POD čAROU • Souvislosti 3/2008


Petr Boháč / Svět ghetta (nad několika básněmi v revue Weles)


Petr Boháč

Svět ghetta

Snažím-li se nahlédnout do tvorby současných básníků, prozkoumat ideové, obsahové a poetické rozvržení dnešní poezie, neustále narážím na stísňující stav aspektu, o kterém se mlčí, který je sekundární i primární tvorbou vytěsňován za okraj poezie, mimo určující pole básnického ztvárnění skutečnosti. Vztah k tradici, vztah k dědictví minulého - ať už ve formě odmítání, či osvojení - se z dominantního určení, které bylo určující pro modernu, přesouvá do fundamentální roviny samotného psaní. Tradice přestává být katalyzátorem nových básnických výbojů a stává se nereflektovaným zdrojem psaní. Bez tradice nelze psát, neboť vztahování se k jazyku - o to více k jazyku básnickému - je tradicí par excellence. Lze říci, že sebenepatrnější uvědomění si tradice je již latentní strategie, která ze své podstaty každému psaní propůjčuje specifické gesto. Na druhou stranu není potřeba uvědomění, aby poezie mohla vzniknout, i když každý, kdo začne básnicky tvořit, se ocitá v kontextu tradice.

Konkrétně tradice v poezii v kontextu moderní tvorby úzce souvisí se stylovou rovinou básnického díla. Sebemenší záchvěv paradigmatického odlišení v moderně byl nejzřetelnější právě ve stylové rovině a právě díky ní je i nejlépe zachytitelný. Jinak řečeno, samotné možnosti jazyka, jenž je v případě poezie nositelem stylu, se stávaly prostorem pro nejzazší experimenty, a tudíž i základem pro spory o tradici. Díky tomuto nastavení docházelo k radikálním experimentům, i když s odstupem času například Holanovo zkoumání možností jazyka, Nezvalova asociativní metoda, Kolářovo rozbití zavedených forem nebo Bondyho naivní žvatlání nám čtenářům již experimentální nepřipadá.

Z toho je patrné, proč tradice jako strategická součást sporu o podobu poezie - sporu o vypodobnění člověka díky poezii - je od 60. let nenásilně a podvědomě vytěsňována a proč dominantní stylovou rovinu nahradilo zaměření se na obraz reality. S lehkou nadsázkou lze říci, že každé další ohledávání možnosti básnického jazyka vedlo k experimentálním hrám, ve kterých mizela sama skutečnost, k níž jazyk odkazuje. Naplňování tohoto procesu by samozřejmě vedlo do slepé uličky umění pro umění, na což jsou od moderní doby jak umělci, tak i kritici velmi citliví. Proto experimentální ohledávání básnických možností nahrazuje důraz kladený na obraz reality. Ve jménu "světa, ve kterém žijeme" se dostává do popředí odpozorovaná realita, zprostředkovaná bez výraznějších básnických figur, jako je mnohovýznamová metaforika, vázaný verš nebo komplikovanější forma verše volného. Tím, že pro poezii je jazyk základní matérie a že tento základ uměleckého, básnického vyjádření byl převeden do krajních poloh a že tyto krajnosti se staly opět základními, nahlíženo s dostatečným odstupem, tradičnými uměleckými počiny, se vytvořilo tvůrčí vakuum, které muselo být vyplněno novými básnickými prostředky.

