POD čAROU • Souvislosti 2/2008


Marta Ljubková / Rozpohybování cest (Petry Hůlové Stanice Tajga)


Marta Ljubková

Rozpohybování cest

Prozaička Petra Hůlová vydala svou pátou knihu. Znovu se spolehla na svůj talent vyprávět a schopnost přiblížit krajiny pro nás spíše exotické. Román Stanice Tajga nezapře její autorský rukopis, i s některými limity. Přesto je krokem dál.

Dosavadní Hůlové dílo je jakousi výšivkou obkročným stehem: každá lichá kniha je zasazena do ciziny, každá sudá představuje snahu prozkoumat jiné cesty. První skupinu tak tvoří debut Paměť mojí babičce (2002), který se odehrává v Mongolsku, Cirkus Les Mémoires (2005) je z New Yorku a Asie, a nyní Stanice Tajga, situovaná do Kodaně a Ruska. Do druhé skupiny patří pokus nahlédnout rozpadající se rodinný život z dvougenerační perspektivy (Přes matný sklo, 2004) a lexikálně-stylistické cvičení na lechtivé téma (Umělohmotný třípokoj, 2006). S výjimkou novely Přes matný sklo neznamenal žádný její opus neúspěch, naopak: setrvalá kvalita - postavená zejména na schopnosti konstruovat silný příběh a ten také zdatně vyprávět - z mladé autorky (nar. 1979) činí domácí prozaickou stálici. Jako takové se jí také dostalo odpovídající kritické pozornosti.

Díky návratnosti určitých témat či motivů a rovněž vyprávěcích postupů lze Hůlové psaní poměrně snadno charakterizovat, o to inspirativnější však také může být sledovat, jakým způsobem se vyvíjí. Hůlová opouští několikerou vypravěčskou perspektivu, ale na proměňujícího se, mnohočetného hlavního hrdinu spoléhá i nadále. Ve Stanici Tajga označuje jednotlivé kapitoly jménem toho, o nějž ve zmíněné části půjde nejvíce, a nepravidelně je střídá. Vševědoucí vypravěč tak v er-formě líčí osudy cestovatele Hablunda, jenž se zprvu jeví jako titulní hrdina, nakonec je "jen" spouštěčem celé dějové linie pramenící v Dánsku, dále jeho manželky Mariane, Hablundova následovatele Erskeho a konečně věčného železničního nomáda Fedorka, který má s oběma dánskými cestovateli překvapivě mnoho společného.

Mozaikovitý přístup, pro Hůlovou už charakteristický, má opět velký časoprostorový rozptyl a záběr, tentokrát je autorka nejrozmáchlejší - dokonce natolik, že byla některými recenzenty obviněna z nudnosti. Příběh Dána Hablunda se začíná v roce 1946 v Kodani. Měšťák, drobný podnikatel, bezdětný, ženatý, dokonale průměrný muž se navzdory všemu a všem vydá se na cestu do tajgy. Jeho základní motivace zůstává zcela nejasná jak jeho ženě, tak i čtenáři (a to nezmění ani nárazové spekulace pronášené několika postavami). Jeho osud je završen doslova v poslední partii knihy, a je tak mimořádný, že prozradit jej by znamenalo zasadit ránu pečlivě budovanému napětí.

Pod tímto široce rozklenutým obloukem autorka rozvíjí příběh Hablundova krajana Erskeho, který se po jeho stopách vydává o hezkých pár desetiletí později. Třetí příběh, příběh opuštěné Mariane, je trochu zbytný - autorka na nás páchá svou obvyklou zradu: zatímco ostatní osudy dopoví, ten Marianin zůstává nepříjemně otevřený, neukotvený, nesourodý. Není to ostatně u Hůlové poprvé, a znovu to působí jako nedotaženost. Podivně nedokončená či nevysvětlená je i Táňa, postava propojující dalekou Sibiř a známou Kodaň - jež se zjeví v Marianině životě a dá mu zcela nový směr. Hůlová svůj román konstruuje kolem zámlk a tajemství a odkrývá je rafinovaně a v nečekaných souvislostech, každá nedořečenost tak ve čtenáři vyvolává jakýsi literární Pavlovův reflex, a jeho "nenaplnění" jen těžko ospravedlnit či pochopit.

Zdánlivě stranou stojí figura Fedorka, časem se ale ukáže, že představuje paralelu k Erskemu a Hablundovi - ostatně na principu paralel Hůlová vystavěla román výrazněji než díla předcházející. Oba cestovatelé se vydávají na dobrodružnou pouť do neznámých krajin, do krajin, které představují pravý opak jejich domoviny a cesty vůbec, jsou nehybné a na dlouhá léta zakonzervované. Mají svou vnitřní paměť, postavenou právě na neměnnosti, o ni opřenou. V zásadě s ní nepohnou ani měnící se režimy, autorka je zmiňuje spíš okrajově. Zato Fedorek pracuje jako průvodčí na dráze, ztělesňuje pohyb v rámci strnulosti - dráha spojuje nespojitelné, je to svět sám pro sebe, izolovaný a přitom dynamický. Jako se do Charyně, vesnice na Sibiři, nejsilnějšího možného protikladu k civilizované západní Kodani, dostávají oba Dánové, tak se tam objevuje i Fedorek, tento suchozemský námořník, který nikdy tak zcela nepronikne do mentality vesničanů se sklony ke kanibalismu, a proto bude vždycky trochu ohrožen.

