jménem Rour (Burian a Tichák 2022) vyplní. Tou bytostí se stane citlivý a empatický kocour, s nímž na konci léta odchází do divočiny, respektive na ztracené místo městské periferie, kde se rozhodne splnit si svůj sen a žít si po svém. Ostatně byt mu vykradli a příliš mu toho nezůstalo kromě Bible a učebnice staroslověnštiny, ale ukazuje se, že člověk toho ani moc nepotřebuje. Jistěže, to hlavní je střecha nad hlavou, jenže náš vypravěč je šikovný a pořádný, a tak si vybuduje boudičku zcela postačující pro něj i pro zvířátko. Zařizuje si život na základě skromnosti, a jak sám říká, očištění od všeho balastu. Oporou mu bude prodavačka v železářství s velkým odhadem a smyslem pro jeho (jejich) potřeby, jež mu pomáhá pozvolna zvládat výzvy, které životaběh a počasí přinášejí. A tak si uprchlík z civilizace stlouká přístřeší, opravuje studnu, kterou ale zase nešťastnou náhodou znečistí olejem (dramatické peripetie, při které nám zatrne a prožíváme s hrdinou všechnu beznaděj chvíle, jsou nevyhnutelné), dále se pídí po vodě a nalézá ji, chodí na procházky s věrným kočičím druhem, hospodaří spolu, občas si něco přečtou a mají se dobře, aniž by věděli, jaký je měsíc a den, neřku-li kolik je hodin. Tráví spolu Štědrý den, kdy "[...] venku se rozhostil zvláštní klid, jako by se i čas zastavil. Jestli je dopoledne nebo odpoledne, nebylo poznat a bylo to jedno." Odešel ze světa a dostal se k sobě, práce je smysluplná a vše se vždy nějak vyřeší, když se člověk stará jen o svůj den a neptá se, co bude zítra. Léčí se bylinami, začne pěstovat brambory a zeleninu a rozhostí se v něm pokoj. Nepotřebuje počítač ani mobilní telefon a kocour Rour nakonec začne i trochu mluvit a nepovídá žádné nesmysly. Jde tu i o rehabilitaci postavení a inteligence zvířat - "závity jejich mozků jsou stejně četné jako naše, pouze miniaturizované; i v tom předstihly dobu". Všechno nejde hladce: s prodavačkou, do níž se bezmála zamiluje, se to trochu zašmodrchá, vedle začne bydlet bezdomovec, kocour už má namále, ale pozdravuje se, prostě jak to v životě bývá a jak to v životě chodí.

Vaculíkova próza, jíž doprovázejí kongeniální ilustrace jeho bratra hlavně o propojování obou hlavních postav, vypráví o důkladném zjednodušení života a odbourání strachu z pomyslného budoucna. Je to próza vlastně náboženská, mystická a ekologická, Vaculíkův Walden, v němž sledujeme odvrhování všeho zbytečného a marného a návrat k základům lidské existence, k níž patří skrovný, ale útulný příbytek, trochu příjemného tepla, jídla a pití a nějaký ten kamarád a kamarádka, třeba i náramně nahodilí, leč nutní. Najednou lze žít z obyčejných věcí a na obyčejné věci se těšit. "Pociťoval svobodu, jakou dosud nikdy, a přemýšlel nad tím, že život se mu konečně dostal do souladu s jeho dávnými představami o něm." Přes všechnu představitelnou krušnost podmínek obou Rourů čteme knihu lákající k (nesnadné) nápodobě, knihu útěšnou a radostnou, ba přímo adventní. Budiž jejím hrdinům čest a sláva a alespoň občas a na chvilku si taky něco z toho zkusme.

Následující kniha patří do poněkud odlišného světa a z té části literární vědy, kde jsem želbohu sotva diletant. Lukáš Neumann se v práci Záhřmotí. Hlásková instrumentace v poezii Vladimíra Holana (Karolinum 2021) pokusil vyrovnat se zvukovou stránkou Holanova básnického díla od Blouznivého vějíře až po sbírku Na postupu. Navazuje tak mimo jiné na versologická zkoumání Miroslava Červenky a v neposlední řadě na zjištění Xaviera Galmiche z jeho pozoruhodné monografie Vladimír Holan, bibliotékář Boha (česky 2012).

