Serbowání Lukáše Novosada

Napodruhé o vztahu k místům a lidem

Lužice v celém světě a celý svět v Lužici, končili jsme minule. Inu, dobrá: vězme tedy, že první lužickosrbské slovo, na něž našinec kdysi mohl narazit cestou do Budyšína, když by to vzal od Liberce nebo tehdydokonceod Reichenbergu, ani nebylo srbské. Navíc nebylo jedno, ale byla dvě. Španělská a byl to název zájezdního hostince Buenos Aires, ve kterém se až do poloviny osmdesátých let stavoval na jídlo nejeden wodźer čili šofér. Ve vesnici Njeznarowy, což by šlo přeložit jako Neznahroby, jej v roce 1879 vyvěsil na svůj dům wowčer Johann Mickan, zbohatlík, který vydělal peníze na chovu ovcí v Argentině, načež si řekl, že má dost, a vrátil se domů a stal se restauratérem a kowarjem. Dneska je jeho dům prázdný, štít na něm dávno nečitelný, ale když písmena na nápisu bledla a mizela z očí, což se začalo dít po německém znovusjednocení, jež srbské Lužici nepřineslo státoprávně nic nového, zato občansky velký úbytek obyvatelstva směřujícího fofrem do západních spolkových zemí za lepším živobytím, četli někteří kolemjedoucí ve zbytcích druhého slova na štítu lužickosrbskývýraz Paradiz neboli Ráj. Když už se tu nedalo najíst, aspoň bylo lze ceduli vnímat jako poutač ujišťující přespolní, že dorazili do míst, jež touží poznat každý, třebaže ve vsi na sklonku socialismu žily už jenom jednotky procent lužickosrbských mluvčích(o sto let dříve tu Lužických Srbů bývaloprocent pětaosmdesát). Stejně jako se dnes v Lužici nedostává lidí skoro v žádné profesi, nedostává se ovšem ani pracháčů. Přesto našinec v Lužici spatřujeráj, ztracený neboli zhubjeny, anebo nalezený čili namakany, tak o ní přemýšlí, jelikož v ní nachází to, co jeho Čechy dávno ztratily, i když je těžko říct, co to vlastně je - možná sytě zelená krajina, živená vzduchem od moře, kterému až sem nestály v cestě žádné hory. A možná souboj s jiným národem, protože ten obhajuje smysl vlastní existence. Provázen těmito myšlenkami našinec ujede osm kilometrů a dorazí mírným stoupáním do Bukec, které vešly ve známost v říjnu 1758, kdy se v obci střetla pruská a rakouská vojska. Byla tomela: během jediného rána zemřelo devět tisíc pruských a sedm tisíc rakouských vojáků - fíha, polovina současné lužickosrbské populace. Tolik lidí, že vjedné z úzkých uliczastřelení a bajonety probodnutí muži neměli ani kam se zhroutit, takže jejich mrtvoly postávaly opřené jedna o druhou jako buky ve stromořadí a krev z nich tekla proudem dolů z kopce... však se ta hasa jmenuje Krejna čili Krvavá. Ani tady už Lužičtí Srbové v podstatě nežijí, bitvu sice přečkali, zato industrializaci ne, jen někteří jejich potomci, a ti na srbský původ dávno zapomněli. Jsou to protestantské oblasti Horní Lužice, místa rychle ztracené srbské nátury a stejně rychle nabyté německé pýchy. Pořád nikdo kloudně nevysvětlil, jak se to vlastně tak rychle seběhlo, proč stačilo pouhé půlstoletí. Připomenout místním jejich původ se ale v posledních letech pokoušejí jazykoví motivátoři: čtveřice profesionálních obrozenců placená za to, že si s Němci povídá lužickosrbsky. Není to zdejší novinka, ve Walesu cosi podobného praktikují desítky let, takže i když to zní podezřele, zřejmě jde o funkční model. Lucian mi nadšeně sděluje, že přiměl zpívat srbsky kohosi, kdo mluvil srbsky naposledy asi před pětapadesáti lety, přitom mi nerozumí, když si z něj utahuju, že když dostal na