Paralelnost ústředních postav je v románu třístupňová. Základní linii tvoří naiva Hablund, nádiva s idealistickými představami, které si vytříbil četbou časopisu Náš svět. Je parodií okouzlených cestovatelů-dobyvatelů a autorka jako by se zde mírně pousmála nad svými předcházejícími postavami - a ostatně i nad námi, kteří se kocháme představou cesty kamsi na Východ ("Na zádech se mu kymácel tak velký batoh, že se s ním ani v předsíni nevešel před zrcadlo jejich kodaňského bytu. A přitom se tak moc chtěl takhle vidět. Pan cestovatel"; s. 7). Cesta do tajgy a tajgou v sobě nemá zbla romantiky, je životu nebezpečná a vlastně nepřirozená. Věčný optimista Hablund, jehož nijak nepoznamenala druhá světová válka, vybaven poučkami z obrázkového magazínu, nepochopí neprostupnost kultur, a nemaje vyvinutý instinkt vesnického člověka, ani neucítí, že vzduch kolem něj začíná neslyšně houstnout. Jeho linie je pochopitelně nejsilnější, kontrasty zde jsou nejpůsobivější - a nejhrozivější. Čtenář tuší, i díky střídajícím se příběhům, že to s ním nemůže dopadnou dobře. Hablundův konec je možno vyčíst předem, je však maskován tak zdatně, že je vystopovatelný až při opakovaném anebo velmi pečlivém čtení. Erske se objevuje ve druhé kapitole, je mnohem protřelejší, navíc žije v klidnější a svobodnější době, z Charyně lze odjet a hladomor už nehrozí. Přijíždí na totéž nádraží jako kdysi Hablund, a aniž by to tušil, jde po jeho stopách. Je méně naivní, ostatně studoval etnografii, i jemu však chybí instinkty nutné k úspěchu v tak krutém kraji. Nedokáže se, navzdory absolvovaným kurzům, správně zeptat. Jeho prostřednictvím řešíme Hablundovu hádanku, ale jemu nedochází skoro nic. Tím, kdo se o událostech kolem Hablunda dozví nejvíc, je tedy Fedorek, ten, jemuž o to vůbec nejde. Přivandrovalec z nedaleka by se záhadě dostal na kloub, kdyby jen chtěl. Sám vlastně žádné tajemství nemá, a tak může odhalit to cizí. Jemu je cesta nejsamozřejmější, nejsamozřejmější je mu i tajga, a proto i lidé v ní. Fedorek je synonymem cesty.

Všechny tři muže, kteří se nikdy nesejdou, tak definuje hlavně Charyň: lokality a osoby se zrcadlí v jednotlivých příbězích ať v reálu, či ve vzpomínkách. Například zatímco Hablund si z pošty nikdy nemůže zatelefonovat, spojit se se světem a domovem, Erske sem od začátku bude pravidelně docházet a hodiny si volat se svou matkou. Podobnosti a průsečíky však zůstávají postavám pochopitelně utajeny, stopovat je může leda čtenář, má-li o to zájem. A paralelu celé Charyni tvoří kmenový svět "řepáků" v Čevapice: toto nenáviděné a zároveň obdivované ghetto na okraji vesnice představuje další možnou úroveň autentického světa, neměnnost ještě mnohem silnější, a tím také nebezpečnou paměť historickou i osobní.

Hůlová se zdá být autorkou dvou ústředních témat: vyprávění a cesty. Hlavní hrdinové Stanice Tajga však spíše naslouchají. Vyprávění zde nemá osvobodivou roli, jak tomu bylo v jejích předcházejících knihách, zde se spíš pátrá, vyhledává, rekognoskuje terén. Tentokrát autorka konstruuje svou prózu jinak než ty předchozí: cesta a hledání převažují, navíc dominuje zacházení s časem a jeho plynutím (je maximálně zpomalen). Přibývají další a další kličky, mnohé smysluplné a vzrušující, leckteré zbytečně retardující až nepochopitelné (třeba ta s povstáním), a některé zůstávají trestuhodně nevyužité (napadení vlky). Svět je to tajemný a místy nevysvětlitelný (co s všemocnou řepáckou řepou?) - tu je čtenář informačně zcela saturován vševědoucností vypravěče, tu autorskou svévolí prostě ponechán na holičkách.

Petra Hůlová je tentokrát v jistém smyslu vypravěčsky opulentnější (nepoužívá například svůj dřívější princip opakování téhož různými postavami, jakousi víceúhelnost), oproti tomu je její jazyk mimořádně strohý. Věty si zachovávají svou dynamiku, jsou ostře vypointované, až na výjimky se však nesetkáme s autorčinými oblíbenými přirovnáními ("Život pak vyvane ven jako oknem vůně oběda, jako uprdnutí"; s. 189). Rychlý jazyk kontrastuje se zpomalujícím se líčením děje: ten se v poslední části odvíjí v detailech až filmových. Narativní síla je autorčiným ústředním kladem, což je potřeba podtrhnout zejména v současné době, kdy česká próza až na výjimky na pořádný příběh zcela rezignuje.

Petra Hůlová, Stanice Tajga. Praha, Torst 2008.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=767