POD čAROU • Souvislosti 3/2008


Martin Nodl / Glosy historické XXIX (Zdeňky Hledíkové Arnošt z Pardubic, Jeana Floriho Rytíři a rytířství ve středověku)


Martin Nodl

Glosy historické XXIX

Arnošt z Pardubic

Žijeme v době, kdy slova ztrácejí svůj význam. Realita je přitom ještě horší než vize Godardova filmu Alphaville, kde se slova ztrácela úplně. Ztratit slovo, zapomenout na podstatu, již označovalo, je pro společnost bolestné, avšak možná ještě bolestnější je situace, kdy slova přetrvají s vyprázdněným či falešným obsahem. Přesně do této fáze se v posledních letech dostalo slovo historik. Prostřednictvím médií, která tu v otázkách politických, tu v otázkách prolínání se současnosti s minulostí ráda užívají "historiky" jako experty, kteří ve dvou větách sdělí přesně to, co chtějí televizní redaktoři slyšet (a pokud jim to nejde ve dvou větách, tak šikovný střihač ony dvě věty, dvě prázdné myšlenky, vypreparuje), se "historici" dostávají den co den do éteru. Problém je však v tom, kdo se jako historik sám prezentuje a kdo je médii, především s pohybujícími se obrázky, jako historik označován.

Ústav pro studium totalitních režimů zatím přesně splnil svůj účel. Nikoli zkoumat naši totalitní minulost, nýbrž nabízet médiím výživné kauzy, v nichž figurují na smrt nemocní prokurátoři, senzačně odhalení hrdinové roku 1968, ačkoli jejich hrdinství je již dávno známo, či spisovatelé udavači, kteří se tak rádi skrývají před veřejností. Takováto a obdobná odhalení "historiků" nám ale o naší minulosti neříkají vůbec nic. A popravdě řečeno, ani říkat nechtějí, neboť minulost chápou jako jakousi esenci - snadno zpřítomněnou zveřejněním dokumentu -, jíž může (ba přímo musí) rozumět každý. To je přece ta pravá podoba historie, sdělovat pravdy, které jsou někde skryté, vyprávět příběhy, jak jsou v oněch magických dokumentech zapsány. A když to říká historik, univerzitně vzdělaný, tak to musí být pravda, i když třebas relativní, avšak uložená v archivním regálu, jen po ní sáhnout. Jsou to krásné ideje, bohužel s jednou vadou na kráse. S historií nemá podobné uvažování nic společného. A mladí muži, s knírky i bez nich, vystupující ne jako soudci, nýbrž jako zvěstovatelé, jsou vším možným, jen ne historiky. Dnes aby se člověk, když se ho někdo zeptá, co dělá, styděl říci: Jsem historik. Pro kriticky uvažujícího jedince, jemuž jde o poznání, se totiž slovo historik tak, jak je v médiích prezentováno, stává nadávkou.

Jak z toho ven. Zapomenout na to slovo? Vymyslet nové? Vrátit se ke starým: dějepravec či dějepisec? Ne, rozhodně ne. Nenechme si naše slova vzít. Vraťme jim ale jejich podstatu. Opakujme všude a do omrzení to, že způsob, jakým se dějiny české totality v médiích prezentují, nemá s historií nic společného. To, že si někdo slovo historik přivlastní, ještě neznamená, že mu ho necháme a že mu právem patří. A mimo to existuje ještě jedna cesta. Bolavější, trnitější a popravdě řečeno jen stěží schopná přesvědčit média, aby v titulcích užívala slova s pravými významy. Ta cesta se jmenuje poctivé historické psaní, poctivé bádání, založené na řemeslných základech, teoretické reflexi a metodologických úvahách, jež vedou jak k hlubšímu poznání, tak zároveň k užívání hodnotových kritérií, bez nichž pravá historie nemůže existovat a bez nichž by ztratila jakoukoli cenu. Příkladem, jenž slovu historik, v daném případě však s femininní koncovkou, vrací jeho význam, může být monografie prvního pražského arcibiskupa Arnošt z Pardubic. Zdeňka Hledíková, historička každým coulem, do této monografie přetavila své desetileté bádání nad dějinami české církve 14. století.

