Číslo 4/2024 vyšlo 31. prosince 2024


Esej o básni

Konstantinos Kavafis: Ithaka, Druhá Odysseia
Vojtěch Hladký: Cesta od Druhé Odysseie k Ithace

Kontext

Michaela Hummel: Zbývá modlení a pití (Nad texty Daniela Hradeckého)
Alena Dvořáková: O vanutí ducha a poryvech větru (John Clare)
Lukáš Vavrečka: Promýšlet Audioknihu roku
Aleš Roleček: Radosti záhrobní (Nástěnné malby z etruské hrobky v Tarquiniích)

Rozhovor

„Psaní, to je můj soukromý vlastní pokoj“ (S Martou Dzido o „vlastním pokoji“, potratech v Polsku, povídkách Babího léta a jazyce intimity) (připravila Anna Šašková Plasová)

Nova et vetera

Petr Halmay: „Dlažební kameny nebylo shora vidět“
Miloš Doležal: „Mnoho pus posílá Inka“
Jiří Koten: Směsné strofy
Tomáš Fürstenzeller: „Už jsem tě pohřbil, oplakal a sfoukl svíčku“
Roman Szpuk: V cvičebně úchopů
Johannes van der Sluis: Hvězdný zámek (přeložili Silvie Malinovská a Wim Barends)
Jan Slovák: Nalezené věty
Vít Ondráček: Čtenář Josefa Kocourka
Martin Hilský: Shakespeare a hudba
William Shakespeare: „Šel jednou mladík s dívkou svou“ (Písničky z divadelních her Williama Shakespeara) (připravil Martin Hilský)

Bagately Jiřího Zizlera

O nových knihách Michala Janaty, Dopijem a pudem Vladimíra Macury, posledním románu Daniely Hodrové, poválečných denících Ladislava Zívra, Dramatu lidské svobody Jiřího Němce a knize Extremum Josefa Vojvodíka

Ferdinand Kriwet

Ferdinand Kriwet: „tady je düsseldorf hlavní nádraží“ (přeložil Pavel Novotný)
Pavel Novotný: Ferdinand Kriwet: zázračné dítě neoavantgardy
Ferdinand Kriwet: Sborový kus (Partitura)

Serbowání Lukáše Novosada

Napočtvrté o lásce

Knižní pól

Michal Jareš: Čtení je stejně jako život dost osamělé povolání
Jan Šotkovský: Detektivka je především zábavná hra
Vratislav Färber: O četbě a jejích podivuhodných dimenzích (Čtenářská rozpomenutí, potkání a návraty)

Glosy historické Martina Nodla (XCIII)

O kroužení kolem Braudelova Středomoří a Benešových Dělnících a nacionalismu

Pod čarou

Marta Ljubková: Drzá próza (Kristiny Hamplové Lover/Fighter)
Blanka Kostřicová: Vše, co se dělo, mluví (Miloše Doležala Tady nikdo není, jen já)
Vratislav Färber: Retúr k Sirokaimu
Jakub Hankiewicz: Simone Weilová jako duchovní inspirace polských (a českých) básníků (Simone Weilové Očekávání Boha)
Alena Dvořáková: Další nemilá zpráva o psaní (Výstava Antony Gormley / Pavla Melková)
Zdeněk A. Eminger: Okolo Mistra Eckharta (Kurta Flasche Mistr Eckhart: Zrození „německé mystiky“ z ducha arabské filosofie)

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 2/2024

Račím pohybem (Poetika stáří Bohumily Grögerové):

Šárka Grauová

Račím pohybem

(Poetika stáří Bohumily Grögerové)

Zestárlý muž je zubožené nic,

na holi strašák, ledaže snad v něm

si duše tleská, zpívá, a tím víc

za každý cucek v šatu smrtelném,

ne v škole zpěvu, ale zkoumajíc

památky, v čem byl velkým člověkem.