Pochopení této moderní básnické tradice, se kterou se konfrontujeme, odkrývá dominantu současné poezie - odpozorovanou realitu, v níž se subjekt nachází. A proč právě tento aspekt dominuje v současné poezii? Básník ocitající se uprostřed nemožnosti zdědil danajský dar v podobě dokonalého, do tradice proměněného modernistického experimentování, kvůli němuž mu hrozí nařčení z plagiátu, volí to, co je mu bytostně vlastní, co mu umožňuje být originálním a jedinečným. Právě "svět, ve kterém žije", který se proměnil a který jeho básničtí "rivalové" ze své podstaty nemohli prožít, mu dává básnickou sílu. Proto odpozorovává a popisuje realitu. Proto neexperimentuje s básnickým jazykem, neboť by se dostal do přímé souvislosti s modernistickou básnickou tradicí. Popisuje-li okolní realitu, popisuje svůj svět, svůj prožitý, nikým nenapadnutelný svět. Dobře to lze ukázat na poezii vyšlé v posledním čísle časopisu Weles (číslo 34): "Babička umírá / a myslí si že spolu / žijeme // šest dní v týdnu / stínuju u její / postele" (Milan Libiger); "Opilý soused se dobývá do vedlejšího vchodu / která kurva vyměnila ten zámek? / Kope do dveří / pak si sedá na schody / vytahuje cigárko"(Petr Štengl); "Nízký stolek odděluje postavy / dvě číšky na něm sblíženy / Přesto že v pokoji je přítmí / a pouze tušené úsměvy..."(Petr Sobek); "To ráno / Dusila ses ze spaní / a něco se mihlo / nahoře na zdi / Neměl jsem odvahu / stisknout to / mezi palec a ukazovák / Chladně sledovat / tu kapku krve / co z toho vyteče / A usnout s pocitem / že byla tvoje"(Jakub Drážník). Každá z těchto ukázek je originální tím, že je psána z pocitu jedinečného zakoušení reality; a každá z nich je průměrná v tom, že se básnické gesto od druhého ničím neodlišuje. Tak se do sporu dostávají domnělá autentičnost a ubíjející, lehce zaměnitelná podobnost.      

Již ve svých předešlých analýzách jsem se dotkl toho, co nazývám ghettem současné poezie. Vždy jsem měl na mysli spíše společenský aspekt - současná poezie se uzavírá do sebe, je čtená, psaná a recipovaná uzavřeným okruhem lidí, není schopná prolomit odcizenou, na obraze jako médiu vystavěnou dobu. Metafora ghetta nebyla nikdy míněna negativně, naopak. Zdi ghetta dovolují, paradoxně, vytvářet vlastní, z vnějšku nezasažený svět. V této chvíli se však odkrývá hlubší význam této určující metafory. Ústřední tendence v současné poezii, již lze pojmenovat jako odpozorování a následný popis reality, ve které žijeme, je hlavním nositelem vytváření současného básnického ghetta. Básnická tendence přehlížející prostor, v němž dochází ke střetu - a uvědomění si tradice a následné usouvztažnění se stává vždy sporem o svébytnost básnické poetiky - nevědomě vede k atomizaci a tím i k ohraničení. Vytěsněný prostor tradice tak zákeřně narušuje samotný fundament básnického psaní - rozrušuje vztahování se k druhému. Lze říci, že moderna byla silná do té chvíle, než její tvůrci ztratili možnost významotvorně negovat druhé a sami sebe. Dokud existovala nutnost negovat druhé a sebe pro dosažení nového vypodobnění světa, otevíral se prostor pro experimenty a vyhrocené básnické sdělení. V současné době se tento společný prostor negace, osvojení a kritiky, z něhož se tvořily různé podoby tradice, proměnil do nepropojených bodů, ze kterých je tvořena poezie vystavěná z fragmentárních zkušeností, chvilkového naladění a domnělého pravdivého prožitku.

Jan Patočka v eseji Umění a čas přesně vystihl jeden z hlavních aspektů moderního umění: Obraz se stává oknem do světa, který je pouze světem obrazu. Tento přesný a vytříbený popis stavu, kdy se dílo stává autonomním a kdy tato autonomnost je předpokladem pro experimentálnost, ohledávání nových básnických ztvárnění skutečnosti, lze vzhledem k současným podobám poezie pozměnit na: Obraz se stává oknem do světa, který je pouze světem ghetta. Mezi tímto dvojím nahlížením je hlubinná propast. A tím ani v nejmenším není řečeno, že ghetto je něčím horším než autonomnost, promyšlená Patočkou v její krajní podobě. Neboť za zdmi ghetta je dostatek klidu, aby došlo k útoku na modernistickou básnickou tradici. V jejich záhybech lze nalézt dostatek neprobádaného prostoru. Třeba jen tím, že se začnou zapisovat sny, jak to celý básnický život činí Zbyněk Hejda. Protože i Oidipus uviděl, až když ztratil zrak. Možná že nahlédnutí sebe sama zrovna díky snům vyruší to, co zapříčinilo vytěsnění: že dojde k odstranění strachu z modernistické básnické tradice.

Literární revue Weles, číslo 34.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=807