práci přiděleny Malešecy, že vlastně pracuje v Praze u spalovny. Nezaváhá, trvá na svém nadšení: "Tež naša dujerska kapała změje přichodny měsac koncert," vypráví mi, že s kamarády zahrají starcům sled srbských lidovek. Pravda, od každého čísla znají sice slok, že se to spočítat nedá, ale stejně je to myslím slepá cesta. Sorabizovat přestárlý venkov? Není podstatnější mládež? Zástupci Domowiny, nejvyššího lužickosrbského úřadu, oznámili, že do roku 2100 chtějí mít sto tisíc mluvčích lužické srbštiny. Plánované hospodářství tady tedy ještě neskončilo. Jenže jak chtějí vytčeného dosáhnout? O tom samozřejmě mlčí, aby nemuseli přiznat, že jde o nevalný marketing. "Oni teď žijí v přesvědčení, že musejí rozšiřovat prostor, kde se srbsky mluví, ale nevšímají si, že ztrácejí pevné body, o které se opírali dosud," líčí Kryštof, jenž v Budyšíně žije a pracuje na školském úřadu, jaké jsou aktuální poměry v Lužici. A přidává, že výsledky dvacetiletí s dvojjazyčnou výukou ve školách jsou sukces: děti mezi sebou o přestávkách němcují av páté třídě nejsou s to vyplnit v testech slovo srbsky. Nadějné vyhlídky se nekonají, jenže vzácného okamžiku zániku lužické srbštiny, který už předvídalo tolik mudrců, se bohužel nedočkám, protože několik prcků vychovávaných jenom srbsky přece jen znám. Skutečně neumějí německy slovo. Škoda, že v nich škola a média zlomí, co je naučili doma. Mrzení ale bude už na podzim, tedy pokud skutečně vyhraje saské zemské volby Alernativa pro Německo, která se netají odhodláním zkrouhnout štědré státní lužickosrbské dotace. Při minulých volbách byla v Budyšíně veliká sláva, protože místního kandidáta, předsedu saské AfD, porazil Lužický Srb. Marko je poslanec už dvacet let a pro svůj lid by se rozkrájel, přesto znovu kandidovat nechtěl: "Mám dost, jsem starý, našetřeno mám, děti dospěly, své jsem si oddřel. Ale musím do toho jít ještě jednou. Nikdo jiný u nás AfD neporazí, a ani já už nejspíš nemám šanci," svěřoval mi vloni důvěrně na recepci v Lužickém semináři. Říkal mi to věcně, přesto odhodlaně a připraven se rvát. Jenže za koho vlastně? Lubina mi v Lipsku na univerzitě po přednášce vypráví, jak moc se změnila lužickosrbská identita tím, že splynula s hornosrbskou a katolickou. Sama je evangelička, její bratr učí v Chicagu nebo v New Yorku, otec studoval v Praze, je farář, sestra zrovna tak. Velmi intelektuálně založená rodina, velmi vážená rodina. Přesto má minimální vliv na to, aby změnila myšlení byť malé společnosti: "Podívej, oni chtějí furt něco bránit, ale přitom ani nevědí, kde Lužice leží. Považují za ni wsy, kudy protéká Klášterní voda nebo Satkula, protože ty jsou katolické. Ale vesnice v evangelické části, kudy teče Bílý Halštrov nebo Černý Halštrov, už je počítat nenapadne. To už pro ně není Lužice, i když tam Srbové stále žijí." Nejslavnější sentence lužickosrbské prózy je úvod románu Krabat od Jurije Brězana, je právě o Sakule a zní: "Hned v srdci našeho kontinentu - nebo i světa, jak mnozí v skrytu duše sebeklamem věří - prýští Satkula, říčka, co sedm vesnic protká, než trefí řeku, co ji pohltí. Atlasy jistě znají moře, říčku už ne, leč bylo by to jiné moře, když nevzalo by vodu ze Satkuly." Před lety jsme s Radkem na folklorním festivalu v Chrósćicích, v centrální lužickosrbské vsi,hledali uprostřed noci nocleh, měli jsme v žilách i játrech nakoupíno, a tak si přítelcestou odložil do potoka. Do téhož, nad