Jakub Novosad

Autentický hlas současné hercegovské literatury

Mostarská spisovatelka Magdalena Blaževićová (1982) v rozmezí posledních tří let každou ze svých knih poměrně úspěšně ohromuje čtenáře i kritiky napříč zeměmi západního Balkánu. Vystudovaná kroatistka a anglistka, která se jinak živí jako překladatelka v jedné mostarské firmě, matka tří dětí, vášnivá fotografka a milovnice klasické poezie už svým literárním debutem, povídkovou sbírkou Slavnost (Záhřeb, Fraktura 2020), naznačila velký literární potenciál, který jen potvrdily její romány V pozdní léto a Období sklizně (Záhřeb, Fraktura 2022 a 2023).

Kritiku i čtenáře si Magdalena Blaževićová ze všeho nejdřív získala krátkými povídkami, výběr několika z nich si zde můžete přečíst. Její texty spojuje precizně vytříbený styl a specifická poetika temné rurální Bosny druhé poloviny 20. století. Vyznačují se krátkými údernými větami a svou detailní popisností evokují dokumentární, skoro až filmové scény. Blaževićová ve svých příbězích kombinuje prvky hororu, pohádek a folklóru, přičemž zcela záměrně a systematicky buduje téměř dystopický svět plný bolesti, smutku, hořkosti a utrpení. Svět, v jehož středu stojí vždy ženy, omezované patriarchálním primitivismem a ekonomickou bídou. Uprostřed této citové bezútěšnosti a chladné, špinavé a odpudivé reality přitom zároveň většina z jejích protagonistek touží po emocích a vášni, pulzují živočišnou sexualitou a smyslností.

Přestože se tento lyrický mikrokosmos vztahuje výhradně k Bosně a Hercegovině, působí zcela univerzálně. Nebýt několika geografických zmínek, čtenář by v povídkách Magdaleny Blaževićové spatřoval obecný obraz venkova 20. století; osobně si umím poměrně snadno představit, že většina z jejích příběhů (vyjma těch válečných) by se mohla odehrávat třeba na Valašsku, ke kterému mě pojí vzpomínky z dětství. Její hrdinky v mnohém připomínají mé příbuzné a pomáhají mi blíže pochopit různá rozhodnutí i životní osudy některých z nich. Jak autorka zmiňuje v přiloženém rozhovoru, své hrdinky nijak nesoudí ani nehodnotí, drží si od nich odstup a dává prostor jejich potřebám. Její ambicí je věrně popsat situace, prostředí a emoce hlavních postav, přičemž vše podává s takovou samozřejmostí, že násilí, nevěra, znásilnění nebo dokonce vražda působí zcela přirozeně, jako každodenní součást venkovského všedního života. Jemným popisováním pachů, chutí a barev dotváří atmosféru vesnice a vyvolává sentiment po prostředí, které si všichni nosíme ve vzpomínkách z dětství, tedy z prostředí, které už pro nikoho z nás není takové, jakým bylo v minulosti. Důkladná příprava a rešerše, na nichž si Blaževićová zakládá a o nichž pak s chutí při osobních setkáních vypráví, jsou předpokladem minuciózních a propracovaných próz. Vzniká tak, minimálně v balkánském kontextu, zcela výjimečné literární dílo. V neposlední řadě by mohlo pro pochopení života a práv žen udělat větší službu než mnohá dnes tak populární a zdánlivě angažovaná díla anglosaského globalizovaného prostoru.

Jakub Novosad (1985) vystudoval serbistiku a divadelní vědu na FF UK. Přeložil romány Be...ki...ma Sejranoviće Lepší konec (Dybbuk 2013), Sofije Kordićové Hypofýza v exilu (Argo 2018), Lany Bastašićové Chyť toho králíka (Argo 2022) a Rajka Grliće Neodvyprávěné příběhy (Klenov 2023); pro Divadlo na Vinohradech přeložil z chorvatštiny drama Miroslava Krleži Páni Glembayové (pod názvem Rod Glembayů uváděno v letech 2014-2017). - V roce 2015 založil projekt BalCan CrossOver, pod jehož hlavičkou pořádá akce věnované současné jihoslovanské kultuře; od roku 2021 pod stejným názvem organizuje nezávislý festival balkánského filmu a kultury v pražském kině Přítomnost.