Arnošt z Pardubic má tu výhodu, že jeho život je možné vnímat jako příběh. Příběh, v němž nechybí obrácení, závratná kariéra ve službách císařského dvora a především snaha přinést do Čech inovace a reformní myšlenky načerpané ve velkém západním světě. Polovina 14. století, kdy Čechy v mnoha ohledech za západní Evropou zaostávaly, byla pro osobnosti Arnoštova typu příznivá. Karel IV., jenž se řízením osudu a mnohdy i dílem náhody stal císařem, byl totiž sám stejné povahy. Nezatížen domácími poměry a netrpící finanční nouzí jako jeho předchůdci a mnozí následovníci, chtěl z Čech vybudovat fungující centrum středověké říše. V Arnoštovi z Pardubic, jak Hledíková promyšleně ukazuje, našel oddaného pomocníka. Nechyběly mu ambice, ale nechyběla mu ani pokora a spolu s ní i vědomí nutnosti systémových změn, jak by se dnes řeklo moderním jazykem. Ačkoli sám byl v mnohém kontemplativní povahy, přesto se nezaměřil na úzkou vrstvu mimo tento svět žijících vzdělanců, a veškeré své snahy směřoval vůči církvi jako celku. Církvi v jeho době nechyběla ani moc, ani majetek. Oproti západní Evropě jí však v českém království scházela plně propracovaná centrální správa založená na byrokratickém základě. Prohloubit vnitřní christianizaci chtěl Arnošt až v druhém plánu. Primárně mu leželo na srdci vytvořit pevné základy, o něž se církev bude moci opřít. A to se mu prostřednictvím úředníků s přesně vymezenými kompetencemi, stejně jako zaváděním nových úřadů a přísné normativní disciplinace kléru podařilo. V mnohém mu v tom nahrávaly jak úzké vztahy s panovníkem, jehož zásahy do správních reforem alespoň v intencionální rovině Hledíková připouští, tak dobré vztahy s papežskou kurií. Arnošt z Pardubic totiž nebyl pouze schopným byrokratem s dlouhodobou vizí (opět řečeno moderním jazykem), ale i úspěšným diplomatem, na něhož se mohl Karel IV. spolehnout. Ostatně na symbióze světské a církevní moci byla postavena celá idea Karlovy monarchie, idea, v níž církev byla pro panovníka nejen oporou, ale ve své podstatě i záchytným bodem vůči mocensky aspirující aristokracii. Následná desetiletí vlády Karlova syna pak jasně ukázala, že neschopnost vyvážené spolupráce mezi králem a jeho arcibiskupem (ani Arnošt z Pardubic v mnoha ohledech nepřestal být královým kaplanem), vede k rozkolísání stávajících vazeb a nastolení mocensko-politické nestability, z níž společnost hledá nejrůznější únikové cesty, návratem ke starým dobrým časům počínaje a revolučním blouzněním konče. Buď jak buď, monografie Zdeňky Hledíkové vystihuje Arnošta z Pardubic jako myšlenkově pevného preláta, jenž se pohybuje mezi univerzálně platnou normou a českou realitou, jako muže, jemuž leží osud církve a celé křesťanské společnosti natolik na srdci, že dokáže potlačit své ambice a přizpůsobit je potřebám doby a dynamicky se rozvíjející společnosti. Kritický přístup, vědomý odstup od glorifikace, stejně jako široký rozhled po bádání o církevních dějinách pozdního středověku činí z této práce dílo vskutku historické. Prací a přístupem, jež jako jediné mohou být kvalitativním měřítkem vůči pokleslému historickému populismu či vůči ryze popisnému, a tedy ze své podstaty nehistorickému psaní o bezpečnostních složkách, ústředních výborech či pátých správách. Až tedy zase někde uvidíme ve zpravodajském titulku slovo historik, ptejme se, zda a co má to, co dotyčný říká či píše, s historií společného, a zkoumejme, zda se povýšenecky nehalí do hávu slov, jež kdysi nepotřebovala soudců a za jejichž etiketu jsme se nemuseli stydět.

Zdeňka Hledíková, Arnošt z Pardubic. Arcibiskup - zakladatel - rádce. Praha, Vyšehrad 2008.