ním seBrězan, pochovaný nedaleko, tolik rozplýval. "Ale bylo by to jiné moře, kdyby v něm nebylo vody ze Sakuly," fandil jsem tenkrát kamarádovi a fandím i Srbům, aby našli svou vlast. Jenže to půjde ztuha, protože děti ve škole spolu začínají mluvit německy už i tady, kde to donedávna nebylo myslitelné. "Prča je, že o těch strašlivých výsledcích testů zatím nesmíme mluvit,"konstatuje Kryštof, zakazuje mi kamkoliv o nich psát a jen tak mimochodem dodá, že se v Budyšíně začíná bát, protože nadšení mladých Sasů i Srbů pro krajní pravici vzrůstá. Je to vzácný moment splynutí saské identity s lužickosrbskou: uprchlíky a jiné Slovany tu nechceme, EU nechť je jiná. Hesla známá i z Česka. V Lužici ale úzce spojená s popíráním vlastní identity - těžko chápat, že si někdo s gustem hloubí rigól sám pro sebe. Lucian nic z toho nevnímá, žije v jiném světě a září mu oči nadšením a štěstím, že jednu vesnici dokázal přimět zpívat Andulku šafářovou. V lužické srbštině se píseň jmenuje Hančička wowčerjowa, má o strofu víc než v češtině a také jinak dopadne- šťastně. Nároky se nám liší. Přitom to začalo zajímavě: Lucianův otec je Němec, který přišel ze západního Saska, kam byl jeho otec odsunut z české strany Krušných Hor. Takže tuzemská rodina. Naučil se srbsky, zplodil se svou manželkou pět dětí, ty rovněž naučil srbsky a všechny dnes tvoří pilíře lužickosrbského národa. Bohužel pouze jedno z nich má dítě, ostatní z různých důvodů ne, proto rod nejspíš nebude pokračovat. Vzhledem k tomu, že nedávno se Lucianův táta rozvedl a vyoutoval jako gay, je to příběh ještě kurióznější a tragičtější. Kdyby do Lužice přibyl o jednu dvě generace později, už se ženit nemusel, děti by si nepořizoval a lužická srbština by přišla kupříkladu o mnoho moderních písňových textů, třeba své první rapové, nebo o nejeden jazykovědný nález. Kolik takových lídrů ztrácíme dnes tím, že je společnost svobodnější a lze se vzepřít konvencím? Ani stawiznička Lucianovy kolegyně Mariji není fádní, ta dobrá žena motivuje vlastně celý svůj dospělý život: v mládí emigrovala do Francie, aniž znala slovo francouzsky, tam povila tři dcery a všechny naučila lužickosrbsky, zato německy ne. Všechny to mate, nejsem výjimka. Když se mi její dcera Felicia v Praze rozplakala štěstím v Lužickém semináři, že se v něm cítí doma, i když o jeho existenci dosud nevěděla, a že by si nikdy nepomyslela, že jí mateřština může být k užitku v cizině, dojalo mě to taky. Mířím do Budyšína za Marijinou sestrou Madleńkou, dramaturgyní Německo-lužickosrbského národního divadla, na premiéru ŠěrcecHanky, inscenace o židovské dívce, která ač byla adoptována Lužickými Srby a vychována jako katolička, nakonec byla nacisty uhnána a odvezena do ghetta v Polsku. U Bukec míjím první lužickosrbské slovo na ukazateli a je to příznačné: nedaleko si lidé mysleli na Paradiz, tady svítí Lejno. Znamená sice prosté léno, ale české účastníky kteréhokoli zájezdu vždycky spolehlivě pobaví první představa, která se jim vybaví- obzvlášť podá-li průvodce informaci o tom, že výprava právě vstoupila do dvojjazyčného sídelního lužickosrbského prostoru větou: "Právě projíždíme kolem Lejna." Je to pitomé, błudne, klepjane, wóslace, wólberne, ale smích je právě proto zaručen. Kdyby s ním přesto někdo váhal, lze dodat, že uvedený fakt je nezlomným důkazem, že stejně jako kdysi v Koruně české leží i ve Spolkové republice Německo a ve Svobodném