(W. B. Yeats: Plavba do Byzance1)

Pozdní báseň W. B. Yeatse Plavba do Byzance - do země, která mu ztělesňovala výšiny ducha spolu s váhou přikládanou umění - reflektuje protiklad mládí a stáří, na jehož prahu básník nedlouho před jejím vznikem stanul. Po čase mládí, jež se zde ze zpětné perspektivy jeví jako doba prožívaná v zajetí "hudby smyslů", se důvody k oslavě existence mohou najít i přes groteskní proměny tělesné schránky, jež přináší stáří. V onom "zuboženém nic" a "cucku v šatu smrtelném" si duše při zkoumání minulého může tleskat a zpívat, rozpoznává-li v existenciálně založeném ohlížení smysl a hodnoty, které stojí mimo dosah pomíjivosti a smrti. Máloco vystihuje půvab pozdní poetiky Bohumily Grögerové a její "račí pohyb" tak přesně.  celý článek

Z čísla 3/2023

„Se svolením jsem prohledal hromadu papírů…“ (K nálezu korespondence):

Robert Pelant

"Se svolením jsem prohledal hromadu papírů... "

(K nálezu korespondence)

Začátkem jara roku 2020 jsem byl po telefonu osloven mladým ženským hlasem, zda bych měl zájem o knihy z pozůstalosti. Odpovědi na obvyklé otázky, jako je rozsah a zaměření knihovny, byly neurčité. Ožil jsem až při zmínce, že knihovna je po prastrýci, který pracoval jako překladatel, jméno jsem nezachytil a znovu se ptát nechtěl, protože jsem měl pocit, že můj zájem slečnu spíš zklamal.

Týž den, už osobně, přiznala, že si chtěla jen ověřit správnost svého rozhodnutí, když na pozítří objednala vyklízecí firmu a kontejner.

Život, ve kterém knihy nehrají žádnou roli, se mi jeví žalostným - přesvědčení, které skrývám - antikvář se bez něj sice neobejde, ale chybět by mu neměla ani slušnost a vděk. Vždyť co může být intimnějšího, než nechat stát cizího člověka před svojí či zděděnou knihovnou.

Lidé se omlouvají za stav domácnosti, a přitom i ta nejmenší knihovna odhaluje, jaký člověk je nebo byl. V jaké společnosti se pohyboval, jakým módám podléhal, co si myslel, v co věřil, s čím se ve světě myšlenek a krásy spokojil. Z knihoven se dají vytušit rodinné tragédie, rozvody, adopce, neduhy. Vypátrat se dá, kolik námahy člověk při pořizování knih vynaložil, kolik peněz za ně utrácel, jak dlouhé období knihy kupoval. Zda chtěl knihovnou dělat dojem, nebo knihami jen zaplnit police. Zda je četl, sbíral, zda jimi žil.

V libeňském bytě manželů Fröhlichových hřbety knih zakrývaly téměř všechny stěny, na stolech a parketách se vršily sloupy, nade dveřmi překlady... nestál jsem před knihovnou, ale uvnitř monumentu budovaného celý dlouhý život. Nebyla to knihovna sběratele, ale člověka, který literaturu miloval a umožňoval. Ocitl jsem se v knihovně člověka, který důvěrně znal to, o čem já jen tuším, a pocítil jsem lítost, že jsem tu nemohl postát s ním a že jsem ten poslední, který ji vidí.

Večer následujícího dne na policích nezbývalo nic. Se svolením jsem prohledal hromadu papírů, které byly - stejně jako všechno ostatní - určené k vyhození. Mimo jiné jsem mezi nimi našel dětské kresby, dopisy a propouštěcí listy z terezínského ghetta, ale také korespondenci z šedesátých až osmdesátých let od Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany, B. S. Johnsona, Benny Anderssona a dalších literárních hvězd.

Robert Pelant (1971), antikvariát Dva antikváři provozuje s bratrem Jakubem v pražských Vršovicích od roku 2013.

 celý článek