Číslo 2/2021 vyšlo 9. června 2021


Esej o básni

Zbigniew Herbert: Dvě krůpěje (přeložila Vlasta Dvořáčková)
Jakub Hankiewicz: Čas růží

Kontext

Xavier Galmiche: Obouručný Petr Král na poetické šachovnici (přeložila Eva Blinková Pelánová)
Milan Děžinský: Klenba za klenbou (Knižní pól)
Alena Dvořáková: Co nelze zachránit jinak než vyprávěním (Conora O’Callaghana Nejsme z tohoto světa a Francise Spufforda Světlo věčné)
Aleš Roleček: Ptactvo nebeské (Mistra Vyšebrodského oltáře Kristus na hoře Olivetské)

Rozhovor

S Janou Štroblovou o ortelních básnících, literárních smečkách, časopisu Květen, dětských knížkách i tichém čtení, ale bez závěrečné odpovědi (připravil Jiří Pelán)
Jakub Synecký: „Příště si dáme schůzku v oblacích“

Nova et vetera

Pavel Kolmačka: Středa
Jakub Synecký: Minnesäng a romance
Ondřej Krochmalný: „Sníh kolem špatně milovaných srubů“
Guillevic: „K většímu mlčení“ (přeložili Benoît Meunier a Jakub Vaněk)
Benoit Meunier, Jakub Vaněk: Guillevicova holá řeč
Daniela Iwashita: Cestopis srdce (K ukázkám z rukopisu Heleny Kadečkové Život s Islandem)
Helena Kadečková: Život s Islandem

Bagately Jiřího Zizlera

O pamětech Burianových a Vackových, Děravém testamentu a Měsíci tak pošetile modrém Jany Štroblové, alternativních dějinách a Dylanových osmdesátinách

Bílá hora: 400 let

Jana Fantysová-Matějková: Bílá hora – 400 let (Editorial)
Jan Zdichynec: Bitva na Bílé hoře jako milník ve společenském, náboženském a politickém vývoji Českého království
Marie Tošnerová: Bílá hora a česká města
Michal Šroněk, Kateřina Horníčková: Proměna vizuality a uměleckého prostředí v Praze za třicetileté války
Vladimír Urbánek, Jan Zdichynec: Výklad stavovského povstání a jeho důsledků z pohledu současníků: exulantů, luteránů, katolíků
Eduard Maur: Bílá hora a barokní krajina

Čínské bistro Zuzany Li

O voze a o koze, mnohoznačnosti čínštiny, úspěšném dohazovači a o čínském rytíři Donu Quijotovi

Clarice Lispectorová

Šárka Grauová: Editorial
Clarice Lispectorová: Slípka
Clarice Lispectorová: Následování růže
Clarice Lispectorová: Rozdílení chlebů
Clarice Lispectorová: Mineiřánek
Benedito Nunes: Mystický itinerář G. H.
Clarice Lispectorová: Utrpení podle G. H.
Clarice Lispectorová: „Žít a psát“ (Novinové články a sloupky)
Olga Borelliová: Clarice Lispectorová. Nástin možného portrétu

Ivan Schneedorfer (1937–2021)

Ivan Schneedorfer: Chrlení slov
Josef Hrdlička: Pozorovatel míjení (Ivanu Schneedorferovi)
„Ač jste za mořem a za nejednou horou, jste mi stále nablízku“ (Z dopisů Ivana Schneedorfera a Emila Juliše)
Jan Šulc: O Ivanu Schneedorferovi

Glosy historické Martina Nodla LXXIX

Martin Nodl: O Eneáši Silviovi alias Piovi II. a víře i nevíře ve stínu továrních komínů

Pod čarou

Alena Dvořáková: Na sklonku jednoho léta (Brandona Taylora Skutečný život)
Luděk Lukuvka: Zazpívej horskej hřeben (Garyho Snydera Mýty a texty)
Vratislav Färber: Retúr k Bironovi (Tadeáše Birona Haraburdí)
Marta Ljubková: Kritika jako elementární zájem o společnou věc (Marka Fishera Ako písať o divadle)
Blanka Kostřicová: Radostná zvěst Setonova (Pavla Hoška Evangelium lesní moudrosti)
Zdeněk A. Eminger: Nečekejte… (Sváti Karáska Boží trouba)
Rita Kindlerová: Dobrodruhem z donucení (Vladimíra Prokopa Jiří Wowk – dobrodruh z donucení)
Michal Arnot: Pád carské říše (Michaila Zygara Říše musí zemřít)

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 3/2020

Proč ho nedočetla (K modalitě románu Jana Němce Možnosti milostného románu):

