Burgundský stát

Návrat k politickým dějinám. Touto cestou se vydal francouzský historik Bert...rand Schnerb v knize Burgundský stát 1363-1477 (Karolinum 2023), jež je v moderní medievistice zdánlivě cestou zpět. Ve skutečnosti se jedná o pozoruhodné zamyšlení nad podobou a funkcemi pozdně středověkého státu. Jako příklad si vybral "burgundský stát", dnes neexistující politický útvar, jenž na mapě Evropy konce 14. a první poloviny 15. století zosobňoval rozpínavost a bohatství. Schnerb vyšel ze staré otázky, kterou s odlišným výsledkem před sto lety řešili dva dodnes inspirativní historici, Johan Huizinga a Henri Pirenne: Stvořil burgundský vévoda Filip Smělý či jeho potomci "stát"? Schnerb prostřednictvím několika úhlů pohledu dospívá k závěru, že burgundský stát, tzn. stát v moderním slova smyslu, existoval. Hlavní argumenty hledá v rovině správní a politické, přičemž důraz klade především na centralizační tendence, jež dosáhly svého vrcholu za agresivní vlády Karla Smělého. Vedle centralizace ale podle autora hrály významnou úlohu i ideologie a dvorská propaganda, propojená s okázalou reprezentací a rafinovaným dvorským ceremoniálem.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První je věnována podrobnému líčení politických dějin do smrti Karla Smělého, tedy do zániku "burgundského státu". Burgundské dějiny autor logicky propojuje s dějinami francouzského a anglického království, mezi nimiž burgundští vévodové lavírovali a z jejichž soupeření v době stoleté války fakticky profitovali. Schnerb to sice takto neříká, avšak nebýt stoleté války, nebýt anglických snah zmocnit se francouzského trůnu, nikdy by se burgundským vévodům nepodařilo získat tak svébytnou moc. Pozoruhodné je, že o střetech ve Francii na počátku 15. století Schnerb mluví jako o občanské válce. Užití tohoto pojmu odpovídá jeho pojímání burgundského státu jako státu moderního. Proti tomu je ale třeba namítnout, že tento stát postrádal občany v moderním slova smyslu (a to samé platí i pro samotné francouzské království), a tudíž pojem občanská válka je poněkud nadnesený.

S tím se pojí další problém, který Schnerb na konci druhé části své knihy, jež je v posledních kapitolách věnována především správním dějinám "burgundského státu", spíše jen naťukává, než že by ho detailně analyzoval: burgundské národní vědomí/cítění. Autor si je vědom skutečnosti, že jen uvažovat v "burgundském státu", etnicky tak různorodém, o národu možné není. Snahy mluvit po smrti Karla Smělého o Burgunďanech tudíž byly spíše výrazem politického pragmatismu, vyvěrajícího výhradně z prostředí vévodského dvora, nikoli od samotných obyvatel rozpadajícího se "státu". Schnerb v tomto ohledu modernistický přístup k "burgundskému státu" po mém soudu poněkud přeexponoval. Vhodnější by bylo uvažovat spíše o dynastickém povědomí, jež spojovalo tak odlišné části "státu", jakými byly Flandry, Lucembursko a Burgundsko. Autor v tomto ohledu velmi dobře ukazuje, jak zásadní rozdíly panovaly mezi těmito teritorii z hlediska urbanizace, což mělo ve 14. i 15. století dalekosáhlé důsledky pro soupeření mezi bohatými a mocnými městy v čele s Bruggami a Gentem s burgundskými vévody. Vévodové sice moc obou těchto měst potlačili a podřídili je panovnickému dohledu, avšak za jakou cenu - za cenu poklesu jejich prestiže i ekonomického významu. Z hlediska centralizace to byl jistě úspěch, avšak z hlediska životnosti státu spíše riziko. Nad samotným pojmem "burgundský stát" přitom visí jeden velký otazník. Může existovat stát, jenž se skládá ze samostatných územních celků, které nejsou mezi sebou teritoriálně propojeny? Spojuje je něco víc než osoba vládce, jenž se zaštituje pouze společným vojskem a dvorem? Zdá se, že nikoli. Územní celistvost není možné překlenout. V moderních dějinách to je velmi dobře patrné na Prusku, nemluvě o třetí říši. Přesto nemá cenu Scherbovi upírat snahu nalézat stopy moderního státu v burgundsko-lucembursko-flanderském prostředí. Kdyby nic, tak zcela nepochybně ozřejmil, byť omezené, zárodky státního zřízení, jež ale nemělo naději přežít vymření dynastie po meči.

Primitivní rebelové

Vydávat, či nevydávat klasiku? Dnešní doba, jež se vědomě nechce dívat nazpátek, nahrává spíše tomu druhému. Modernost, to je naše heslo. Chytat se přinejhorším včerejších historiografických trendů, být v pelotonu, co nejblíž špičce. V této zdánlivé modernosti se často praktikuje přístup, v němž sice čerpáme z klasiky, avšak nepřiznaně, neboť věříme, že je většinou aktérů zapomenutá. Jak snadné je pak objevovat či předstírat objevitelství. Ve skutečnosti ale mnoho "moderních" výzkumů stojí na ramenech obrů. Přijít s něčím novým je povětšinou pouhou provokací, hraničící z blamáží typu: "Pokud někdejší soudy uznaly výpověď jako pravdivou, měli bychom ji jako pravdivou přijmout." Obdobné snahy jako ve smutné knize o severočeských čarodějnicích v 17. století dávají spíše za pravdu přístupu, že je lepší číst a vydávat klasiku než mávat praporem "inovací".