Autor si zvolil úkol mimořádného stupně obtížnosti, neboť Holanova poezie je bohatá po všech stránkách a míra užití básnických prostředků je neobyčejně vysoká. Při četbě Neumannova díla se opět ukazuje, jak důležitá je důkladná deskripce, jež je nejen východiskem k interpretaci, ale často už interpretací samou. Autor se především zabývá tím, jak usměrňují jazykové prostředky významový tok, sleduje autorskou intenci v sémanticky aktivní a aktivizované zvukové vrstvě. Důraz na zvukovou instrumentaci podle něj souvisí se stále větším tíhnutím k tvarové krystalizaci.

Výklad básníka sui genesis hermetického typu, někdy dokonce básníka pro básníky (za příbuzné lze považovat v české poezii Otokara Březinu, Josefa Palivce, Hermora Liliu, Jana Kameníka, J. M. Tomeše) však vždy naráží také na silný odpor díla samotného, jež se výkladu brání. Mluvil o tom Bohuslav Reynek - výkladem se všechno jenom pokazí. Tento přístup vědec těžko může přijmout, měl by o něm však vědět. V souvislosti s takovou poezií se naskýtají instrumenty jako inspirace, intuice, excitace, exaltace. Fenomény jako trans a extáze, vzývání a vyvolávání nevýslovného však součástí vědeckého aparátu nebývají.

Jestliže se však Neumann dostává k tezím jako např. "Slova nalézají své blížence - jedno jako by 'volalo' druhé", jistě od zmíněných přístupů při svém bádání nebyl zase tak daleko (jen uvozovky jsou v té větě zcela zbytečné). V souvislosti s Holanovým výběrem slov je fascinující skutečnost, zdánlivě zcela banální, jak dokonale a v jakém rozsahu (nejen, ale hlavně asi lexikálním) Holan svůj jazyk znal. Vytane to zvlášť ve srovnání s básnickou tvorbou současnou. Bylo běžné, že aspiroval-li někdo na roli mistra slova, musel číst a studovat staré gramatiky, slovníky, barokní spisy, lidovou slovesnost, dialekty. Termín "poeta doctus" dnes zní zvláštně a poněkud odcizeně, ale básník také musí být - anebo aspoň býval - i učencem, i dělníkem slova, neboť ke své schopnosti se musí dopracovat, protože ta ne vždy celá padá shůry.

Autor tu zdůrazňuje propojení jazykového a myšlenkového: "Myšlenka vždy usiluje o své dokonání, zhmotnění, o nalezení odpovídajícího výrazu - slova, avšak ta zároveň nabývají nečekaných a tajemných významů, vplouvají do různorodých a nepředvídatelných kontextů, potencují se v obrazovém zrcadlení"; poezie hledá svět před významem. "Vnímatel musí na některých místech ohledávat význam slov, jimž nerozumí a jejichž sled se jeví spíše shlukem hlásek (mumlající řečí) než významuplnou odpovědí," píše Neumann na jiném místě. Zůstává otázkou, zda je ale smyslem poezie, aby jí někdo rozuměl. Jedním z cílů poezie je přivést čtenáře do stavu, v němž porozumění není tím nejpodstatnějším, je spíše vedlejším účinkem tohoto stavu, v němž dochází k určitému zcitlivění, zjemnění, otevření lidského ducha. Převádění z jednoho jazyka do druhého není tím, oč jde v poezii, proto také mluvíme o básnickém zaříkávání, o slovní magii, což nejsou jenom příměry. I myšlenky jsou v poezii problematické - Šalda kdesi mluví o tom, že myšlenky i těch největších básníků jsou z filozofického pohledu vlastně nicotné a kruciální zůstává jen genialita jejich výrazu. Dodejme, že ona genialita často splývá s tajemstvím a v mnoha aspektech je neprůhledná.