Alena Dvořáková

Má-li čtenář, neřkuli zamilovaná čtenářka Němcovu románu Možnosti milostného románu (Host 2019) správně porozumět - neboť o správnost jde v lásce i literatuře především -, nesmí ani na okamžik pustit ze zřetele pravdu o literatuře, s níž v textu přichází autorovo alter ego, milovník Jan, při mudrování nad Drtikolem ("Musel jsem samozřejmě sledovat příběh Drtikolova života", s. 181; zde i všude dále můj důraz). Zmíněná pravda zní: "[...] nejdůležitější pravdy na sebe i v literatuře berou spíše podobu formy než obsahu. Tedy pokud si ještě někdo myslí, že se to dá odlišit." (s. 181) Já si tedy ještě myslím, že dá, jakkoliv spolu "forma" s "obsahem" úzce souvisejí. Dokonce si troufám tvrdit, že zaměříme-li se právě na formu Němcova psaní - a to v té nejčitelnější podobě: oblíbená slova, často užívané obraty a typické větné konstrukce (někdo tomu ještě i dnes říká styl) -, podaří se nám vyřešit i největší tajemství hrdinova příběhu: proč ho jeho milovaná Nina nedočetla ("Nedočetla mě", s. 169).

Za tím účelem však nezbývá než číst hrdinu románu doslova tak, jak je napsán: jako nenapravitelného milostného antihrdinu, jehož bytí se nese v duchu jazykově neslučitelném s touhou a vášní (nejen milostnou). Jaký div, že musí své opatrnictví a vědoucný postoj ke skutečnosti přebíjet lehce pornografickým milostným machrováním! Ale držme se formy. Němcův antihrdina se prvotně neskládá z atomů ani z představ, ale ze slov. Pro jeho jazykové bytí se ukazují být klíčové výrazy tvořící šedou zónu mezi slovy plnovýznamovými a neplnovýznamovými, které ve větě plní hlavně funkci modální. Škoda že autor vedle jmenného rejstříku neobohatil knihu též o frekvenční slovníček hojně užívaných modálních příslovcí, částic a příčinných či důvodových spojek! Hned by bylo od pohledu jasné, na jaký způsob jeho hrdina existuje.

Důležitou roli mezi slovy, z nichž je "Jan" poskládán, hrají znamení bytostného sklonu k obecně sdíleným jistotám, jimiž se hrdina průběžně zaštiťuje: jistě, pochopitelně, zkrátka, tak jako tak, tak či onak, koneckoncůsamozřejmě. Stejně podstatně se výstavby jeho charakteru účastní ještě četnější slova a obraty naznačující opatrné podmiňování čehokoliv, co by mohlo zavánět jasnou řečí či ohromující, nesamozřejmou pravdou. Jsou to například slova jakýsi, jaksi, téměř nebo celkem, trochu a obraty typu tak trochu, trochu jako by, ještě alespoň trochu, víceméně (hrdina je schopen "se víceméně zamilovat", s. 98) a v závěrečné třetině textu také vlastněnejspíš (příkladem budiž obrat "jsem vlastně moc rád neměl", týkající se fejetonů Ludvíka Vaculíka, s. 309). Neméně charakteristické je pak i hrdinovo slovní přibržďování spočívající v předřazení neurčitého zájmena či příslovce před nadnesený výraz, snad aby to na čtenáře nebyla moc silná káva: "být na jakémsi věčném začátku" (s. 289), "nějak zázračně" (s. 358). Zvlášť pěkně vystihují tento jazykový úlek před vlastním slovním siláctvím též obraty "jakási perverzní vzájemnost citů" (s. 400) a psaní v "jakýchsi monstrózních uvozovkách" (s. 141). Opatrnický duch čiší též z hojného užívání druhého stupně přídavných jmen nikoliv ke stupňování, ale k odkazování skutečnosti do bezpečných mezí: namísto jasného "ohebný a múzický" čteme "ohebnější a múzičtější" (s. 141), "poučený čtenář" je nám pro jistotu uskromněn na "trochu poučenějšího" (s. 236). Z podobného soudku je řeč o "starém, trochu nevyzpytatelném" dubu (s. 250), o tom, jak mezi Nininou a hrdinovou vlastní rukou není "téměř žádný rozdíl" (s. 252), případně jak hrdina pociťuje "jakési vlídné vyvanutí" (s. 252) - ve scéně, kdy se pod vlivem LSD zbavuje posledních zábran. Ano, on jaksi i halucinuje - jaký div, že se dobírá osvícení, které je opravdu "jistější než sama jistota" (s. 253), neboli beze zbytku zapadá do literární konvence podobných tripů.

 celý článek