Primitivní rebelové Erika Hobsbawma byli poprvé vydáni v roce 1959. Postupem doby byla tato kniha přeložena do všech světových jazyků a vedle trilogie o 19. století, o věku extrémů, tedy o krátkém 20. století, a úvah o moderním nacionalismu patří k jeho knihám nejvydávanějším. V jistém ohledu se jedná o práci v Hobsbawmově díle výjimečnou, neboť se věnuje lidem na okraji společenského dění, "sociálním zbojníkům", kteří podléhají idealizaci a u nichž je obtížné rozlišit mezi realitou a mytologií, respektive "sociálním rebelům" nejrůznějšího druhu. Stejně tak jsou ale Primitivní rebelové výjimeční i v tom, že stojí na pomezí mezi historiografií a aktivismem, že ohledávají křehkou hranici, kde začínají dějiny, jejichž reflexe již není možná klasickými historickými metodami. Pro Hobsbawma ale tyto skutečnosti nepředstavují reálný badatelský problém. Svoji knihu totiž vystavěl ŕ la thčse. Nutno však dodat, že i při užití tohoto přístup přece jen zůstal do jisté míry věren historickému problému, neboť se snaží odpovědět na otázku, za jakých společenských a historických okolností vznikala hnutí primitivních rebelů. Věren marxismu, jehož zůstal v metodologické rovině věrným vyznavačem, téměř ve všech kapitolách ohledává scholastickou otázku, zda byla konkrétní hnutí revoluční, či pouze reformní povahy. Jeho uvažování při hledání odpovědí dominují pojmy, jak bylo pro poválečný marxismus typické. Problém ale spočívá v tom, že pojmy jako primitivní, zaostalý, revoluční apod. jsou pro něho opět jen teze, jež neanalyzuje, a jediným jím užívaným rozlišujícím kritériem je existence opozita. Tam, kde bychom čekali analytický přístup, založený na interpretaci pramenů, však nacházíme přístup narativní, založený na jednotlivostech, domněnkách či na snadno vyslovitelných analogiích. Přístup Hobsbawmův v tomto ohledu reprezentuje kapitola věnovaná lazzarettistům, stoupencům Davida Lazzarettiho, vydávajícího se mesiáše, jenž své stoupence soustředil na Monte Amiata. Maremma, kde leží Monte Amiata, je dodnes oblastí mimo turistický ruch, mimo průmysl i mimo extenzivní zemědělství (Hobsbawm Maremmu označuje za zaostalou, ve skutečnosti by ale bylo mnohem výstižnější mluvit o italském tradicionalismu). Hobsbawmovy znalosti o lazzarettistech jsou velmi kusé, řekl bych až slovníkové. Jediné, co ho na tomto mesiášském a milenaristickém hnutí zajímá, je skutečnost, že rovněž v maremmském městečku Arcidosso komunisté po atentátu na Togliattiho zaútočili na policejní stanici. Místní obyvatelé, kteří chválili komunistického řečníka, jenž připomněl zastřelení Lazzarettiho v roce 1878 a násilné potlačení jeho stoupenců, se prohlásili za lazzarettisty. Hobsbawm paměť a mytologickou vzpomínku interpretoval jako výraz životnosti a kontinuity a směle rozvinul spojnici mezi středověkou herezí a moderním sektářstvím, aniž by se sebemíň zamyslel nad zásadními rozdíly (na rozdíl od Normana Cohna, na kterého se občas odkazuje). Obdobné zkratky a přístupy najdeme prakticky ve všech kapitolách, jež jsou spíše náčrty než propracovanými freskami.

Kniha je doprovozena doslovem Ondře...je Slačálka, jenž vychází především s Hobsbawmových pamětí publikovaných v roce 2002 a z vynikající Hobs...bawmovy biografie z pera Richarda J. Evan...se, tedy z knih, jež by si zasloužily český překlad (ale téměř jistě se ho nedočkají). Na doslovu je nejpozoruhodnější, kde hledá Slačálek recepci a paralelnost Hobsbawmovy knihy v českém historiografickém prostředí. Zarážející to je u knihy Markéty a Milana Ma...chovcových Utopie blouznivců a sektářů z roku 1960. Ačkoli z hlediska marxistického přístupu ke zkoumané látce jistě můžeme uvažovat o jisté podobnosti, zároveň není možné přehlédnout důležitou skutečnost: Utopie blouznivců a sektářů je oproti Primitivním rebelům knihou ještě mnohem víc ideologickou, obdobně jako další Machovcovy práce z padesátých let (především Husovo učení a význam v dějinách českého národa). Naopak Slačálkův postřeh o přímé, pozdní diskusi s Hobsbawmovými rebely a bandity v knize Adama Votruby Pravda u zbojníka mi zcela unikl. Po prolistování Votrubovy knihy musím Slačálkovi přitakat. Vskutku se jedná v české polistopadové historiografii o výjimečnou, byť velmi pozdní reflexi klasické historické práce. A přitom není podstatné, že je Hobsbawmova práce dnes zcela překonaná. Důležitá je skutečnost, že nadále může vybízet k úvahám a výzkumům, jež dalece přesahují její původní horizont.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.