Rytíři a rytířství ve středověku

Jean Flori začíná slibně. "Samotné slovo rytíř je nejasné." Kdo by však čekal v synteticky a nutno říci, že spíše popularizačním způsobem napsané knize sémanticky založené úvahy, bude poněkud zklamán. Flori sice vychází z teze, kterou se snaží mnohdy i barvitě doložit, že pojem rytíř několikrát od raného středověku do 15. století změnil svůj význam, avšak klíčem k výkladu těchto změn mu nejsou slova, nýbrž činy. Vždy, po celý středověk, bylo dle jeho výkladu rytířství spojeno s válečnictvím, ne vždy však znamenalo urozenost. Až teprve ve chvíli, kdy rytířství začalo být s urozeností, tedy se šlechtictvím zcela jednoznačně identifikováno, se začíná rodit rytířský ideál jako svébytný, mnohdy však realitě vzdálený obraz, jehož prostřednictvím rytíři vystupovali vůči okolnímu světu a legitimizovali své postavení v rámci trojfunkční společnosti.

Přístup, který Flori zvolil, není sice zcela originální, důrazem na kategorie, v nichž se rytíři pohybovali, však vcelku vystihuje jejich někdy poněkud ambivalentní postavení ve středověké společnosti. Za primární kategorii rytířství však nepovažuje válečnictví, nýbrž politiku. Jistě oprávněně, neboť prostřednictvím výkladu o vztahu knížat a rytířů či králů a vazalů nastiňuje genetický výklad formování rytířského stavu jako mocensko-politické entity. Ačkoli autor vychází téměř výhradně z francouzského materiálu, pokouší se v duchu francouzské medievistiky přisuzovat svým závěrům univerzální charakter. To je sice lákavé, opomíjí se tím však geneze šlechty a rytířstva v prostředí, kde se plně neuplatnil vazalský systém. Pozoruhodné však je, že ony rozdíly ve stavovském charakteru šlechty na Západě na straně jedné a šlechty ve středovýchodní Evropě na straně druhé nijak nebránily, byť opožděné, recepci rytířských ideálů a rytířského étosu i v prostředích, například v Čechách a na Moravě, kde se klasické lenní vztahy nevyvinuly. Tato skutečnost, aniž by si jí byl Flori vědom, totiž téměř jednoznačně prokazuje, že univerzální ideje a představy mohly ve středověku působit téměř identickým způsobem v prostředích, jež byla strukturálně velmi odlišná. Této univerzálnosti patrně nahrávala skutečnost, že ideologie rytířství, jíž je věnována třetí část knihy, ve své podstatě vznikla mimo rytířský stav v hlavách intelektuálů, duchovních. A právě jim, nerytířům, se podařilo tyto ideje, od 12.- 13. století prostřednictvím sice moralistní, avšak ve své podstatě zábavné literatury přenést do světa aristokracie, v němž zakořenily. Aristokraté si sice byli vždy vědomi rozdílů mezi ideály trubadúrů a realitou válečných bojišť, to jim však nebránilo vyzdvihovat a hájit rytířský étos alespoň v ideologické rovině.

Centrální kategorií rytířského chování přitom v žádném případě nebyla kurtoazie, nýbrž čest. A to, že čest, dnes opět jeden z vyprázdněných pojmů, nebyla pouhou literou rytířských románů, ukazují doklady o způsobech rytířského boje nejen na turnajích síly a moci, ale i v samotných bitvách, v braní rukojmí a zajatců, v zástupných soubojích panovníků či v citlivosti aristokratických dvorů na porušování vojenské cti prostřednictvím bezectného chování, vpádu do zad či vraždění nepřátel. Mohutný rozvoj vojenské techniky, jenž se promítl i do změn válečnických strategií, často téměř z roku na rok - čímž bývali protivníci, kteří očekávali určitý druh boje, zaskočeni -, tedy samotnou podstatu rytířského, ctného chování nepoznamenal. I v tomto případě Flori samozřejmě pracuje převážně s doklady z francouzského prostředí. Analytické výzkumy pro středověké Čechy či Polsko však ukazují, že i zde byla rytířská čest pojímána obdobně a že i zde bylo její porušení považováno na mravní selhání, které příznačně pranýřovali nejen kronikáři vítězů, ale mnohdy i kronikáři poražených.

Jean Flori, Rytíři a rytířství ve středověku. Praha, Vyšehrad 2008. Přeložila Dominika Kovářová.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=810