Neumannova práce je v mnoha ohledech průkazná - dokumentuje Holanův ústup od poetismu v první, posléze zavržené sbírce, oprošťování od dekorativnosti a ornamentalismu ještě z arzenálu impresionismu a dekadence, prohlubování intencionality zvukového plánu atd. Svoje zadání si nijak neulehčil a prošel významnou částí Holanova díla s heroickým úsilím. Jeho charakteristiky jsou často silné, viz určení tématu sbírky Oblouk "pnutí, rozpornost, protivenství, věčně rozporná role člověka v životě, věčné rozkročení a věčně 'otevřená' existence v prostoru mezi dvěma krajními body". Mohl zůstat docela dobře u "pouhé" tradiční interpretace a netrápit se s minuciózní strukturální analýzou, ale zůstal věrný exaktní metodě, s níž se identifikuje. Mnou milovaná metoda to sice není, ale snad dokážu spatřit, že Lukáš Neumann vydal dílo kromobyčejně zajímavé a cenné.

Venku mrzne a padá sníh, prosinec pokročil, blíží se Vánoce. Ta scenérie mi připomíná jedno velké setkání s velkým spisovatelem. Když jsem v maturitním ročníku hořovického gymnázia na počátku osmdesátých let deklaroval zájem studovat dále český jazyk a literaturu, dostal jsem dobře míněný pokyn, abych o literatuře napsal ročníkovou práci. Na můj dotaz, komu bych ji měl věnovat, mi po krátkém přemýšlení Ivan Slavík doporučil Ivana Bunina, možná i proto, že ho sám překládal (výbor Buninovy lyriky vydal v mladofrontovních Květech poezie pod titulem Hořký dým paměti). O Buninovi jsem do té doby jakživ neslyšel, ale pod vlivem autority jsem návrh přijal. Ze školní knihovny jsem si vypůjčil hromadu jeho knih, další jsem obdržel v knihovně městské. Míťova láska, Vesnice, Pán ze San Franciska, Případ korneta Jelagina, Temné aleje, Antonovská jablka, Pozdní hodina, Tvé jméno je žena, většinou antologie povídek, a autobiografický román Život Alexeje Arseňjeva, vesměs ve výtečných překladech Jana Zábrany a jeho rusistických kolegů. Byl tehdy zase jednou prosinec, který připomínal ruskou zimu, takže atmosféra pro četbu Bunina byla nastavena dokonale. A já jsem se zabořil do jeho knih, zachumlán v teplé venkovské světnici, zatímco za okny do podvečeru matně svítila bílá peřina, mráz kreslil na skla fantastické obrazce a chvílemi se venku procházela i vánice. Bunin byl pramenem neupokojitelné nostalgie za odeznívajícím světem šlechtických sídel a bolestné tesknoty za Ruskem samotným; prchal roku 1920 z Krymu, jednoho z posledních útočišť před rudým terorem. Povídce, v níž líčí svoje tehdejší pocity, dal titul Konec - a se starým Ruskem vpravdě konec byl. Spisovatel se do něj už nikdy nevrátil, jeho cesty vedly do Paříže, kde obdržel v roce 1933 Nobelovu cenu. V Rusku ho začali vydávat po XX. sjezdu KSSS a to otevřelo jeho dílu cestu i do sovětských satelitů. K Buninovi patřila i schopnost neuvěřitelně přesného a názorného dynamického popisu, dovednost vytvořit plnou a bohatou atmosféru, cit pro ženské postavy, umění zkratky a v neposlední řadě smysl pro jakési nezbadatelné tajemství lidských životů, které nelze odhalit, jen na vteřinu zahlédnout v náhlém tušení či vizi. Bunin mě tehdy uchvátil a nemohl jsem se ho nasytit - text, který jsem o něm potom sepsal a jehož cena byla jistě nepatrná, jsem asi už dávno ztratil, což není žádná škoda. Ale setkání s tímto velikánem cenné bylo a nezapomenutelně se pro mě vztahuje k prosincovým a lednovým dnům, které aspoň trochu připomínají pravou zimu.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.