Milan Děžinský

Překladatelský průchod básní

Zakládám si na tom, že překládám jednotlivé básně, nikoliv básníky či celá díla. Moje překladatelské úsilí se vyznačuje vším možným, jen ne soustavností a promyšleností. Publikoval jsem pouze jedinou knihu překladů do češtiny, výbor z díla americké básnířky a nositelky Pulitzerovy ceny Sharon Oldsové, která vyšla v nakladatelství Host pod názvem Papežův penis a jiné básně. Je třeba dodat, že znění titulu je můj nejvýznamnější příspěvek ke spolupráci na překladech Sharon Oldsové, neboť většinu černé práce odvedla skvělá spolupřekladatelka Yveta Shanfeldová.

Na přelomu milénia jsem přeložil prvotinu Theodora Roethka Otevřený dům, ale jediná verze nenávratně shořela spolu se stovkou různých překladů z anglofonní poezie na harddisku počítače. Nejvíce mě mrzela ztráta desítky překladů Emily Dickinsové, na kterých jsem se dost nadřel. Začínal jsem překládat od nuly, ale ani k Roethkovi, ani k Dickinsonové jsem se už nevrátil. Zachránilo se jen pár básní, které do té doby vyšly časopisecky. Když se jimi teď probírám, myslím, že za mnoho nestojí.

Jedinou mou přeloženou knihou, která fyzicky existuje, prozatím tedy jen jako zápis na disku, nikoliv na bezpečném papíře, je prvotina Roberta Blye Ticho v zasněžených polích. O publikaci sbírky žádné nakladatelství zájem neprojevilo, protože jsem ji posílal jen do Arga, kde se nehodila do nakladatelského plánu, a já se moc nesnažil. Je to básnická sbírka, která ve mně zažehla zájem o poezii básníků hlubokého obrazu ("deep image"), které rád čtu a s potěšením si je překládám. James Wright, jehož báseň Požehnání předkládám k posouzení, je ten nejdůležitější z nich.

První překlad básně, k jehož autorství se hlásím a který vyšel knižně, je paradoxně z němčiny, kterou ovládám jen minimálně. Jde o příspěvek ve sborníku Nářky Georga Heyma z roku 1997. Kdyby mě tenkrát editor Vít Slíva za překlad nepochválil, možná bych se do překládání poezie nikdy nepustil.

Ze začátku mi to moc nešlo, moje angličtina byla ještě dost neotesaná a zápolil jsem s výrazem. Na těch několika textech, které vycházely ve Welesu a Tvaru a kdoví kde ještě, je to dost znát. Každopádně mi to přinášelo radost. Překlad je to nejpozornější čtení a překladatelský průchod básní zesiluje čtenářskou slast.

Mám rád překlady básnické, spíše objevné než nutně přesné. Překladatel nesmí autorovi sloužit tím, že zopakuje jeho slova jako papoušek, to mi bylo vždycky protivné, ale tím, že zachová energii básně, aniž by toho příliš poztrácel, a napíše dobrou báseň, která funguje v českém kontextu. Vůbec mi nevadí, když překladatel za překladem vykukuje. Ty Nezvalovy se čtou dodnes, proč asi?

Myslím, že při překládání se musí vytrvat do okamžiku, kdy se mysl osvobodí od původního textu. V hlavě něco přecvakne a překladatelův mozek náhle začne myslet tutéž báseň v mateřském jazyce.

Teď mě napadá, že vždy když jsem originály básní převáděl do mateřského jazyka, nedělal jsem nic jiného, než si je jen takovým zvláštním a podivně nevysvětlitelným způsobem četl a pak je zapsal po paměti, jako bych je vymyslel sám.

Pokud máme tolik drzosti, že sami i píšeme, musíme nést riziko toho, že veškerá zkušenost z převádění cizích textů, se stane naší vlastní autorskou výbavou.

Básně, které předkládám, jsem posbíral na internetu. Jejich autory jsou staří, časem prověření básníci a básnířky. Walt Whitman, James Wright a Seamus Heaney jsou stálice mého zájmu a zde přeložené básně jsou jedny z mých vůbec nejoblíbenějších. O překládání O'27Harových básní jsem se pokoušel několikrát s víceméně nepřesvědčivými výsledky. Mají v sobě jistou okouzlující bezprostřednost, ale občas jsem míval pocit, že jsou to básně nahozené narychlo jak stříkanec na stěně. Louise Glücková není moje krevní skupina, přijde mi často příliš abstraktní a fragmentární. Temná báseň o dešti mě ovšem zaujme vždycky. Pat Schneiderová nemá příliš mnoho skvělých básní, ale Trpělivost obyčejných věcí je dojemná a povedená věc, podobně jako básně Joy Harjoové a Marie Howeové, jejichž básně jsou jednoduché, tematicky univerzální a dojímají, aniž by vydíraly. Báseň Charlese Wrighta se od ostatních z celého souboru asi liší nejvíce svou osobitou imaginací a metaforickou veteší a myslím, že byla i nejnáročnější na překlad.

Snad jsou to teď dobré české básně. Trefily se do správného okamžiku a udělaly mi radost.

Milan Děžinský (1974), básník a překladatel. Vydal osm básnických sbírek Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003), Přízraky (2007), Tajný život (2012), Obcházení ostrova (2017), Hotel po sezóně (2020) a Šestý prst (2022). Knižní překlady jeho vlastních básní vyšly v němčině, angličtině a polštině. Spolu s Yvetou Shanfeldovou přeložil výbor z díla Sharon Oldsové Papežův penis a jiné básně (Host 2014). Překládá převážně z angličtiny.