státu Sasko Lužice na okraji, tudíž stranou centrální pozornosti, tudíž v řiti. Pro nás je to západ, ačkoliv z pohledu hlavního města je to sever, pro Němce východ, ačkoli vlastně jih. Sever a jih, jih a sever... na politické mapě dvacátým stoletím vymazané směry, přitom dříve pro naše vládce přirozené a důležitější než ty dnešní. Pranic nevadilo, že Drážďany byly protestantské a Praha katolická, umělci, řemeslníci a obchodníci hojně proudili oběma směry, Lužici nevyjímajíce. Pak jsme vyhnali Němce, osídlili Sudety, zrušili hraniční přechody, postavili dvě dálnice, takže jsme si s Lužickými Srby fyzicky nejblíž, co jsme kdy byli, vždyť autem jsou to do Budyšína z Prahy dvě hodiny. Přesto jsme na sebe zapomněli... Další vsí, jíž cesta do Budyšína vede, jsou Jenkecy. Nabízející se slovní hříčce samozřejmě neodolám: na českých výpravách ji s přáteli vydáváme za tréninkové centrum českých a moravských politiků. Což je trapné, už když to píšu, natož totéž vyslovit, ale málo platné, na zájezdech to funguje - a na zájezdech průvodce dělá hlavně to, co funguje, protože to chce mít rychle za sebou. Když týmiž místy jedu sám nebo s kamarády, je to jiné. S přáteli, tady v katolické Lužici se jim říká kundy, většinou pomlouváme jednoho kundu za druhým, protože jsme plni nepochopitelných zážitků a čerstvých teorií, třeba o tom, že soubytí s Lužickými Srby je pro našince výhodný kšeft: my je máme za skanzen, protože přežili mezi Němci, oni nás mají za skanzen, protože nechápou, proč se o ně někdo zajímá a učí jejich řeč. Je to další doklad úzkého lužickosrbského profilu: Standa přednáší v Lipskudolnolužickou srbštinu a bydlí v Berlíně, sleduje proto evropskou předvolební kampaň v Braniborsku. Posílá mi volební plakáty, a přestože je sympatické, že braniborští křesťanští demokraté křesťanky myslí na menšiny a mají plakáty v srbštině, slibují na nich pouze "tradiciju zdźaržaPI", ergo zachovat tradici. Co to znamená? Svobodu nosit kroje a malovat kraslice? Německé sliby mluví o daních, důchodech... jako by Lužický Srb nebyl člověk, jen exponát na výstavu. Když mi ale Standa poslal předloňské webovky lužickosrbského kandidáta na krajneho radu, které jsou celé srbsky, úplně mě to množství srbštiny polekalo a popletlo. Česky, slovensky, polsky jsem západní slovanské jazyky zvyklý vnímat, ale lužickou srbštinu, i když jsem jí věnoval celý svůj dospělý život, vnímám - odhodlá-li se ji někdo prezentovat sebevědomě - ne snad jako ohrožení, ale vlastně nepatřičně. Takže jako Němec i jako Srb. Usvědčovat sám sebe z předsudků a předpojatosti... i to jsou zážitky, jež nabízí srbská Lužice. Ale už vidím budyšínské městské věže, už se blížím, kéž bude místo na zaparkování hned před divadlem. V Budyšíně jsem jako doma, kus mě sem patří, německé město, kde nepromluvím německy, protože mám své cesty, kudy jít, abych si vystačil s lužickou srbštinou. Jsem stejný jako oni: mám srbštinu za zvuk, ne za obraz. Musím se polepšit, osvojovat si jazyk a ještě víc jeho myšlení, a zároveň se mu vzpírat, abych si udržel svobodu, odstup a nadhled, což je fuška. Celá Lužice ve mně a já celý v Lužici.

(26. června 2024)

Lukáš Novosad (1982), předseda Společnosti přátel Lužice. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR a jako redaktor v Týdeníku Echo. Pro Souvislosti připravil lužickosrbské tematické bloky o současné literatuře (4/2022) a o Juriji Kochovi (2/2023).